Padlý upír... nebo snad anděl?

Silná, citlivá, ohleduplná. Jo, to sem já. Je sice pravda, že moje sebevědomí je někde daleko pod nulou, ale mluvím podle tvrzení ostatních. Můj problém je ale, že jsem upírka. Jsem jí už ale dlouho a na svůj nový styl života jsem si brzy zvykla. Z mého minulého života si pamatuji jen útržky, které se odehrály těsně před mou proměnou. Jako třeba, že se semnou akorát rozešel Merk a já šla schválně ven kolem dvanácté, kdy jsme měli s upíry dohodu, že lidé nesmí být venku, protože je svět nyní upírů. A každý, kdo se jim připletl do cesty, skončil špatně. A většinou jinak než já.
No a já se chtěla zabít, ale sama bych to nedokázala, tak jsem se oddala do rukou upírům. Jenže to jsem netušila, že potkám Nepta. Nejdřív šlo všechno podle plánů, Nepte mě vzal, bez jakýchkoliv otázek se mi zahryzl do krku a sál. Já jsem padala do bezvědomí. Ale v tom se kousl do ruky, dal mi jí před obličej a přikázal mi: „Saj!“ a tak jsem sála. Absolutně jsem nevěděla proč to udělal a ještě doteď to nevím.
Každopádně žiju na upírském sídle, které miluji jako svůj vlastní domov. Sídlo je velikánské a každý, kdo ho vidí, upadá do úžasu jeho krásou.
My upíři jsme prodělali dobu, kdy byl celý rod naprosto zkažený. Všichni potřebovali pořádně proplesknout. Jenže jednou vyzval Drack Stewart tehdejšího velitele rodu na souboj. Už se nemohl dívat na to, jak to tady Ed vede/nevede. Každou noc si zval do pokojů děvky, nad upadajícím rodem ani nepozvedl hlavu. Zkázu jsem mu jedině přála. Každému bylo jasné, že v souboji vyhraje Drack, protože je to jeden z nejsilnějších upírů, a jak jsme později zjistili, byl starší než Ed. Ale nikdo o tom nevěděl. Drack Eda samozřejmě zabil a každý souhlasil s tím, aby byl Drack dalším vůdcem. A tím zkažené upíry opět dal do kupy a ten kdo se novému pořádku bránil, byl umučen k smrti. A teď v sídle převládá klid. Toť vše o mě a o našem životu.
Zrovna byl večer a já jsem se vracela z nočního lovu zvěře. To jsem vám asi neřekla, ale já nesnáším lidskou krev, nedokážu zabíjet lidi když nemusím. Žaludek jsem měla zaplněný, vrhla jsem se na tři srnky a jednoho malého zajíčka. Bylo mi jich líto, ale… lepší než lidé. Otevřela jsem dveře mé komnaty, kterou zdobila velká manželská postel, skříň, rakev, a nápadně rudý, huňatý koberec. Každý den jsem spala v rakvi, to ano, ale dneska jsem byla natolik unavená, že jsem ulehla do postele a v tu ránu jsem spala. Probudilo mě skřípění mých dveří, které jsem nejspíš slyšet neměla. Na mou postel si usedl jakýsi upír, nepoznávala jsem ho. Měl nápadně hnědé vlasy, diamantově modré oči (miluju modré oči), světle zbarvené rty a statné a pevné tělo hodné jen pro staršího upíra. Možná bych ho poznala ale on se na mě díval a tak jsem oči nemohla otevřít. Přemýšlela jsem co budu dělat.
Zakňourala jsem a „probudila“ jsem se. „Lekla“ jsem se upíra a posadila se na postel.
„Co…co tu chceš??“ hrála jsem na něj. Upír se zarazil, a utekl. Pamatovala jsem si ho velmi dobře. ‚Mmm hezkej‘ pomyslela jsem si. Vylezla jsem z postele, natáhla jsem na sebe upnuté růžové kalhoty s na tělo jsem si navlékla rudě zbarvený korzet. Rozhodla jsem se, že půjdu do lesa si zalovit. Byla jsem ráda, že jsem vstala přesně včas, akorát se začalo stmívat.
