Iluze

Na okraji města Bergen, ležícím při západním pobřeží Norska, se zdvihají vysoké skály připomínající kopce. Ty jsou po větší část roku zasněžené, ale teď, v měsící květnu, na nich rostoucí tráva vypadá jako zelený koberec.
Na jednom z těch kopců stojí dva domy: jeden bělavý právě jako ten zimní sníh, s malou zahrádku vedle. Druhý dům měl původně stejnou barvu, ale léta mu na kráse nepřidala. Nátěr léty zežloutl a praskliny na něm vypadaly, jako by domek zvrásněl. Stejně jako žena, která ho obývala.
Tea Ullmann byla postarší dáma silnější postavy, obličej samá vráska. Měla kolem šestapadesáti. sedmdesáti let. Kolik to bylo přesně ani sama nedokázala s jistotou říci. Léta plynou a čím je člověk starší, tím si přestává připouštět přibývající roky. O to víc, když někdo žije desítky let pořád stejným životem.

„Jediné ráno, jediný den v mém životě se neliší od toho následujícího. Odbudu si svou pravidelnou ranní hygienu, postarám se o Kočku a na zbytek dne se zabořím do knih. Ještě před lety jsem se litovala a říkala si „nežiješ, přežíváš“. Ale to, co bych chtěla ve svém životě změnit, na to je už příliš pozdě.“
„Žiju sama od doby, kdy mi umřel otec, takže takových 12 let. Do té doby jsem se o něj musela starat a na hledání partnera jsem neměla prostor. Tak to taky zůstalo dodnes. Jsem příliš zatrpklá, abych dovolila jinému sdílet se mnou zbytek života.“

„Nedávno se odstěhovala rodina, která tu dřív žila a dům nezůstal dlouho ležet ladem. Jeho novými majiteli se stali Bortenovi.“
„Matka se synem se do Bergenu dostali z Osla. Měla jsem dojem, že od něčeho utíkají. Snad od vzpomínek, snad jen za klidem.“
„Jejich příchod ve mě nevyvolal pocit změny. To ne. Zdáli se býti spořádanými lidmi, kterými také oni byli. Možná spíš já byla ta zvrácená. Ale zvrácené dělá lidi jejich zoufalost.“
„S Adrianem, synem paní Bortenové jsem se poznala někdy na začátku května. Ráno mě vzbudil hluk zvenčí. Sedla jsem si na okraj postele, zasunula nohy do bačkor a pomalu vstala a šla k oknu. Rozhrnula jsem závěs, abych se podívala, co se děje a venku jsem Ho spatřila. Hoch ze sousedství tam sekal dříví…“

Tea stála za oknem s užaslým pohledem. Pozorovala, s jakou chutí se mladík pouští do práce. Její tatínek říkával: „Chlap, co neumí zatnout sekyru dvakrát do stejnýho místa není chlap.“. Vyšla ven a stoupla si na práh. Tohle byl chlap. Mladší a snad ani ne pro ni. Ale byl. Zůstala na chlapce zírat dál. To léto bylo teplejší než jindy a tak nebylo divu, že měl Adrian celé tílko provlhlé od potu. Tee se zrychlovat tep, skoro až nedýchala.
Adrian měl pocit, že ho někdo pozoruje. Jeho pohled se soustředil na Teu. Odložil sekeru, protože mu to nebylo dvakrát příjemné. „Potřebujete něco?“, vykřikl na ni. Nevěděl přitom, jak lépe zareagovat. Stařenka se nemohla vzpamatovat. „Jste v pořádku?“. Ani po této otázce Tea neodpověděla. Adrian zamířil k ní.
„Ještě jsem se nepředstavil. Jsem váš nový soused, Adrian Borten. Přistěhovali jsme se s matkou z Osla.“. Podal jí ruku. Tea si jí zkoumavě prohlédla, potom odvrátila zrak na jeho tvář a také mu podala ruku. „Tea Ullmann.“. „Vy, vy tu žijete dlouho?“. „Hmm“, zabručela stařena, otočila se a vrátila se do domu bez jediného pozdravu.

