Sníh

Stála uprostřed louky. Nahá. Tančila. Vločky sněhu dopadaly na její tělo. Ani se netřásla. Chtěla pochopit.
Ne všechno lze pochopit. Jsou věci, které můžeme pouze přijmout. Nebo nemusíme. Ale chápat, to není tak jednoduché. Podstata je často smrtelníkům skrytá.
Pohlcovala vločky dopadající na její tělo. Vnímala jejich příběhy. Jejich teplo, jejich.. Jak jen to vyjádřit. Nikdo by neuvěřil.
Byla šťastná a zdrcená zároveň. Smála se a plakala. Nechala sebou prostoupit vše, co dopadalo na povrch. Přišla na to! Pochopila!
Každá jedna jedinečná vločka! Duše člověka! Životní příběh. Krátký, či dlouhý. Veselý, či smutný, plný naděje a očekávání nebo prázdný. Plachý, či seběvedomý. Zbytečný, či smysluplný. Jedinečný.
Bylo tam všechno! Všichni.. Konečně chápala. Spadla. Ležela a přijímala příběhy. Četla v nich. Čas jakoby se zastavil. Přestal plynout. Každou jednu vločku vítala do svého srdce. Poznávala ji. Usmívala se... a plakala.
Nedokázala se dostat z tranzu. Poznání bylo.. Tak složité. Plné. Neuvěřitelné. Lidské. Prosté.
Ležela a dívala se nahoru. Na všechny vločky.
Našli ji ráno. Venčící páníček. Promrzlá na kost. Volal záchranku. Pozdě.
Přešlo jaro, léto. Schylovalo se na další zimu. Každý zapomněl. Nikomu nechyběla. Nikdo nic nepostrádal. Jen vlastní duši.
Mladý muž šel z práce do nového bytu. Byl osamělý. Přemítal o povinnostech. Spadla mu přímo na tvář. První letošní vločka. Zastavil se. A rozumněl. Chápal. Vnímal. Prožil. Procítil. A šel dál.