Jednoho dne se třeba opět sejdeme...

Bylo, nebylo. Kdo ví? Někdo může prohlásit, že je to jen pouhopouhý příběh, který se nikdy neudál. A možná, že se vše teprve stane.
Hlavní postavou tohoto příběhu je mladá dívka jménem Jana. Má dlouhé tmavě hnědé vlasy a stejně tak tmavé oči. Protože má velmi bílou pleť, svítí jako dva černí brouci. Její nos je velmi krátký, a přestože jí samotné se nelíbí, většině lidí připadá moc roztomilý. Obvykle nosí tmavé oblečení, ruce i krk ovázané náramky a náhrdelníky. Toť asi vše, co se vnějšího popisu týče.
Vnitřním popisem hlavní postavy nebudu čtenáře obtěžovat. Vydal by na několik stran. Nechť si čtenář sám udělá svůj vlastní, ničím nezkreslený názor.
Tento příběh začíná jednoho podzimního úterka. Toho dne svítilo slunce nezvykle mnoho. Snad až příliš na toto roční období. Lidé na sebe mhouřili oči a krabatili tváře. Někteří vypadali směšně.
Přesto všechno to byl velmi hezký den, který ani mračící se lidé nemohli pokazit. Voněl podzimem, spadaným listím a hřejivými paprsky slunce.
Jana se nacházela ještě ve škole. Možná tu byla už poslední. Pomalu si balila své věci a uklízela pomůcky. Desku s nataženým papírem nechala na stojanu, barvy radši schovala, protože velice často nenávratně beze stopy mizívaly. Naposledy se zadívala na svou malbu. Hmm, není to špatné! Pak si oblékla sako a odešla ze školy. Cestou nepotkala ani jediného spolužáka.
Možná, že tu byla opravdu poslední (kromě uklizeček, co zamykaly). Proč nešla dřív? Vyučování dávno skončilo a ona setrvávala v dílně a pracovala. Máme na výběr z několika teorií.
Mohla mít hodně práce.
Anebo se jí jen nechtělo domů.
Sama, v prázdné místnosti naplněné vůni barev, lepidla, řezaného dřeva či jiných chemikálií, se cítila dobře. A přesto vlastně osamělá. Naskýtá se nám otázka, proč tedy nešla domů, za rodiči. O společnost by měla postaráno.
Jenže rodiče nebyla společnost, o kterou by zrovna stála. Stokrát i tisíckrát by byla radši s někým jiným.
Když se člověk zamiluje, nevidí a neslyší nic kromě milované osoby. Jsme slepí! Mohla bych tu vyjmenovávat stovky záporných vlastností této chemické reakce. Ale proč? Láska samotná, ten jedinečný a povznášející pocit, se jim všem vyrovná.
Někteří říkají, že láska je bolest. To není pravda. Právě její nedostatek nebo neopětovanost způsobuje trápení. Ale i o lásce bylo za ta tisíciletí lidské existence napsáno tolik, že nemá smysl ji tu rozpitvávat. Přesto žádné literární dílo ji nedokáže vystihnout. Asi proto se o to tolik spisovatelů snaží, a nejspíš proto jim to nejde.
Ale já zde nechci vytvořit úvahu o lásce. Chci vyprávět Janin příběh, nicméně láska je jeho součástí.
Jana miluje muže, který miluje jinou. Tu, která ho opustila. Snad zlomila i jeho srdce. On sám ví, že taková rána se zahojí. Téměř vždy se vyléčí. Jenže to nějakou dobu trvá. Jak dlouho budou muset oba dva čekat?
On čeká, až ho ta bolest přejde. Jenže zamiluje se do ní vůbec někdy jako ona do něj? To je otázka, na kterou zatím nikdo z nás nezná odpověď. Nejspíš to jí tolik trápí. Nejistota. Co má dělat? Čekat s ním? A co když se nedočká?
Možná právě tohle se jí honilo hlavou, když rychlým krokem odcházela domů. Minula několik obchodů. Nakoukla občas do výlohy, někdy na vystavené zboží, někdy na svůj odraz. Vypadala unaveně. Dlouho pořádně nespala. Nemohla.
V půli cesty jí zazvonil mobil. Sotva ho slyšela. Kolem totiž hlučně projelo několik aut. Zalovila ve své zelené tašce přes rameno. Koutkem oka přitom zahlédla postaršího muže, co šel naproti, jak si jí zvědavě prohlíží. Lidé se na ní vždy tak podivně dívají. Je to otravné. Proč to dělají? Ano, je jiná, je odlišná. Copak to znamená, že i divná, špatná?
Hloupý člověk, který posuzuje knihu podle obalu!
Muž jí minul a byl pryč. Nešlo o žádné osudové setkání. Ani si nic neřekli, takže nemá smysl se o něm více zmiňovat.
Jana vytáhla po nějaké chvilce hledání mobil z tašky. Nová zpráva! Ať už jí píše kdokoliv, kouskem své duše doufala, že je to on. Vždy v to doufala. A pak byla zklamaná, když to byl někdo jiný.
Tentokrát to ovšem skutečně byl on. Její srdce v hrudi bouchlo několikrát navíc.
Půjdeš se mnou pozorovat hvězdy?
Byla to pozvánka na rande? Vždy to tak znělo, ale nikdy z toho nebylo víc, než kamarádská schůzka. On měl spoustu času, s kým jiným ho trávit než s ní?
Dohodli se na čase a místě setkání.
Jana dorazila domů. Navenek vypadala normální. Odpovídala rodičům, bavila se s nimi jako vždy. Dělala i další běžné věci, co obvykle dělává.