„Když jsem se na něj dívala, tam venku, jak seká dříví, čas jakoby se zastavil. Proč nejsem mladší? Víte, ono to nikdy nebylo lehké. Ne, že bych byla ošklivá, ale říct chlapci „žiju s tatínkem“, mohlo by ho to svým způsobem vystrašit. Navíc ono se to ostatním dívkám řeklo. Dívej se mu do očí, buď milá a usmívej se. Ale kdykoliv jsem se s někým dala do řeči, raději jsem chtěla utéct, zahrabat se do země, propadnout se do té nejhlubší propasti. A místo abych se dívala chlapci do očí, zírala jsem na stůl nebo na zem.“

Mladík zůstal stát před jejím domem. Její chování nepochopil. Jen tak si odejde, bez rozloučení. Nu co, nebude tu stát a vrátí se do práce.

Uplynuly čtyři dny od jejich prvního setkání a Tea ten okamžik nemohla dostat z hlavy. Často vysedávala u okna v naději, že Adriana zase uvidí. „Styď se, jak tě to vůbec může napadnout vždyť je to skoro dítě!“, říkávala si. A i když věděla, že to, na co myslí, není správné, nemohla si pomoci.
Adrian ležel na dece na jejich zahradě. Před sebou měl otevřenou knihu a z té si dělal výpisky. Počasí bylo slunečné, ale ve vzduchu byla cítit vlhkost.
Z ničehonic se spustil prudký déšť. Hoch se díval po svých klíčích od domu, ale zřejmě si je zabouchl uvnitř. Aby nebylo té smůly málo, nemohl se před deštěm kam ukrýt. Měl dvě možnosti: doufat, že sousedka je pryč a v tom případě by se mohl schovat na její verandu, a nebo zmoknout.
Běžel tedy rychle pod střechu stařenčiného domu. Když doběhl a vydýchal se, opřel se o zábradlí a pozoroval déšť. Tehdy si vzpomněl na tu událost s jeho otcem.

Stalo se to před několika měsíci. Dům, ve kterém žil, s ním sdíleli ještě jeho otec Frederik, matka Liv a babička. Ta byla těžce nemocná, sotva se hýbala a z postele poslední dny vůbec nevstala. Liv o svou matku pečovala seč mohla, udělala by pro ní první poslední, ačkoliv tušila, že tu babička už nebude dlouho.
Protože je fotografkou, čas si mohla vždy rozplánovat tak, jak potřebovala. A to jí při babiččině situaci vyhovovalo. Když babička usla, šla si nafotit pár snímků ven. Jednou, při jejím návratu, se šla podívat, jestli je s její matkou vše v pořádku. Otevřela dveře do pokoje a tam spatřila jejího muže jak starou ženu dusí polštářem. Než stačil Frederik zaregistrovat její přítomnost, Liv sáhla po váze, a tu mu rozbila o hlavu. Tou dobou byl Adrian ve škole a když se z ní vrátil, našel svou matku v bahni před domem. Pršelo a jeho matka byla celá promoklá. A špinavá.
Chlapci to přišlo tak dávno. Svého otce za jeho čin nenáviděl, protože způsobil rozvrat jejich rodiny. Zároveń se ale snažil pochopit, co ho k tomu vedlo. A toužil být s ním. Stejně tak mu ale chyběla i babička.

„Proč?“, ptal se hoch sám sebe. Voda mu stékala po vlasech a těžko bylo poznat, jestli pláče, nebo je jen tolik promoklý. Tu mu cizí ruku dolehla na rameni a vtáhla ho dovnitř.
„Jsi celý zmoklý.“, řekla Tea. Právě ohřívala čaj. Adriana to překvapilo, poslední setkání bylo zvláštní. Působila na něj podivným dojmem.
„Sundej si to, dám ti nějaké manželovy věci. Velikost není tvoje, ale budeš v suchém.“. Tea zalhala. Muže nikdy neměla, ale přišlo jí jednodušší říci „manželovy věci“, než „po otci“. Mohl by se snad začít vyptávat a tak by se zamotala do lží.
Zašla do vedlejší místnosti, kde vytáhla nějaké staré oblečení. Adrian seděl dál v mokrých šatech na židli.
„Tak si to sundej.“. Chlapec na ní nechápavě zíral. Odložila tedy věci na stůl a stoupla si vedle něj. Dotkla se ho. To se Adrianovi nelíbilo a ucuknul. Tea mu nadzvihla vlhké tričko. Tím se mu snažila naznačit, že mu ho sundá. Hoch vyskočil ze židle. „Dobře, sundám si to! M-m-m-mohla byste… se laskavě otočit?“

