Procitnutí

Pištění pneumatik, náraz a prudká bolest snad celého těla a pak…tma. Zhruba takto to začalo. Do té doby jsem byl jenom uřvaný puberťák, co se společně s kámošem mrcasil bezcílně po ulicích, nadával kolemjdoucím a příležitostně šikanoval malý, pokud se nevykoupili cigárama. Co se ze mě stalo od té doby, nevím ani já sám.
Začalo to kravinou, jako všechny průsery. Měli jsme s partou sraz, jako téměř každý pátek, ale někdo jiný měl asi zrovna rozchod. Srazil mě autem a ujel. Mohl bych se tu teď vyžívat v drastických a přehnaných líčeních té nehody ale proč? Nemělo by smysl se tím retrospektivně zaobírat. Čas už není, co býval, a ve výsledku je to stejně jedno. No prostě- když zažijete něco takového, tak si za nějakou dobu zvyknete i na fakt, že jste už teoreticky mrtví. Byl to zvláštní pocit, nejprve ta neskutečná bolest a pak, jako když vypnete televizi, najednou nic. Žádné pocity, žádné vjemy, prostě nic. Jen jakási neměnná univerzální nálada. I když ani ta není tak docela neměnná, ale to předbíhám.
Po té bolesti přišly tři věci. Ta podivná nálada, tma a…strach. Nevěřte kecům o tom, že vám před očima proběhne celý váš život, to bývá leda v Hollywoodských dojácích. První, co jsem ve skutečnosti vnímal, byla jen tma.Ne však ta obyčejná, jaká vás obklopuje při romantických procházkách nočním hřbitovem. Byla mnohem hlubší a vyzařovala z ní nějaká hrůzná síla. Síla, která byla prastará už v době, kdy lidé začali používat klacky a kameny. Síla tak neskutečně složitá, a spletitá, že naše ubohé chápání si ji nedokáže ani představit, a právě kvůli tomu z ní čišel strach. Strach ne ze tmy samotné, ale z toho, co se v ní nikým neviděno a nikým nepopsáno skrývá. Strach z toho, co bychom tam mohli nalézt a také hluboké obavy, že bychom tam našli sami sebe. Tak, jako v americkém hororu vystoupí ze zrcadla naše zlé já, mohla by někde v hlubinách té temnoty slepě vylézt část naší vlastní duše a doufat, že se jí nějakou náhodou podíváme do její zmučené, naříkající tváře a vyvedeme ji ze stínů na denní světlo.
Z těchto myšlenek mne vytrhnulo jakési zachvění. Vycházelo jakoby odnikud a odevšud zároveň. Pronikalo časem i prostorem, prodíralo se samotným předivem světa a otevíralo brány vedoucí ke spasení i zatracení. Najednou jsem ucítil, jak mě něco vytrhlo směrem vzhůru a mé oči konečně prohlédly. Vznášel jsem se několik metrů nad zemí na místě, kde jsem...zemřel.
Vzhlédl jsem na nebe a viděl, jak z fialových mraků začínají padat první kapky deště a při pádu k zemi tiše šepotají. Sledoval jsem jejich cestu a pozoroval, jak narážejí na střechy domů, aut a na chodníky jako miliony drobounkých kladívek, které, ač nemají na první pohled mnoho sil, dokáží za tisíce let přetvořit celou Zemi k obrazu svému. Pro ně čas nic neznamená. Ony mají věčnost.
Těšil jsem se z pohledu na ty drobné, jako diamanty se třpytící střípky a najednou mne zamrazilo. Tam dole, téměř přímo pode mnou- ta zhroucená postava! A nikdo nepomůže, nikdo se nezajímá o to, co se stalo! Jen tu a tam se za skly oken mihne pár lidských postav a za pár vteřin nato se zatáhnou záclony a žaluzie. „My nic neviděli.“ Opravdu už skončily ty doby, kdy si lidé ještě nezištně pomáhali? Najednou mě zaplavila obrovská vlna nenávisti. Nenávisti k těm, kteří jen pohodlně zatáhli záclony, protože tohle se jich přece netýká. V tu chvíli jsem toužil je zabít. Všechny do jednoho.
Naráz jsem uslyšel jakýsi podivný zvuk. Znělo to jako cinkání zvonků, ale bylo to jaksi nadpozemsky krásné a děsivé zároveň. Zvuk sílil a já jej tiše poslouchal jako přimrazený. Za chvíli, která se zdála věčností, se kus přede mnou jaksi lehounce, téměř neznatelně, zachvěla obloha a chvíli poté se v ní objevila trhlina. Kousek nebe se odchlípl jako roztržená tapeta a odhalil tak něco, co vypadalo jako tunel. Temný tunel se světlem na konci. Přitahoval mne jako magnet a přitom bych nejraději utekl hodně rychle někam pryč, ale nemohl jsem se ani pohnout, ani odtrhnout oči. Po chvilce se v centru světla v tunelu objevil jakýsi rychle se zvětšující stín a za pár vteřin v něm již bylo možné rozeznat lidskou postavu. To už mě zachvátila panika, odtrhnul jsem zrak od té přízračné podívané a chtěl utéct- jedno kam, jedno kudy, ale hlavně utéct. Od myšlenky k činu to ale bylo příliš daleko. Z tunelu vyletěla přízračná postava v otrhaném černém plášti s kapucí, takže jí nebylo vidět do obličeje. Otočila se ke mně, pomalu zvedla až překvapivě malé a jemné ruce k obličeji a pomalu si shodila kapuci, a tak jsem jí konečně uviděl do obličeje.
