Lesní pěšina...

Milionem kroků zrozená lesní pěšina pokrytá čerstvě spadaným listím, které se proti své vůli muselo poroučet k zemi, vede nejdříve dlouze doleva, pak zase na druhou stranu a následně opět jinam. I když je už skutečný podzim, počasí stále vzdoruje a odmítá propustit léto na zaslouženou dovolenou. Tady hluboko v lese už vládne pevnou rukou tma, husté koruny stromů nedávají světlu, ani pohledu na oblohu, sebemenší šanci.


Prodírám se listím stále hlouběji a s ubývající nadějí doufám v cokoli jiného, než je ten nekonečný, posměšně se tvářící les. Avšak cesta stále odmítá připustit svoji konečnost a tváří se nekonečně ještě více, než když jsem ji obtěžkal prvním krokem, vykročeným snad z mladistvé nerozvážnosti. Jak jsem jenom mohl být tak naivní? Jak jsem si jen mohl myslet, že od reality lze utéct? Co tady vlastně hledám?


Tma už nemůže být černější a já nevidím ani na krok, přesto stále pokračuji a dokola pokládám nohu před tu druhou. Dostat se tak alespoň k nějaké mýtině, abych viděl nebe a hvězdy - blyštivé kamínky dávající naději. Mýtina, ani konec lesa, v nedohlednu. Unaven reálně zvažuji kapitulaci, už už si lehám - asi vedle nějakého obrovského kulatého kamenu, když mě cosi nenechává spočinout a zakazuje mi tolik vytoužený a potřebný spánek. "Jsem tvá víra," představuje se mně to cosi. "Má víra?" ptám se sám sebe téměř nahlas. "Vždyť já přece žádnou...-" Ulehám tedy na zem a zase ten hlas. Dělám jako bych nic neslyšel, ale hlas promlouvá znova a znova a intenzita narůstá. Musím se zvednout a jít dál, někam jinam od toho rušidla - jsem tak unaven, les je nekonečný a já to chci vzdát...


Zvedá se vítr, slyším jeho svištění mezi stromy. Jsem na pokraji vyčerpání, zdá se mi, že jdu už několikátý den za sebou. Jak rád bych se vzdal, jen abych už měl klid, zbavil se bolesti a necítil to utrpení. Hledám místo pro odpočinek. Pro konečný odpočinek. A zase ten hlas! Nemám sílu se hádat, odfukuji zpocené vlasy z čela a s pomocí prošlapaných bot vrávorám kupředu. Náhle vidím v dáli malé světýlko, nevím jestli blouzním nebo je skutečné. Po mnoha dnech utrpení a tmy konečně nějaká naděje - nádherná to věc! Na nic nečekám a rozbíhám se vpřed, nacházím síly, které dosud zůstávaly skryté. Běžím doslova a do písmene jako o život. Do naděje ve světýlko vkládám opravdu úplně všechno. Jestli je to pouze klam, na další kroky už nezbyde síla. Pálím za sebou mosty a poslední metry dokonce sprintuji. Jak se blížím, je zřejmé, že zrak neklamal. Světýlko se proměňuje v zářné světlo, už do něj vstupuji. Náhle vidím domov a vše krásné co mám rád, co miluji. Jak nádherný mi teď domov připadá! Nechápu, jak jsem se mohl po tom šíleném bloudění dostat právě sem. Zázrak?


Může za to víra. Víra, kterou jsem měl ukrytou někde hluboko v sobě. Víra, kterou jsem naštěstí ve správný okamžik dokázal najít. A nebo si našla ona mě?

K napsání mě přiměly následující citáty:


Když se dostanete
do beznadějné situace
a všechno je proti vám,
když se zdá, že už
to nemůžete vydržet
ani o minutu déle,
nevzdávejte se,
protože tohle je
právě ten čas
a právě to místo,
kdy se vývoj otočí.
(Seneca)


Dva muži hleděli zpoza
vězeňských mříží.
Jeden viděl bláto,
druhý hvězdy.
(Frederick Langbridge)


Je mnoho způsobů,
jak zlomit srdce.
Příběhy jsou plné srdcí
zlomených láskou,
ale to, co doopravdy
zlomí srdce, je
zničení snu -
ať už byl jakýkoli.
(Pearl Bucková)