Ladným krokem jsem se rozeběhla do lesa a přemýšlela, kde by mohly být nějaké dobré srnky (ty mi chutnají asi nejvíce). Když jsem byla zhruba v půli cesty, zaslechla jsem nejprve tiché, ale postupem času velmi hlučné hřmění. ‚No to mi tak scházelo. Bouřka,‘ vylekala jsem se. Neměla jsem ráda bouřku, I když jsem byla teď upír, stejně mi moje trauma z dětství zůstalo. Jak jsem tak šla, zmerčila jsem krásnou velkou srnku s poraněnou nožkou, nejspíš někde kolísla. Přiběhla jsem k ní, že se do ní zakousnu ale najednou se ozval další hrom. Chytla jsem srnku, prořízla jsem jí nehtem nohu, a vyléčila jsem nohu vodou. Nepoznávala jsem se. Chtěla jsem nechat srnku odběhnout, ale ona kolem mě vděčně poskakovala. Zablesklo se mi v hlavě, že bych jí přeci jen mohla vysát, ale nakonec jsem si řekla, že zas takový hlad nemám a tak jsem ukázala na volné místo vedle sebe a srnka si „sedla“ (teda spíš si snažila sednout až si z toho lehla). Mluvila jsem s ní, jakoby mi rozuměla, ale i když jsem věděla, že mě neposlouchá, kývala hlavou a já si jí oblíbila. Kousla jsem se do ruky a na hřbetě jsem jí udělala krvavé kolečko. To proto, abych si jí poznala, kdybych jí ještě někdy viděla. V tom jsem uslyšela obrovskou ránu přímo nad sebou, z rozhovoru se srnkou jsem málem zapomněla na bouřku! No jo ale babo raď! To už se na nás totiž řítil strom a já začala zmatkovat. Dostávala jsem strach. Jediné, co mě napadlo, bylo to, že zvednu ruce. A tak jsem taky udělala. Když jsem pocítila, jak držím strom v ruce, uvědomila jsem si, že jsem vlastně upír a že mám velkou sílu. ‚Jsem to ale blbá,‘ řekla jsem si. Koukla jsem se vedle sebe a viděla jsem srnku, stále odpočívající na tom samém místě. Usmála jsem se na ní, a ona opět vděčně zavrčela. Dvakrát jsem jí zachránila život. To nikomu říkat nebudu. Sama jsem se nepoznávala.
Rychlostí blesku jsem utíkala do sídla, aby mě nezasáhl další blesk. Slyšela jsem další velké rány, které značily, že padají další stromy, ale ty byli daleko za mnou. Vzpomněla jsem si na srnku a jenom jsem doufala, že žije. Ale teď když měla zdravou nožičku, by se o sebe mohla umět postarat. I když to bylo trdlo.
Před vraty sídla čekal jakýsi upír. Poznala jsem v něm upíra z ranní patálie. „Zdravím,“ pozdravil mě upír.
„Můžu mít otázku?“ nevěnovala jsem pozornost pozdravu. Z jeho výrazu jsem vytušila, že ví o co se jedná, ale přesto řekl:
„Jak myslíš.“
„Co jsi u mě dělal ráno?“ nedočkavě jsem ze sebe vypravila naoko naštvaná. Přemýšlel. Dobrou minutu bylo jen štiplavé ticho když v tom ho přerušil.
„Jsi roztomilá, když spíš,“ odpověděl.
„Hm dík,“ dělala jsem, že je mi to jedno, ale u srdce mě tahle lichotka zahřála.
„Odkud jdeš?“ zeptal se aby navázal konverzaci.
„Z lesa…“ odpověděla jsem.
„Byla jsi na lovu?“ zeptal se.
„Dá se to tak říct… Ale v půli cesty jsem si to rozmyslela.“ V tom se ozval silný hrom. Tak moc jsem se lekla, že jsem upírovi přede mnou skočila do náručí. Jemu to viditelně nevadilo. Když jsem si uvědomila, co dělám, začervenala jsem se, vyvlíkla se z jeho spárů a zmizela ve tmě našeho sídla. Když jsem došla do své komnaty, uvědomila jsem si, že jsem se ho ani nezeptala jak se jmenuje.
‚Jsem tak blbá!‘ řekla jsem si pro sebe a uvědomila si, že si to dneska říkám již podruhé.
Za dveřmi jsem slyšela něčí hlasy a tak mi došlo, že se koná schůze rodu a tak jsem vešla do společenské místnosti, kde opravdu Drack přednášel nějakou připravenou řeč, které jsem nevěnovala pozornost. Oči mi těkaly po místnosti a hledaly upíra, jehož jméno jsem zatím nevěděla. Když jsem ho spatřila, zmerčila jsem, že kouká mým směrem. Ó, jak milé. Nenápadně jsem se snažila prorvat davem až k němu, jenže jsem byla tak soustředěná na to, jak jsem se snažila být nenápadná, až jsem zakopla o něčí vlečku a Drackův výstup přerušila hlasitá rána označující můj dopad. Raději jsem zůstala na zemi, nechtěla jsem se ztrapnit ještě víc. Rozhodla jsem se, že se k neznámému upírovi doplazím a tak se čas od času ozývaly další rány, kdy jsem někomu podkosila nohy já. Nakonec jsem se doplazila až k „němu“ a vstala jsem.
„Kde ses tu vzala?“ pošeptal mi upír. Já jsem si ještě ze svých světle růžových kalhot stírala prach země a tak jsem trochu nevnímala.
„Haló!“ zacloumal se mnou.
„No… víš… to… prostě jsem si uvědomila, že ani nevím tvoje jméno.“ Pak kdo je tady trdlo. Prej srnka.
„Sten,“ usmál se, když pochopil, o co mi šlo.
„Aha fajn, já jsem Mia,“ podala jsem mu ruku, ale on mě místo podání ruky políbil na tvář.
