Tak nééé asi...

...A tak jsem ho vzala a pečlivě složila do krabice od bot, zavřela ji a schovala...to aby ji nikdo nenašel. Naše životy šly dál. Den po dni, měsíc po měsící, rok za rokem a já na tu krabici uplně zapoměla..
Pak,když jsem ji náhodou objevila, potichu, potichoučku otevřela a s úžasem zírala na ten poklad, tak mi to došlo...
Chtěla jsem ho poskládat zpátky, ale nešlo to.. Jak to??
Dupala jsem, křičela, plakala ale prostě to nešlo.. A pak přišla máma a řekla mi, že už ho nikdy zpátky neposkládám, že to nejde..
zkrátka a jasně, nejde to!!
Tak jsem chvíli seděla, utírala slzy a mlčky si prohlížela obsah celé té krabice.
Občas jsem přivoněla, abych ucítila jeho vůni, občas jsem se smála, abych si připoměla, jak jsme se smáli tenkrát spolu, z obálek jsem vyndavala a zandavala dopisy, dotýkala se těch věcí, jakoby byly ty nejcenější, a taky že byly..
A pak mi máma řekla, že už na něj nemusím čekat dlouho do noci, že je tady celou dobu se mnou, jen já o tom nevím. Přišlo mi to divný, takhle jsem to nechtěla, myslela jsem si, že to bude tak, jak chci já, že si ho poskládám a pak si s ním budu povídat..
..ptát se ho jakej je mrak když se ho dotýká, jací jsou andělé, když s ním usínají a nebo jakej je vítr když nefouká..
Prý že uvidím.. V noci mi zašeptal, zrovna když jsem si myslela, že se mnou není.
To jsou mi věci, stále se divím...

Krabici od bot mám schovanou, je v ní vše..
Skládám ho každou chvíli i když vím, že to nemá cenu..
..i tak..
..on mi za to stojí...