Ztracený Ráj

Jeho kroky se linuly prázdnem. Nešel po ničem a přece se ozýval zvuk. Brzy se dalo rozeznat ze zvuků podrážek bot, dopadajících na podlahu, i tlukot srdce. Tichý, falešný. Zanikal v dupotu, krok za krokem… zanikal v tlukotu, vteřinu za vteřinou. Kyvadlo ve stejném rytmu bilo ze strany na stranu. Hlásilo přechod svého Pána do jiného světa. Teď, po dlouhé době Věčnosti, monotónní běh jeho života-neživota osvítil příslib… zábavy.
***
Seděla jsem na studené, bíle a hladce potažené matraci, na pohotovosti v ordinaci, zatímco moje vyšetřující lékařka si zapisovala pár poznámek do nějakých desek.
"Anett Blearová. Otec Jake Blear. Vy dva jste se přistěhovali před dvěma měsíci… ."
"Tři!" prudce a přece tiše jsem vydechla, "Už jsou to tři měsíce." Musela jsem dodat něco na vysvětlenou. Pravdou bylo, že i když by se mohlo zdát, že nevnímám lidi a ani čas, nebyla to pravda. Každý koho jsem potkala mi přišel zřetelný a to až neskutečně. Když jsem se totiž dokázala aspoň na chvilinku vymanit z "toho" světa, nebrala jsem osoby kolem jako nezajímavé bytosti. Ostře mě pálil v očích každý detail jejich tváře, každý rys. Nevšední pestré barvy okolí bledly vedle mimiky a gest lidí. Tolik jsem toužila po společnosti, ale zároveň mi bylo jasné, že v žádné nevydržím.
Až s rokem 2008 jsem se začala, v podstatě nechtěně, stranit lidí. Ale moje osobnost byla utvořena tak, že jsem lidi kolem potřebovala. Byla jsem nezkrotný sangvinik! Typický příklad z učebnice. Moje duše potřebovala hluk, hovor, shon, akce, zábavu. Jediné problémy mi mělo dělat pomlouvání ostatních, často až nechutně oprávněné, o mé zbrklosti a povrchnosti.
Jenže z ničeho nic jsem se ocitla v opačném rohu schématu. V prostředí, které mi nemohl jinak než nevyhovovat.
Doktorka jen pokývala hlavou a dál četla v papírech. "Jistě. Už o vás víme, otec zařídil všechny papíry."

Vyšli jsme z ordinace na chodbu, kde stál, ledabyle o stěnu opřený, Brad. Brad Cleewatters. Jeho obličej mi v paměti zůstal. Řadil se na obrázku skupiny různorodých kluků, které asi spojovalo jediné. Místo k sezení na polední přestávku.
"Tak?" Narovnal se, zatrhal rameny, na znak pohody a připravenosti na všechno, třeba i armádu soudních vymahačů v domě. Přesto šlo jasně poznat trochu té sklíčenosti nad vlastním osudem.
"Slečna je v pořádku. Podle snímků, žádné zlomeniny, krom pár modřin a oděrek jí nic neschází a pokud přebývá, dozvíme se to s výsledky testů krve."
"Aha… uff… tedá, to je jedině dobře, že!" oddechl si a i z postoje vymizela veškerá napjatost.
"Vašemu otci, teda skutečně nemám dát vědět?"
"Ne, ne. Pojedu autobusem." Krátce na mě znovu spočinula pohledem, načež jeden dlouhý a významný vrhla na Brada.
"Ou… no jasně! Odvezu ji, teti!" rychle přitakal.Teta? Z jeho reakce se mi zazdálo, že snad má z té ženy jitý strach. Takový ten, který by se dal vyložit až jako respekt k silné osobnosti v okolí. Kdy stojíte o to, aby ve vás ta druhá osoba měla důvěru. Opaku se snažíte vyhnout stůj co stůj.
Za tu chvíli, co jsem s ní strávila v jedné místnosti, mi ale došlo, že ta žena bude vážně od rány. Zaměřená na své povinnosti. Ne jen pracovní, ale i morální.
Což museli asi mít ti dva společné, protože jsem se neobvykle moc zabrala do přemýšlení nad doktorkou Lewisovou, a už jsem byla v jeho autě a, dokonce připoutaná, jsem sledovala vlhkou silnici přede mnou, silniční pruhy vynořující se ze tmy před námi a tichem se linuly ztišené hlasy zdejšího rádia.
V rukou jsem svírala zvlhlý igelit tašky, nehty jsem brousila hrany desek knihy, nebo obtahovala písmena v názvu. Nevšimla jsem si jak pokukuje po předmětu v mé ruce.
"Milton? Nech mě hádat! Jeho Ztracený ráj a nová šance."
"Nová šance? Co tím myslíš?"
