O smutné dívčíně

Byla jednou jedna dívčina, která se zrovna chystala otevřít dvířka a prozkoumat svět tam venku.

Tam kde žila, bylo vše tak jak si ona sama vytvořila. Lidé, zvířata a vše živé. To vše bylo tak reálné a tak krásné jako její dětské sny, ale realita to nebyla. Jediné po čem toužila byla ryzí láska. Něco ale přeci jenom postrádala, něco co by jí navigovalo a řídilo všechny její ideální a zároveň nekonkrétní představy o svobodě. Nelze realizovat své ideály bez patřičné psychické stability. I ona sama to věděla, přizpůsobovat se uměla mistrně, ale stálost? Pozorovala, naslouchala, snila. Stačilo poznat nejistotu a strach a z nevinné, křehké dívčiny, se rázem stala smutná nenaplněná duše. Moc toužila po novém ba dokonce se v ní začínali probouzet i touhy sexuálního charakteru. Touha k sobě dokáže vše přilákat, neuvědomovala si prozatím dívčina. Sny ve kterých se oddávala sexuálním fantaziím měli v sobě tu pravou vášeň, kterou neznala, ale najednou začínala ztrácet svoji přirozenou touho po lásce a i její představy se měnili z harmonie k přebytečným touhám. Najednou si nepřipadala tak čistá jako dříve.

Podívat se ven se pokoušela mnohokrát, ale vždy se se ihned vrátila, protože ji její vnitřní hlas říkal, že má počkat, až si pro ní pomoc přijde sama a ukáže jí cestu. Nemusí se bát, času dostane. Byť jí touha láká ven sebevíc, její křehká bytost není prozatím schopná pochopit život ve světě plném nástrah a nejistot.

Ona byla však tak nedočkavá a rozrušená při svém úmyslu jít do světa, že zapoměla si klíče od svých dvířek ve svém království snů. Bylo už pozdě, dveře se zavřeli a ona něměla jak se dostat domů. Noc toho večera utíkala pomaleji než kdy jindy. Ráno, když už se rozednívalo, nalezl před dvěřmi její vystrašené mrtvé tělo jeden moudrý stařec. Zavřel konečky prstů dívce její vystrašené oči, zasténal si sám pro sebe, a vydal se nazpátek, protože za dvířky nikdo nebyl.