„Těší mě,“ okomentoval to.
„Tak já zas půjdu…“ řekla jsem, protože jsem chtěla zakrýt své červenání.
„Kam bys pořád chodila?“ rozesmál se Sten z mé nerozvážnosti.
„Já…já… já nevím,“ dostala jsem ze sebe, „půjdu do své komnaty,“ rozhodla jsem se nakonec a skutečně odešla. Skočila jsem na postel a zděšeně oddychovala.
‚Já jsem takový trdlo!‘ řekla jsem si ale uvědomila jsem si, že alespoň vím jeho jméno. Sten. To není moc upírské jméno. Ale co se dá dělat.
Po půlnoci mi někdo zaklepal na dveře. Samozřejmě jsem tušila, kdo to je.
„Dále!“ ozvala jsem se. Do místnosti vešel Sten (jak jinak).
„Ehm… Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se nervózně. Byla jsem před ním ne svá.
„No, vlastně jo.“ Jen co to dořekl, skočil na mě a povalil mě na postel. Podíval se na mě svýma strašně krásnýma modrýma očima, každopádně nelenil, přiblížil se ke mně a políbil mě na rty. Opětovala jsem to, i když jsem byla stále nervózní. Projela jsem mu rukou jeho hnědé vlasy, které se mi strašně líbili. Pomohla jsem mu svléknout jeho košili, on zas mě korzet. Trochu si stáhl kalhoty a trencle. Mě stáhl kalhoty celé a jemně do mě vnikl. Když jsme dosáhli vrcholu, převalili jsme se vedle sebe a vzrušeně oddychovali. On mě pohladil po vlasech, políbil na čelo a odešel.
Já jsem se oblékla a rozhodla jsem se jít lovit. Po tom všem jsem dostala hlad. Za celou situaci jsem byla velmi ráda, ale říkala jsem si, že se pořádně ani neznáme. A že mě chtěl určitě jenom do postele. Při tomhle přemýšlení jsem se otřásla. Došlo mi, že ho mám víc než ráda.
‚Já jsem takový trdlo!‘ řekla jsem si když jsem si uvědomila, že mi mé city došly až v lese. V tom jsem uviděla srnku. Rozeběhla jsem se, čapla jí a už už jsem se do ní chtěla zakousnout když v tom jsem na hřbetě uviděla téměř smytý krvavý kroužek. Pustila jsem ji.
„Áhoj…“ řekla jsem srnce a vyzpovídala jsem se jí. Řekla jsem jí o všem, o celé situaci před chvílí. Srnka jenom napjatě vrtěla ocasem. Měla jsem jí ráda. Přátelsky jsem jí odejmula a ona se nebránila. Když v tom sebou začala cukat. Vyvlíkla se mi a utíkala. Zastavila se, otočila se na mě a já měla pocit jakoby říkala, ať jdu s ní, jenže jsem asi nebyla tak rychlá. Srnka se schovala za strom. Já jsem se otočila a uviděla jsem za sebou vlkodlaka.
„Co chceš?!“ vyštěkla jsem na něj. V téhle době jsme s vlkodlaky byli téměř v míru.
„Mám hlad…“ odpověděl mi.
„To je fajn, ale teď je období kdy se s vlkodlaky nenapadáme.“
„No a? Hlad nemá mezí…“ a zaútočil na mě. Jeho primitivní útok jsem lehce odrazila a vrhla se na něj. Zakousla jsem se mu do krku a sála. Nebylo to zrovna chutné ale napadl mě. Takže se nic jiného nedalo dělat. V tom jsem ho pustila a strnula. Přede mnou byli lidé. Zareagovali rychleji než jsem si myslela, když v tom jsem měla zaražený kůl někde u srdce a válela jsem se na zemi. Lidé zdrhli a já tam ležela jen tak, samotná, krev mi stékala po břiše. V tom ke mně přiběhla srnka se Stenem.
„Co se ti stalo??“
„By-li… tu…li..dé… a napa…dl.. mě vlko…dlak,“ vysípala jsem ze sebe.
„Nee Mio, neumírej, já tě tady potřebuju!! A tahle zřejmě taky,“ ukázal na srnku.
Srnka mě splašeně olizovala po obličeji a já cítila, že ze mě vyprchává život.
„Mio nee!! Já tě miluju…“
„Tu… bo-lest já … nepřeko-nám… Sbohem… Taky vás miluju,“ pohladila jsem srnku, která se na mě koukala smutnýma očima.
„Prosím.. nezabíjej ji… Je to moje.. kamarádka.. bude ti mě … připomínat…“ řekla jsem a víc už jsem toho ze sebe nevypravila. Už jsem jen cítila jak mě Sten políbil a já vydechla naposled. Sten se srnkou se objali… Pak Sten vzal do náručí mě pohladil mě po vlasech. Ještě než jsem se úplně rozsypala v prach. Zanechala jsem Stena se srnkou samotné. Jsem to ale zbabělec. Trdlo…