"Hlavní myšlenkou je přece, brát vyhnání z Ráje, jako výzvu. Adam a jeho touha po vědění."
"A Eva a její marnivost."
"Přesně. On prostě jen bere život jaký je a hledá možnosti. Myslím… proto jste se taky přistěhovali sem, ne?" letmo a mě znovu pohlédl a potom se znovu věnoval volantu. "Nové možnosti, obzory, čistý štít. … Bydlíte na východním kraji Middletonu, ne?" zeptal se jenom tak mimochodem.
"Jo. Po hlavní z města a dvacet minut tím směrem." Zase ticho. "Ale v Ráji jsi v bezpečí. Dokud nepřijde had a nevytrhne tě z něj, netřeseš se strachy co bude dál."
Podivně jsem se pod jeho dohledem začala ztotožňovat s tím příběhem. Můj otec, had, mě vylákal v příslibu hezké budoucnosti sem. Sem, kde mou mysl uchvátily cizí spáry a ne a ne je pustit. Vyhnali mě z ráje, mého předchozího života. Toho, který jsem měla pod kontrolou a užívala si každý doušek. Teď jsem byla z toho života zatracená a nebyla cesta zpátky.
Ukázala jsem mu správnou odbočku, když jsme minuli autobusovou zastávku. Drobné kamínky, kterými otec opatřil příjezdovou cesty, začaly tlumeně vrzat pod koly jeho auta.
Už z dálky jsem rozeznala, v rozsvíceném okně, siluetu tátovy postavy, zhroucené na stole. Kolem něj byly mrakodrapy stohů papíru. Některé archy mu ještě zůstávaly v ruce, zatímco jiné se kousek po kousku vzdalovaly z desky stolu, pod náporem jeho výdechů.
Vystoupila jsem z auta a zamířila jsem si to ke dveřím. Chtěla jsem jenom poznamenat tiché "Děkuju." A jít do svého pokoje, utápět se v zoufalství až do chvíle než usnu.
Ale když jsem se trochu natočila k autu, Brad stál opřený o otevřené dveře a přes střechu hleděl na mě se spokojeným úsměvem.
"Zítra tě čekám v kavárně v centru!"
Pootevřela jsem pusu v bezhlesou námitku, hledala jsem náznak posměchu, nebo jiné emoce, kterou bych mohla považovat za důvod toho pozvání.
"A neříkej ne! Podle mě, potřebuješ trochu otevřít oči, co se týče Miltona. Neuvědomuješ si tu hlavní myšlenku jeho Ráje. I když mě osobně knížka nijak nezaujala, ten motiv je dobrý. A než mě donutíš změnit názor; k čemu to číst, když nepochopíš význam!"
To nejdelší a nejsložitější vysvětlení, které mi za dnešní a večer, nebo spíš noc, dal.
Já nechápala jeho motiv ani zájem o mě, ale ve skrytu duše mě hřála myšlenka, že další z beznadějných víkendů, plných soužení, přece jenom nebude tolik ztracený.
"Tak v jednu." Netrápila ho moje neschopnost se k celé věci vyjádřit. Prostě suverénně nastoupil, zaklapnul dvířka a s rachotem, co poprvé za dnešek neunikl mému vědomí, nastartoval auto.
Vytočil se na příjezdovou cestu a jediné, co po něm zbylo, byly čáry ve štěrku a probuzený, značně zmatený, táta s otisknutým textem, případu paní Collinsové a jejího psa, který tak velice rád znečišťoval městské chodníky, na zvrásněném čele.
Procházela jsem halou, kolem obýváku, když začala odbíjet dvanáctá.
Polil mě chlad. V tom zvuku zanikalo pípání digitálního budíku z kuchyně. Tohle musely být staré hodiny. S mohutným kyvadlem, které by jim umožňovalo vydat takový mohutný zvuk. Moje kroky zmrznuly na místě, prolétla jsem všechna zákoutí očima. Nikde nic takového. Jen v mé hlavě.
***
Stál jí blízko za zády. Naskočila jí z něj husí kůže na, teď už holých, pažích. Bylo téměř slyšet její srdce. Podvědomě tušila, že tu někdo je. Že se jí to nezdá. Že neblázní.
Ale vidět ho nemohla. Jediné co mohla, bylo naslouchat. Naslouchat zvukům světa. Přece jenom, jediné co dokázala vnímat od chvíle co je tu, je čas. Musí důvěrně znát ten gong.
Snad to ji děsí? Slyšet co jiní nemohou? Být spojená s někým, kdo v tomhle světě neexistuje? Myslet si, že když to není viditelné, před ní aby mohla natáhnout ruku a dotknout se, že to není skutečné.
Jen proto, že zbylí lidé jsou k tomu tolik hluší.
Stiskla pevněji v dlaních knihu s myšlenkou na bezpečí, které opustila. Po kterém strádá.