Spojení

"Říkám ti to naposledy. Přestaň být hysterická!"
"Já, že jsem hysterická?! A co mám podle tebe dělat! Moje dítě mi umírá před mýma očima a můj manžel se věčně tahá s kdejakýma cuchtama a jezdí si na služební cesty jenom aby nemusel být s námi doma!"
Chvíli jsem jen tak seděla na schodech a poslouchala je. Matka používala ty stejné argumenty jako obvykle. Můj otec opět zachoval klid a klidně seděl za pultem v kuchyni. Čekal až se jeho žena uklidní, přičemž nijak nemínil rušit jí v jejím monologu. Teď nebyla šance dostat slovo. Prsten kroužil po desce stolu s klíči od auta, seděl shrbeně, v pokrčeném kvádru, na límečku jeho košile se krásně vyjímala skvrna od rtěnky, a on ignoroval každé další slovo své ženy. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.
"… jak si myslíš, že to všechno vnímá Claer? Co podle tebe cítí, když po týdnech, strávených nejméně tři tisíce kilometrů odsud, jsi cítit cizí dámskou voňavkou?!"
Chvíli bylo ticho, než si otec uvědomil, že výjimečně dostal prostor k mluvení.
"Mys… ." pročistil si hrdlo, když jeho hlas zněl trochu skřípavě. "Myslím, že kdybys to ty pokaždé tolik nerozebírala, ničeho by si nevšímala. Ona ví jak to mezi námi dvěma je. Uvědomuje si to na rozdíl od tebe!"
Sebral ze stolu klíče i sako a pomalu si kráčel pryč z místnosti. Když vyšel dvoukřídlými, prosklenými dveřmi do vstupní haly a zpozoroval mě sedět na schodech a zkoumat hlavice zábradlí, zamířil rovnou za mnou.
Sednul si vedle mě a objal mě kolem pasu. "Nebo se mýlím?" Podrbal mě ve vlasech, že se mi pečlivě zamaskované zacuchané žmolky, znovu dostaly na světlo boží. "Víš přece jak už to chodí… ."
"Jasně… přece… nejste žádná výjimka." Vstala jsem a chtěla se vrátit do svého pokoje.
"Claer." Zaslechla jsem slabý povzdech za sebou, umlčený v dusotu mých nohou.
Už jsem se od těch dvou odpoutala. Nic mě k nim neváže. Nic od nich nepotřebuju a nic mě k nim nepotáhne zpět. Stála jsem před vysokým zrcadlem ve svém pokoji a snažila se zaplašit z mého obličeje ten pochybný výraz.
"Už to přece nebude trvat dlouho a budu mít nový život. Nebudu muset poslouchat ty hádky. Nebu už… ."
"Claer Stevensonová." Hluboký, zvučný a přitom ne hrubý hlas za mnou.
Vyděsil mě. A to moc. Stejně jako když se mi za zády, v mém pokoji, objevil poprvé.
Otočila jsem se k němu.
Seděl v malém křesílku pod oknem, kam v téhle tmě dopadalo nejméně světla.
"Ja… jak to pokaždé uděláš." Okno bylo zavřené a dveřmi… to bys musel projít kolem mě!"
"Stejná otázka jako pokaždé." Povzdechl si, vstal a krokem se blížil ke mně. Po dvou krocích mu už na tvář dopadlo měsíční světlo a já si mohla prohlížet jeho tvář. Nepřišla mi nijak zajímavá. Obyčejná barva vlasů, obyčejné rysy, oči, postava. K ničemu z toho se ten hlas nehodil. Každé jeho slovo jakoby podmalovávalo varování. "A já ti, jako pokaždé, nedám odpověď."
"Nejsem ten typ co se vzdává." Vypustila jsem z rozklepaných úst. V krku jsem měla sucho, stahoval se mi. Dělal všechno jen proto aby mi ztěžoval mluvit.
