Jméno

,,Dobrý den,, uslyšela milá pracovnice v realitní kanceláři.
,,Dobrý den,, odpověděla a zadívala se na muže, který se k ní blížil ode dveří. ,,Co byste si přál?,,
,,Chtěl bych ten dům, který právě nabízíte. Tenhle,, řekl a ukázal jí fotografii.
,,Ach ano tenhle. O ten není velký zájem. Vždyť víte co se k němu váže.,,
,,Ano. Vím. Prý se tam zabila jedna slečna. Ale já ho chci. Hotovost mám s tím by nebyl problém.,, ,odpověděl jí. Věděl o tom domu mnohem víc než si ta milá žena uměla představit.
,,Nechcete si ho ještě aspoň prohlédnout?,,
,,Ne, už jsem rozhodnutý,, řekl neoblomně.


Za pár dnů už držel klíče a odemykal si dům, který mu říkal pane. Otevřel dveře do chodby a pocítil závan starého dřeva. Tolik mu ta vůně chyběla. Ale nikdy neměl tolik odvahy aby se sem zašel podívat. Bál se toho. Bál se vzpomínek. Naposledy tady byl před lety. Když tady ještě bydlela ona. Po té tragédii se dům nikdy neprodal a zůstal tak, jak býval. Na chodbě stále ležel tmavě modrý koberec, po kterém tolikrát prošel. I ta komoda tam stále stála. Nad ní viselo zrcadlo. Špinavé a otlučené. Prošel chodbou hlouběji do domu. Ve dveřích napravo bývala kuchyň. Podíval se tam a byla stále stejná jako před lety. Nemělo smysl přemýšlet jestli se něco změnilo. Nezměnilo. Věděl to on jako ta milá pracovnice v realitce. Nikdo se sem neodvážil. Ale jenom on věděl jak to tenkrát bylo.