Houpací křeslo

Houp sem. Houp tam. Kdo by to byl schopen kdy vymyslet? To se určitě muselo stát nějakým pozoruhodným omylem. Jak jinak?! Nejlepší a největší vynálezy celého světa byly vyvinuty omylem. Ten člověk je ale pašák. Prý inteligentní tvor. Tsss. Když se člověk koukne na večerní zprávy nebo otevře ranní noviny, nevidí nic jiného než jednoho blbečka vedle druhého. Houp sem a houp tam. Seděl jsem v houpacím křesle a hora myšlenek v mé hlavě přelétala jedna přes druhou. Je krásné nechat je občas plynout tak, jak se jim zlíbí. Natáhl jsem pravou rukou a otevřel malou skříňku. Vybral jednu lahev a nalil si panáka. Jen tak na chuť. To se přece může. Oknem do pokoje proudil příjemný vzduch pozdního léta. Koukal jsem ven na zapadající slunce. Krásné červánky. Co ta příroda je schopna vykouzlit, je občas opravdu nepochopitelné. Ale tak krásné. Ne jako lidé. Kdyby aspoň občas ti nahoře dělali to, co řeknou a nehrabali jen do vlastních kapes. Grrrr. Hovada. Zapálil jsem si cigaretu. Jen tak k tomu panáku. Na chuť. To se taky může. Krásný to večer. Spousta bláznivých myšlenek. Houpací křeslo. Klid. Panáček a cigaretka. Snad ani neznám krásnější pocit než je tento. I když… ale to je jedno. Asi těch nejkrásnějších je víc. Houp sem a houp tam. Zavřel jsem oči a nechal se odnést. Někam skoro daleko.
První, co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byl strom. Listnatý. A opravdu velký. Nevím proč, ale něco mě začalo přesvědčovat o tom, že je nádherný. Byl. V listech zaševelil vítr a já v něm zaslechl slova. Mnoho slov. Jen jsem jim nerozuměl. Nedávaly smysl. Stále jsem koukal na ten pozoruhodný strom. Rozhodl jsem se pod něj posadit. Opřel jsem se o kmen zády a koukal na krajinu, ve které tento strom vyrůstal. Bylo tady moc hezky. A hlavně klid. V hlavě jsem měl absolutní prázdno. Moc příjemný pocit. Díval jsem se po okolí a nikde jinde jsem žádný další strom neviděl. Všude jen tráva a květiny. Avšak nedaleko od stromu jsem zahlédl pěšinu. Když si vítr opět začal se stromem za mými zády povídat, rozhodl jsem se, že je nebudu vyrušovat a kouknu se někam dál.
Narazil jsem na rozcestí. Příroda se za dobu mé chůze lehce změnila, ale pořád byla krásná. Dokonce jsem našel i druhý strom. Byl sice dost daleko, ale byl tu. Na rozcestí jsem nepřemýšlel. Vydal jsem se vpravo. Věděl jsem, že druhá cesta vede k něčemu kam ústí nevelký potok, přes který jsem po cestě přecházel. Ve slovech lehkého větru, jenž mě jednou za čas navštívil, jsem pořád nemohl najít žádný smysl. Ani jsem se tím nezabýval. Šel jsem a pozoroval přírodu. Pomalu, ale jistě jsem se blížil k budově na kopci. Jediné, kterou jsem tady za celou tu dobu, co tu jsem, viděl. Byla válcového tvaru a majestátně se tyčila k obloze. Sršela z ní síla a čím jsem jí byl blíž, tím síla byla větší. Pěšina nevedla přímo k ní, ale lehce okolo. Byl jsem tedy nucen pěšinu opustit. Stavba byla z kamene a vypadala celkem starobyle. Obešel jsem jí, ale nenašel žádné dveře. Nic jsem si z toho nedělal. To nemělo smysl.
Kopec, na kterém jsem stál byl asi nejvyšším místem v okolí. Dohlédl jsem opravdu daleko. Byly tu malé a větší potůčky, které se slévaly do jednoho jezera. Také menší kopečky roztroušené všude kolem. Pěšiny klikatící se jako hadi v trávě byli po celé krajině. Stejně jako dohromady tři velké listnaté stromy. A mluvící vítr, kterému nebylo rozumět ani tady. Posadil jsem se a opřel se o studený kámen budovy, ze které sálala síla. Bylo mi tu opravdu strašně hezky. A hlavně ten klid. Zavřel jsem oči. A přesunul se. Někam skoro daleko.
Víčka se otevřela a já koukal na západ slunce. V jedné ruce sklenička a v druhé zapálená cigareta. Houp sem. Houp tam. To houpací křeslo je přeci jen velmi příjemný lidský omyl. A myšlenky se opět rozeběhly mou hlavou.