„Nevěděla jsem, proč to dělám a co se tím snažím dokázat, ale nemohla jsem si pomoct. Můj čas se krátil a já to moc dobře věděla. Mám do konce života žít s tím, že jsem zůstala sama? Mám umřít v zapomnění?“
Stařena si sedla na židli a mlčky ho pozorovala. „Co dělá maminka?“. Adrianovi nebylo po chuti, když se na něj takhle dívala. Ale byl zdvořilý. „Myslíte, čím se živí? Je fotografka.“. „A ty ještě studuješ nebo už ne?“. „Studuju, ale po večerech si přivydělává. V baru.“. Tea přemýšlela o možných následcích. Ale nemohla si pomoci.
„Tam jistě musí být hodně slečen.“. „To ano.“. Adrian se necítil dobře. Nechápal, proč mu klade takové otázky. Kam tím míří?
„Už přestalo pršet. Jsem vám vážně moc vděčný, jste laskavá, ale budu muset jít.“. Došel ke dveřím a už už sahal po klice, když mu stařena zamezila odchod, dveře přibouchla a vrhla se na něj.
„Co to… co to děláte?! Proboha.“. Byl šokován Teyiným záměrem. „To je strašný, co to je za ženskou? Má muže a ještě se sápe po mě.“, pomyslel si.
Tea si nedala říct a skočila po něm znova. Tentokrát ho stihla políbit, dokud jí chlapec neodstrčil. Tea zavrávorala a dopadla na zem. Adrian na ní zíral. Na jednu stranu mu opuštěné stařeny bylo líto. Připomínala mu jeho babičku. Ty oči. A ten hlas. Ne! Kvůli lítosti se neponíží. Zakroutil hlavou a utekl.

Adrian se několik dní neukázal. Ne snad, že by nedorazil domů, spíš nechtěl být Teou spatřen. Ta ho Poté zahlédla asi až po pěti dnech. A ne samotného.
V baru, kde pracoval, v centru Bergenu, dělal číšníka. Tam se také seznámil s dívkou Astrid. Byla to mladá pohledná slečna, plavé vlasy. S Adrianem se znali teprve týden, ale jiskřilo to mezi nimi už od samého počátku.

Tea stála u okna. Mladík se svou slečnou právě dorazili. Adrian odemknul, pozval svou návštěvu dovnitř a zavřel.

„Věděla jsem, že nepatří mě a že by to ani nefungovalo. Přesto jsem cítila smutek. Byl první, u kterého jsem cítila příležitost a tak jsem se jí chopila. Touha po něm mě ovládla. Byla jsem jím naprosto posedlá a chtěla ho dostat stůj co stůj.“

„V noci jsem uslyšela pod okny šustění trávy. Dostala jsem strach. Přeci jen, bydlím na samotě a dnešní svět není tak bezpečný jak býval.“
„U dveří jsem měla velký květináč s kytkou, kolem které byly kameny. Jeden, ten největší, jsem uchopila a pevně sevřela. Pomalu jsem otevřela dveře a pozorovala škvírkou.“
„Byla to Ona. Procházela se mi pod okny a já tiše zuřila. Je strašné, když si uvědomím, že jsem o mnoho let starší a ona toho s muži prožila jistě víc než já. Cítila jsem nespravedlnost a křivdu. Závist mne ovládla. Nemohla jsem to tak nechat.“

Tea otevřela dveře a vyšla ven. Mladé děvče bylo překvapené a nechápalo, co se děje. Vždyť nedělala nic špatného, jen nemohla usnout a šla se projít. Než ale stařeně stačila cokoliv říct, žena jí kamenem udeřila do temene hlavy. Upadla na zem. Už se nezvedla.

„Byla jsem naprosto vyvedená z míry, neznala jsem důvod svého počínání. Ale první co jsem musela udělat, bylo odklidit tělo. Tedy odtáhla jsem jí do domu, kde jsem ji s velkou námahou dostala do vany. Bezvládné tělo mladé drobné dívenky bylo snad těžší než kdybych se snažila odtáhnout auto. Stála jsem nad ní a nevěděla co dál. Hlavou se mi honilo spoustu neuspořádaných myšlenek. Proč? Co dál? Jak? Kam? Nemohla jsem uvěřit. Zoufalství mě polapilo do své sítě a já se mu podrobila. Chtěla jsem ven, utéct co nejdál odtamtud a rozlynout se jako pára nad hrncem.“
„Potom se člověk sám sebe ptá, jestli tohle má nějaký smysl. Nikdo vás nechce, jste osamělá a k tomu s cejchem viny na krku. Neunesla jsem to.“

