Ukrytý ve tmě II

Soňa přirazila v pondělí večer. Shodila velkej bágl z ramene hned u dveří a zmoženě si zouvala martensky. „Nenávidím český vlaky!“ zavrčela a kopla do tašky, aby mohla zavřít.
„Ahoj,“ vykoukla jsem z kuchyňky a olizovala vařečku.
„Ty bláho, ty vaříš?“ Vytřeštila oči a dotáhla bágl do svého malého pokoje.
„Kuřecí směs na kari a rejži,“ usmála jsem se a přisypala další dávku žlutého koření, na kterém jsem nekompromisně závislá.
„Basmati,“ zakejvala hlavou.
„Cajthamlová ti vymejvá mozek,“ zakroutím hlavou. „Buď ráda aspoň za nějakou rejži.“
„Jsem ráda za jakejkoliv kus žvance,“ zašklebila se. „Kde máš Baskervilla?“
„Štěpán ho vytáhl ven,“ zamíchala jsem pánev a připravila si smetanu. Drobet jsem jí nalila na směs a ještě chvilku povařila.
Zavibroval mi telefon a ozvalo se vyzvánění. Ztuhla jsem.
„Co je? Ty to nevezmeš?“ Opřela se o linku.
Natáhla jsem se pro telefon a kouknutím na číslo si potvrdila všechny moje obavy. Vypnula jsem to a navolila tichý vyzvánění.
„Ty vole, úplně si zbledla!“ Dívala se mi do tváře. „Nešvihneš sebou, že ne?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat.
„Nějakej průser?“ Zeptala se opatrně.
„Mám ti nandat jídlo?“ Snažila jsem se o normální tón hlasu a sáhla pro talíř.
„Dobře,“ zamumlala. Vytáhla jsem talíř a nandala jí přiměřenou porci, dvakrát větší než sobě. Soňa byla vyjedlá vyžle.
„Dobrou chuť,“ napíchla jsem kus kuřecího masa na vidličku a labužnicky strčila do pusy. Bylo to vážně božský, jak jsem řekla, těžká závislost.
„Hele, kdo ti volal? Nějakej nechtěnej ctitel?“ Vyzvídala a dělala, že jí to vůbec nezajímá.
„Tak něco,“ breptla jsem neurčitě a začínající červeň ve tvářích skryla natočením se od Soni.
„Pošli ho do prdele,“ poradila mi. V duchu jsem se ušklíbla, jako by to mohlo pomoct. Když dojedla, s cinkotem položila talíř do dřezu. „Jdu si vybalit. Natahala jsem čistý oblečení od maminky.“ Zamířila do pokoje a já se pustila do nádobí.
„Hola, už jsme doma!“ Zvolal teatrálně Štěpán, za chvíli se přiřítil pes, větříc nějakou dobrotu a za ním taktéž s vypláznutým jazykem Štěpán. „Miluju vůni domova.“ S jakousi samozřejmostí si nabral kopu jídla na talíř a ještě za pochodu ke stolu začal uždibovat. Bobbin se rozmýšlel, jestli ho má následovat nebo spíš hypnotizovat pánev se zbytkem. Zkušenosti ho přiměli loudavým krokem zamířit k mému spolubydlícímu, kterej nechutně hltal.
„Sakra Bobby!“ Zavrčela jsem směrem k doginovi, kterej se po mě podíval se svěšenou hlavou a sklopenýma ušima. „Mazej na místo!“ zavelela jsem a ukázala ke svýmu pokoji. Váhal. „Nesomruj!“ Výhružně jsem zvedla ruku. Odplazil se pryč svým nejpomalejším krokem, kterého byl schopen.
„Ty jsi na něj zlá!“ Zamračil se Štěpán.
„Zlá?“ Povytáhla jsem obočí. „Každej chlap se musí držet zkrátka.“ Zažertovala jsem.
„Jsi ještě zlejší, než jsem myslel,“ zvedl nos nahoru a odpochodoval k sobě i s talířem.
„To se mnou ještě furt nemluví?“ Vykoukla Soňa ze svý komůrky a otráveně se na mě podívala. Pokrčila jsem rameny. „Jakto, že s tebou je za chvíli hned zadobře a já když si z něj dělám legraci, nemluví se mnou tejden.“
„Já umím vařit,“ pronesla jsem veledůležitě a chtěla zaplout k sobě do pokoje. Štěpán ale narychlo vykoukl do chodbičky a zadržel mě.
„Málem bych zapomněl,“ praštil se do čela pěstí, až to zadunělo a zalovil v kapse bundy na věšáku. Vytáhl narůžovělou obálku a podával mi jí.
„Co to je?“ Zahučela jsem. Na obálce bylo pouze mé jméno, bez adresy.
„To leželo ve schránce, nikoho z vás nenapadlo se do ní podívat?“
„Když jsem šla z města, ještě tam nic nebylo. A pošta chodí dopoledne, takže...“
„Navíc je to bez adresy a známky, to by ti pošta nedoručila.“ Nakukovala mi Soňa přes rameno. „Nebude to od tvýho nechtěnýho ctitele?“
Srdce se mi málem zastavilo, když mi to došlo. Kdo jiný to mohl být?
„Tak to otevři,“ pobízel mě Štěpán nedočkavě.
„A co listovní tajemství?“ Otočila jsem se na patě a odešla k sobě. Bobby ani nevzhlédl. Byl na mě naštvanej a dneska se mnou nepůjde ani spát. To dělá vždycky, když si myslí, že je mu ukřivděno. Co bych se ho doprošovala? Však ho to přejde a já nehodlám klesnout ve své pozici krutého pána.
Roztrhla jsem zalepenou obálku. Uvnitř na mě čekal lístek ve stejné barvě. Vytáhla jsem ho. Byl malý s krátkým textem, o to zdobněji a vzletněji napsán.
Mé nejdražší,
Vím, že my dva jsme jako jeden. Naše duše se propojují, od toho okamžiku, kdy se naše oči poprvé setkaly. Zpřetrhání těchto nebývale silných pout, bychom jen ztratili naší podstatu a náš život zdál by se neúplný. Jsi jako má labuť, vždy když nejsem s Tebou, truchlím. Jsi mé světlo na cestě životem, kdybys mi uhasla, ztratil bych se. Jsi má životní síla, kdybych Tě měl ztratit, zemřel bych.
Co by sis měla přát víc? Co jiného by Ti jiný mohl dát?
Má Eliško, nenech mě čekat!