Možná že jsem čekal hodně věcí, ale ne to, že spatřím bledou tvář mladé, bělovlasé dívky, která si mě pozorně prohlíží svýma neskutečně krásnýma, hlubokýma a nekonečně smutnýma očima. Chvíli jsem se na ni díval ochromený překvapením a pak mi blesklo hlavou: „Tak takhle teda vypadá smrtka, to není zlé.“ Dívka jen mávnula rukou a najednou mi v hlavě zazněl její hlas, měkký jako samet, ale zároveň pevný jako ocel.“Na tohle opravdu nemáme čas. Kdyby již nastal tvůj čas možná bych ti takovéto poznámky trpěla, ale mám ten dojem že kdybys byl teď na řadě tak by ses na ně ani nezmohl.“Na jejím obličeji se objevil cynický úsměv, ale téměř okamžitě zase zmizel.“Konec řečí. Musím ti něco ukázat. Chyť mě za ruku.“ Do toho se mi dvakrát nechtělo ale pak se ujala iniciativy ona, pohrdlivě si odfrkla a chytila mě sama. Její dotek byl asi tak příjemný jako strčit ruku do kýble ledové vody a já se neubránil šokovanému výkřiku. Tentokrát po mně šlehla pohledem ledovějším než její dotek, zamrmlala cosi o pitomých smrťácích a vtáhla mě do tunelu.
Co bylo pak si téměř nepamatuji. Pamatuji si jen ty obrazy které mi „Smrtka“ ukazovala. Byly to obrazy plné bolesti a ponížení. Několik z nich jsem sám poznal, ano byli to dřívější oběti těch pro nás tolik zábavných věcí, které jsme s partou dělali. Tamhle kohosi okrádala parta chuligánů, tu se mladá holka řezala do zápěstí jen proto, že slyšela jak je to děsně stylové a tím pádem správné a hned vedle ležela ta samá dívka na posteli, ale úplně bílá, vyhublá a totálně zničená a právě polykala několik tabletek antidepresiv, aby alespoň chvíli mohla myslet na něco jiného než na smrt. Naproti jakýsi mladík doprovázel kamarádku z diskotéky s jasným úmyslem se pokusit využít situace, až budou dostatečně daleko. Těch obrazů byly desítky, ba i stovky a snad i tisíce. Byli na nich lidé ze všech koutů světa, ale jednu věc měli společnou. Bolest a utrpení, tělesné i duševní. Bylo to strašné. Dívat se na to, to zas tolik nebolelo, ale cítit? Cítit tu hlubokou bolest? Nikdy dřív jsem to tak necítil. Stejně jako řada jiných jsem viděl spoustu násilí, ale nikdy jsem doopravdy nevěděl, jakou bolest to může způsobit. Nikdy, až doteď. Prosebně jsem se podíval na Smrtku, nebo chcete-li, anděla smrti, ale ona jen zavrtěla hlavou: “Ne. Musíš je vidět všechny, abys pochopil.“
Už ani nevím jak se mi podařilo tím vším projít a nepřijít přitom o rozum. Pravda, nepřišel jsem o rozum, ale tento zážitek ve mně něco změnil. Změnil celé mé vnímání světa, protože od teď jsem dokázal plně vidět ty hrůzy kolem a pocítil jsem, co jsem způsobil. Co způsobuje mnoho z nás dnes a denně. Není důležité, jestli jsme to mysleli jako vtip, nebo to bylo s vážným úmyslem ublížit, záleží na tom, že ubližujeme a někdy i tak hluboko a vážně, že si to ani neumíme představit. V jednom jediném okamžiku jsem uviděl, co všechno jsem způsobil a jak to může také dopadnout a v ten moment bych se nejradši hanbou propadl. Teď se ke mně moje Smrtka otočila a řekla:„Je pozdě litovat toho co se již stalo. Tím to nezměníš. Ale ještě není pozdě snažit se zamezit tomu, co by se mohlo stát a pokusit se napravit i chyby jiných- těch kteří nechápou, že bolest má mnoho tváří a ty nejhorší jsou většině lidí neviditelné. "Ano, pochopil jsem, co se děje a co je třeba a co mohu učinit.“ Smrt se usmála. „Výborně, snad se poučíš a napravíš alespoň malý kousek té škody, a teď už jdi. Přeji ti štěstí,“ řekla a najednou celý svět opět pohltila temnota, která teď ale byla jakási jiná. Po chvíli do ní začala pronikat bolest celého těla. Zkusil jsem otevřít oči a spatřil rozmazané obrysy věcí vypadajících jako lékařské vybavení. Současně se mi též vrátil sluch, ušní bubínky mi začal trhat zvuk sirény sanitky. Byl jsem zachráněn…
V nemocnici mě za pár týdnů dali dohromady a všechno mohlo být jako dřív. Ale nebylo. Ten zážitek a to co mi ukázala Smrt mě vnitřně nějak změnilo a ovlivnilo to celý můj život, který jsem zasvětil pomoci utiskovaným lidem. Tento příběh, ač zní neuvěřitelně, je pravdivý. Ale i kdyby nebyl, snad mnohým poslouží jako pohnutka k zamyšlení se nad světem. I kdyby nebyl skutečný, ta bolest je skutečná, ti kteří ji způsobují jsou skuteční a je potřeba s tím začít něco dělat než bude úplně pozdě.