Bergen byl zahalen do tmy. Na obloze zářily hvězdy, moře šumělo, naráželo prudkou silou do skal. Tea byla stařena, která sotva chodila, ale bylo v ní tolik smíšených pocitů, včetně zlosti vůči sobě a druhým, že to ze sebe potřebovala dostat ven. Vyběhla na nejvyšší bod kopce a křičela na celý Bergen. Psi jí z širého okolí odpovídali vytím.
Adrian se vzbudil. Jeho matka vešla do jeho pokoje. „Slyšíš to?“. „Jo. Běž spát, mami.“. „Ty jsi tu měl společnost?“. „Astrid. Asi šla na záchod.“. „Ne, to ne. Před chvílí jsem tam byla. Nikoho jsem nepotkala.“. Chlapci to bylo divné. „Půjdu se po ní podívat, ty si běž lehnout.“. „Co hodláš dělat?“. „Jdu ven, třeba je tam. Možná to má nějakou sovislost s tím křikem.“. „Dávej pozor.“, strachovala se Liv.
Vyběhl z domu a rozlížel se. Po Astrid ani stopa. Náhle spatřil Kočku, jak olizuje trávu. „Co to tam máš? Jak ses dostala ven?“, vyzvídal. Přišel blíž, vzal si Kočku do ruky. Na listech trávy se leskly rudé kapky krve. Adrian Kočku upustil na zem. To ne, co se asi mohlo stát? Rozhodl se jít po stopách, které jej dovedli až k stařenčině domu. Z kopce se ozval další výkřik. Adrian zdvihl hlavu směrem na černý bod na okraji skály. A tím směrem se také vydal.

Jsou lidé, kteří mají nebyčejnou vůli k životu Jedním z nich byla i Astrid. Rána, kterou jí Tea uštědřila byla silná, přesto děvče přežilo. Vylezla z vany, kde se probudila, motavým krokem se dostala z domu a venku upadla na zem. Liv vyčkávala na jejich zahradě a když spatřila Astrid, přispěchala jí napomoc.

Čím víc se Adrian přibližoval, byl si jistější, že postavou na kopci je Tea. Doběhl k ní. Ona klečela na zemi. Chlapec k ní přistoupil a podal jí ruku, aby vstala.
Když se žena zvedla, mladík jí objal a ruce dal kolem jejího pasu. „Tvůj manžel je kde?“. „Nemám manžela.“. To ho nepřekvapilo. „A proč jsi mi lhala?“. Ticho. Adrian si začal broukat písničku, kterou mu často jeho babička zpívala jako malému klukovi na dobrou noc. Oba začali tančit. „Za celý svůj život jsem nepocítila vztah mezi mužem a ženou. Musela jsem si vytvořit svůj fiktivní svět.“. „Proto jsem u tebe viděl tolik knih?“. „Ano.“. „Proto si mě chtěla líbat? Měl jsem se stát součástí té fikce?“. Tea byla zticha. „A žárlila jsi na nás, protože ti Astrid ničila tvůj léta budovaný sen?“.
Tea od sebe Adriana nečekaně odstrčila. „Vím, co si udělala.“, řekl. Tea ustupovala k okraji skály. Dívala se na něj pohledem malé nevinné dívenky. „Odpusť“.

„Musela jsem To udělat. Nebylo zbytí. Spáchala jsem odporný čin, který se neodpouští, ale nemohla jsem nikomu dovolit, aby ničil moje štěstí. Měl pravdu. Můj život byl založen na představách, protože jinak by to bylo k nevydržení. Ale ona do nich nepatřila.“
„Tvrdí se, že když umíráte, promítne se vám před očima celý život. Jsou i další teorie. Ale poslední, co jsem viděla já, byla moje vlastní tvář. Opravdu. Opravdu jsem viděla vlastní tvář. A v té tváři… byl výraz. Výraz spokojenosti.“

Hoch tušil k čemu se Tea chystá. Ale nebránil jí. Tak se rozhodla. Byla zmatená, usmívala se, ale jen zoufalí lidé dělají zoufalé činy. A ona takovým člověkem byla. Dovedla do záhuby ostatní, jen živila svoje představy. Chlapec sklopil hlavu. „Co jsou lidé pro štěstí schopni obětovat“, řekl.
Když hlavu opět zdvihl, Tea byla pryč. Adrian si sedl na zem a trhat z louky kusy trávy.