"Všimnul jsem si." Pořád se mě snažil hypnotizovat. To byla jedna z věcí, o kterou jsem ve svém životě nechtěla přijít, ale přitom už dávno bylo za mě rozhodnuto, že to nikdy nezažiju. Něčí podmanivý pohled. Jako jsem o tom četla v knížkách, v dosud jediném světě, kde jsem měla dovoleno cokoliv. Krásný kluk si ze zástupu dívek vybere právě mě, umlčí mě tím pohledem a na dalších dvě stě stranách zažiju vzrušující příběh.
Svým způsobem se mi to i splnilo. Pokud se vše povede, tak zažiju to největší dobrodružství, jaké by se mi mohlo stát. Pokud se totiž všechno povede, tak budu žít. Nerožere mě zevnitř rakovina.
Akorát na tom jeho pohledu mi něco nehrálo. Je příliš děsivý. Něco, co z něj přímo vyzařuje, mě tlačí k zemi. Nemá to nic společného s romantickými představami spisovatelek červené knihovny. Z něj mě ve skrytu duše jímal děs.
"Ostatně to je důvod, proč jsem za tebou přišel. Zajímalo mě, jak si vedeš. Jak jsi se už dostala blízko ke slečně Blearové?"
***
Okamžitě, když si všimnul postavy před sebou, ozářené dálkovými světly, strhnul volant napravo a šlápnul na brzdu. Kola na mokré a lehce namrzlé vozovce dostaly smyk. Zaslechl tupou ránu o kufr, ale neměl možnost zjišťovat co to bylo.
Zastavilo se. Těsně vedle menšího shluku stromů. Kola zapadlá ve velkém výmolu vedle cesty.

Ve zlomku jediné vteřiny jsem se ocitla na zemi. Všude kolem mě jsem vnímala jenom vodu, stékala mi po tváři, vpíjela se mi do oblečení, chlad štípal na kůži. Byla mi tak neuvěřitelná zima, že jsem si až po hodné chvíli dokázala uvědomil bolestného pálení v boku a něajakou osobu klečící nade mnou.
"Je ti něco?" nepříjemně mi posvítil do obličeje baterkou. Zmohla jsem se jen na ubohé zamručení a zastínění si tváře dlaní.
"Pojď, musím tě zavést do nemocnice." Sotva jsem ho vnímala. Pomohl mi vstát a začal mě táhnout ke svému autu. Posadil mě na stranu řidiče, přičemž brzo zjistil, že další akce bude trochu s potížemi. Jak se přese mě dostat k volantu? I přese všechna bolestná usykávání jsem se musela smát. Musel se přese mě protáhnout, přičemž se mu párkrát podařilo mě strčit či nějak nešikovně šťouchnout, do boku. Když se konečně dostal na své místo, zabouchl dveře na mé straně a otevřel přihrádku přede mnou. Musel znovu rožnout lampičku nad námi, aby měl nějakou šanci v tom všem haraburdí najít co hledá. Podal mi balíček kapesníků se slovy:
"To máš na to čelo." Odklopila jsem si zrcátko abych viděla na co mě upozorňuje, ale než jsem stačila utřít krev ze šrámu, znovu mě vyrušil, "Vždyť já tě znám!"
***
"Jak jsem u ní blízko?" zavrtěla jsem se. Vůbec mi jeho přítomnost nebyla příjemná.
"Chceš to znovu vysvětlit?" výraz ve tváři se mu změnil v unuděnou grimasu.
"Ne, já jenom… ." v jediné chvíli se mi kolena podlomila a já se zhroutila k zemi. Chytla jsem si bok, vyhrnula tričko a … pomalu se na něm začala rýsovat tmavě modrá podlitina.
Vzhlédla jsem, ale můj návštěvník se už nade mnou netyčil. Klečel těsně přede mnou a zaujatě si prohlížel mou tvář.
Usmál se. "Povedlo se." Konstatoval a bez dalšího vysvětlování mi setřel z čela krev, narovnal se a … najednou byl pryč.