Nehoda

"Měl bych jít s tebou?"
"Zbytečné."
"Nebo tě zítra vezmu do města autem."
"Mají zavřeno."
Táta se na mě zamračil zpoza jídelního stolu a hromady úředních listin. Práce ho tu doslova zavalila, i přese všechna očekávání volných víkendů, které plánoval trávit se mnou a piknikovým košíkem.
"Tak ti napíšu na pondělí omluvenku! Žádná esej, žádná důtka, jenom hezky prodloužený víkend. A hned bych se sám mohl hodit marod a vyjedeme někam za… ."
"Obzor a slunci vstříc? Už musím nebo mi ujede autobus." Zchladila jsem tátovo nadšení a tím se i fanatický výraz v očích změnil na pohled právníka zdrceného prací a zralého na předčasný důchod. Pokusila jsem se o veselý úsměv, vlepila mu pusu na čelo, pod kterým se nejspíše skrýval Černobyl pět minut před výbuchem, a připleskla jsem mu na něj zase namočenou, studenou utěrku.
Zhroutil se na opěradlo, hlavu zaklonil, a na chvíli chtěl vypustit páru, jenže mu stejně nedalo znovuobjevené svědomí starostlivého rodiče. "A žádný zbytečný courání venku! Jenom pro knížku a zpátky! Nebudu tě v téhle tmě hledat po celém městě."
S hadrou přes jedno oko, zatímco se mu pod druhým vyjímal nafialovělý kruh, ukazováčkem varovně vztyčeným ke stropu a hlubokou vráskou mezi obočím, na mě vrhnul pohled otce kárajícího nevydařené dítko.
Zabouchla jsem vchodové dveře a zahleděla jsem se na něj znovu oknem. Znovu zaujímal pózu hadrového panáka.
"Do půl hodiny vytuhne." Zamračila jsem se nad jeho dramatickými výtkami. Do rána o sobě nebude ani vědět.
U konce příjezdové cesty, v místě kde ústila do asfaltové silnice, jsem se zastavila, rozhlédla se na strany, abych mohla přejít, jenže… .
Zleva zářila dálková světla městského autobusu a já se musela dát do běhu, abych to na zastávku stihla včas.

Pustila jsem kliku dveří od antikvariátu, zámek zaskočil s tichým zacinkáním zvonku nad futry a já se otočila čelem k silnici. Navlékla jsem si ucho od igelitky na zápěstí a ruce jsem zarazila hluboko do kapes bundy. Podzim už o sobě dával znát nejenom krácením dnů, ale i tady po Middletonu se začal prohánět neobvykle ledový vichr. Snažila jsem se zamotat si co největší část obličeje do huňaté šály, ale ani to mi nepomáhalo. Nos jsem měla celý ztuhlý a dozajista i rudý jako klaun. Oči mi slzely, na řasách jsem registrovala jinovatku, stejně jako na konečcích zbloudilých pramenů svých vlasů.
Teprve teď jsem si uvědomila, že nevím kolik přesně je hodin a tak ani, jestli má cenu jít už teď mrznout na zastávku. Neochotně jsem musela levačku znovu vytáhnout z vyhřáté kapsy, napospas chladnému větru.
Za pět minut devět. Když si vezmu, že ještě před necelými třemi měsíci, se v tuhle dobu slunce nechystalo zapadnout za obzor, a teď… je tu tma tmoucí. Stěží se dá dohlédnout od jedné z pouličních lamp ke druhé.
S unavenými víčky a podobnými myšlenkami jsem udělala první krok, když mi cosi studeného spadlo na znecitlivělý nos.
Podívala jsem se k nebi. V záři úplňkového měsíce jsem rozeznala pár chabých obrysů těžkých mraků a záhy se spustil déšť. Mezi kapkami ledové vody se čím dál častěji objevovaly vločky a kroupy. Bodaly do ramen. Do promoklé bundy a vlasů se opřel silný ledový vítr a mě se v reakci na štípající chlad v mých nohou rukách a obličeji, rozdrkotaly zuby.
Tenkou knihu jsem pevněji zabalila do igelitky a schovala před deštěm pod bundu a rozběhla jsem se přes cestu, aniž bych si vůbec dokázala všimnout dvou dálkových světel na silnici.
Když se k mým uším skrz déšť doneslo troubení klaksonu, otočila jsem se po tom zvuku. Stála jsem na silnici sotva dva metry před kapotou rozjetého auta a v tom zlomku sekundy jsem nestihla nic udělat.