Hra

Ještě žvýkal k snídani rohlík, když zamyšleně hleděl na mělkou prohlubeň karoserie svého auta. Stál opřený o ledovou stěnu garáže od chvíle, co jako uragán letěl k autu, aby se přesvědčil, že se mu nic nezdálo.
Bohužel… to nebyl špatný sen, takže ho bude stát oprava celou měsíční výplatu.
"Neříkej mi, že jsi zase do něčeho vletěl!" zaslechl hrubý hlas u dveří garáže.
"Nebudeš tomu věřit, ale to něco vletělo do mě!" zabručel v odpověď, naprosto bez zájmu o svého otce. Zvednout hlavu je příliš namáhavé a on nemá ani potřebu se s ním vybavovat.
Nezaujatě přehlížel osobu v županu, se smotanými novinami v ruce, cigaretou v koutku úst, rukama zastrčenýma v kapsách a netečným výrazem na tváři.
"Tak se laskavě ujisti, že to něco je v pořádku a nehodlá to v budoucnu na mojí rodině vydělat majlant!"
"Hm… už se na tom pracuje."
Nevnímal odchod otce a ani příchod osoby, dokud mu další kluk v jeho věku pořádně nefouknul do ucha.
"CO sakra je!" zamračil se a přiložil si k němu dlaň.
"Tak už vnímáš?" podíval se na něj. Kratší vlasy s nijakou barvou, znuděný výraz. Tuctová tvář. A přece se stal jedním z nich. Jednou za čas vyjádřil svůj názor. Nikdo neměl v podstatě tušení čím se zabývá. V čem je dobrý? Jen stojí v pozadí, usmívá se vševědoucím pohledem.
"Věděl jsem, že to nevydržíš a že sázku přijmeš, ale abys na sebe upozornil tím, že na ni najedeš autem." Zakroutil posměšně hlavou.
"Cože?"
"Mluvím přece o Blearové. Zaslechl jsem, že jsi ji včera srazil autem a jak koukám… ." sjel pohledem odřený lak, "… bylo to pěkně natvrdo. Bereš tu hru vážně…"zamumlal ještě, ale Brad ho příliš nevnímal, protože už první slova mu objasnila co Ian chce.
"Chceš říct, že jsem tak na sebe chtěl upozornit, svést ji a vyhrát tak nad Mattem?" nevěřil vlastním očím. " Nesrazil jsem to včera tebe, náhodou? Musel jsi se přece někde pořádně praštit do hlavy, když mi tu tak blouzníš! A vůbec, co tu děláš?" houkl na něj, dojedl "snídani" a vydal se směrem do domu, návštěva, nenávštěva.
"Se hned nerozčiluj." Zachechtal se Ian a vyběhnul schody za Bradem. "Ale upřímně! V kolik se máte sejít?" prošli kolem vchodových dveří, po schodech nahoru, do patra. "Přece mi nechceš tvrdit, že jsi té chvíle nevyužil. To jseš ty?" jen tak mimochodem se pozastavil nad jednou fotografií z mnoha vyvěšených na zdi nad schody. Když si, ale všimnul jak Bradova košile mizí za rohem, a z toho poznatku vyvodil, že v té košili bude Brad a ten taky mizí a on přitom ještě nedostal žádnou pořádnou odpověď, vyrazil za ním rychlostí torpéda.
"Takže fakt nevyužil?"
Brad prokličkoval mezi různorodými věcmi, rozházenými po celé podlaze a svalil se do rozestlaných peřin. Hlavu si zakryl polštářem, ale hned byl nucen ji znovu vyndat, protože ho Ianova noha snad vztekle kopla do zad.
"JAU! Co sakra děláš." Mnul si bolavé místo. Ian na něj vrhal svůj obvyklý pohled přehnaně informovaného solného sloupu. Kupodivu mu, ale v očích plál zájem o tuhle věc.
"Jsi její dlouho postrádaný starší bratr?"
Tázaný nakrčil obočí, "Ne."
"Její bývalý?"
"Ne."
"Doufáš, že její budoucí?"
"Ne."
"Tak ne! TU chvíli jsem nevyužil. … Až tu další! A nijak se nesnažím trumfnout Matta! Jenom jsem dostal chuť na zmrzlinu."
"JÁ TO VĚDĚL!" přímo zařval a hodil sebou do křesla, už tak dosti zaplněného špinavým oblečením. "A nekecej mi tu o tom, že ti o výhru nejde!" výhružný ukazováček.
"Teď mi řekni ty! Co ten náhlý zájem?!"
Nahodil pohled totálního idiota. "Vůbec nic. Jenom tak… z nudy."
"Beztak tady slídíš pro toho vypelichanýho kohouta. Klidně mu ode mě vyřiď srdečný pozdrav a že ho při první příležitosti nakopu tam, kam už slunce nedohlédne."
"Bez obav! Vyzvoním mu to hnedka za tepla." Zaculil se.
"Jsi jak stará drbna! Proboha vážně jseš mužskýho plemene?!" znovu mu hlava padla do polštáře.
"Tak na to se můžeš klidně zeptat svojí sestřenky." Mrknul.
"Víš ty co? Celou dobu co tě znám, jsi oproti tomuhle jak leklá ryba! Až poznám tu buchtu, co s tebou dělá tyhle divy, tak jí dám letenku na Severní pól, protože takhle jsi naprosto nesnesitelnej!" brblal do peřin, opět ve fázi apatického nezájmu.
"Ohó, no nemusíš se namáhat. Bydlí ještě dál než si dokážeš představit."
***
"Byla jsi tam včera! Na co potřebuješ jít znovu do města?!" zabručel značně naštvaný táta.
"Mám tam sraz s někým ze školy."
"Ze školy? Myslíš nějakýho podvraťáka z vyššího ročníku? Já tyhle typy znám! Teď hned to obrátím a jede se domů! Vím přesně co se takovejmhle holomkům honí hlavou!"
"To ti věřím, ostatně to není dlouho co ta hlava patřila tobě."
Zabručela jsem. Neměla jsem absolutně nálada poslouchat tátovi výmysly. Celou noc jsem nemohla zamhouřit oko hlavně protože mě bolel bok. Ráno jsem se rozloučila s oblečením, co jsem měla při nehodě na sobě, protože v obojím byly prodřené díry. Z bundy už asi nedostanu šmouhy od krve, ostatně ten šrám mi přeťal obočí, takže mi to musela doktorka zašít.
Ve chvíli, kdy jsem včera prošla kolem obýváku, jsem doslova vpadla otci do spárů. V tom ušmudlaném oblečení, přelepeným obočím kdy se nade mnou ještě vznášel odér dezinfekce.
"Tak, co za syčáka, to jdeš navštívit."
Protočila jsem oči v sloup a dál se odmítala se na něj dívat. Byl už nesnesitelný.
"Je to jenom známý, který mě včera zavezl do nemocnice. Koupím mu za to aspoň zmrzlinu, když už nic… . A vůbec, jestli tě to tolik obtěžuje, nemusel jsi jezdit!" už jsem neměla sílu se s ním patlat. Můj táta byl povětšinou legrační, nad vším povznesený, trochu dětinský; jenže taky dokázal být protivný, vlezlý a otravný, když se mu cokoliv nelíbilo.
"Ještě to tak. Aby tě další zmetek zajel, a to už nadobro!" odfrknul si. Ve chvíli, kdy zastavil na červenou na křižovatce, jenom pár kroků několika zkratkami od náměstí, otevřela jsem dvířka od spolujezdce, prokličkovala mezi dalšími stojícími auty a nedbala na jeho volání.
Na chodníku jsem se jenom otočila, lehce mu zasalutovala a vyrazila za první roh.
Za chůze, přesněji poklusávání jsem se podívala na hodinky… už je po jedné. To jel naschvál jako šnek? Jenom aby mě ještě víc vytočil? Ještě jsem přidala do kroku, ale času na cestu zbývalo ještě mínus deset minut. Pochybuji, že ještě bude čekat.

Náměstí bylo prázdné, do okenic obchodů se opíral mrazivý vítr, zároveň hnal i šedivá mračna po obloze. Rozhlížela jsem se po několika kavárnách a cukrárnách, v naději, že mě na první pohled trkne, co myslel tím "kavárna v centru".
Nenapadla mě jediná možnost, ale přece jsem zamířila k nejbližším pestrobarevným výlohám s cenami vypsanými na tabulích skla.
Do kabátu se mi opíral tentýž sychravý vítr, takže jsem musela vynaložit mnohem více úsílí na každý další krok. Příliš jsem nevěnovala pozornost věcem před sebou a tak mě překvapilo, když jsem do někoho narazila.
"Promiňte… ." zamrmlala jsem přes třas popraskaných rtů. Zvedla jsem tvář a chvíli musela ostřit než jsem rozeznala Bradovu tvář.
"Ahoj!" zazubil se na mě.
"No nazdar." Oplatila jsem nepříliš oživle, protože se ze mě postupně stával rampouch. Letošní zima je vážně … ledová. "Promiň, trochu mě zdrželi."
"Nemusíš se omlouvat. Taky jsem se nejdřív musel o něco postarat."
Povytáhla jsem obočí a následně na to toho litovala, protože mě rozbolela celá tvář. Pousmál se.
"Taková menší deratizace. Usídlil se mi pokoji jeden protivnej šváb. Bylo potřeba ho vzít za krovky a … No to je jedno."
Nebylo mi jasné, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu, ale nechala jsem to být a zavést se dovnitř kavárny.