Uvnitř se ale třásla. Dneska ho uvidí. Nemohla se dočkat, takže byla občas trošku roztržitá. Snažila se uklidnit. Držela se zásady nedávat si příliš velké naděje. Občas to třeba vypadá velmi nadějně, začne doufat, a pak je o to víc zklamaná. Ale jak se říká: naděje umírá poslední. Neubránila se doufání, že třeba dneska to vyjde. Možná, že dneska se konečně něco stane, co od základu překope její bytí. Je to možné! Proč by nebylo?
I když se něco nazve beznadějným, vždy se skulinka pro kousek víry najde.
Jak velká je skulinka tohoto příběhu? Ani Jana, ani on, natož já to nevím. Kéž by byla větší než Grand Kaňon.
Jana vyšla z domu tak, aby stihla přijít na schůzku včas. Její rodiče jí doma nedrželi. Byl to ten zvláštní druh, co dává svým dětem volnost. Jen ať si jdou, kam chtějí. Snad mají rozumu dost.
Svižným krokem míjela paneláky, domy, pouliční lampy a auto stojící u chodníků. Krásný den se blížil ke svému konci a začínala krásná noc, jen o něco chladnější. Oblohu zdobily červánky.
Lampy na dlouhé ulici se pomalu, jedna po druhé, rozsvěcovaly. Byla teprve v polovině cesty ke svému cíli a ve městě se rozhostila tma. Couvající měsíc stal ještě nízko. Jenže pro žlutá světla kandelábrů a žárovek za okny ho nebylo ani snad vidět.
Na obrubníku chodníku před Janou někdo seděl. O několik kroků blíž se z neznámé postavy stal muž. O další kroky blíž, a protože seděl pod lampou, se z něj stal mladý muž. Snad jen o něco starý než ona sama.
Proč tu sedí?
Sedět v noci na obrubníku není zrovna obvyklé.
A tu se dostáváme k další lidské vlastnosti. Jakmile je něco jiné, stává se to podezřelým. Podezřelé věci nahánějí strach. A to nepříjemný pocit, že?
Možná je opilý, pomyslela si Jana. Anebo je to nějaký úchyl či zloděj. S takovými měla už zkušenosti. Nechtěla je zažít znova. Má přejít na druhý chodník? Má se mu vyhnout? Nebo klidně projít kolem něj? Vytáhla svůj mp3 přehrávač a strčila si sluchátka do uší, ale nezapnula ho. Když jí něco řekne, bude předstírat, že neslyší. Nesnášela ty odporné mužské poznámky.
Klidně projde kolem něj a nebude si ho všímat. Proč znervózněla? Pokud si chce sedět na obrubníku, klidně může. Zakázané to není.
Šla tedy dál. Mladý muž držel v prstech pravé ruky list a zaujatě jím točil. Nevzhlédl, i když musel vědět, že se k němu někdo blíží. Bylo mu to jedno. Důležitý byl jen list. Hypnotizoval ho pohledem.
Zrovna ho míjela, když šustění jejího oblečení a kroků doplnil jeho hlas: „Věříte na upíry, slečno?“
Šla ještě chvíli dál, než se zarazila, protože jí došel význam jeho věty. Upíry? „Cože?“
„Jestli věříte na upíry, že skutečně existují,“ vysvětlil. Otočil se k ní, list nezahodil. Světlo lampy nad ním se mu oranžově lesklo v očích.
Věří v upíry? Na tu otázku nejde odpovědět jen ano nebo ne. Část jejího já věřila, zdravý rozum říkal, že je to pitomost. „Já nevím,“ odpověděla.
„Hmm,“ zamručel. „Měla byste v ně věřit!“
„Eh? Tak dobře,“ řekla Jana. Tohle je velmi prapodivné. Nepostřehnutelně se usmálo. Celý tenhle okamžik jí přišel vtipný. Buď je ten mladý muž šílený nebo je to skutečný upír.
Mladý muž vstal. Byl hodně vysoký, štíhlé postavy. Prohlédl si Janu od hlavy k patě. „Jsem asi první upír, kterého jste zatím potkala, že?“ zeptal se s náznakem lehké úklony. Usmál se na ní a odhalil své upíří tesáky.
Jana na něj zaraženě hleděla. Nedokázala se rozhodnout, co udělá. Má výskat nadšením nebo křičet o pomoc? Vždyť přece vždy chtěla být upírem. Najednou ale dostala strach. Někdo na ní teď čeká, nemůže ho přece zklamat.
„Zdržuji vás?“ zeptal se mladý muž. „Máte někam namířeno? Mohu vás doprovodit?“ tázal se. Nabídl Janě rámě.
Omámeně ho přijala. V tu chvíli mu nedokázala odolat. Kdyby jí řekl, aby šla skočit z mostu, pravděpodobně by to udělala. Asi na ní působilo nějaké upíří kouzlo.
Šli spolu ulicí dolů, zaháknutí do sebe. „Nebojte, slečno, já vás nekousnu,“ ujistil Janu s úsměvem. „Chtěl jsem si jen s někým popovídat. Je to unavující žít v temnotách. Všichni spí,“ vyprávěl. „Doufám, že vás příliš nezdržuji nebo neobtěžuji. Ale cítím se tak osamělý!“
„To je v pořádku,“ šeptla Jana. „Vždy jsem chtěla potkat opravdového upíra.“
„Opravdu?“ podivil se. „A proč?“
„Myslím, že jste úžasní. Všichni upíři. Chtěla bych být upírem,“ vysvětlila.
„Mohu jen doufat, že se vaše přání nikdy nevyplní. Víte, slečno, jako člověk máte jednu úžasnou výhodu. Mohu vám jen závidět.“
„Jakou?“
„Můžete umřít,“ povzdechl si toužebně. „To se mě nikdy nepoštěstí. Já tu budu navždy. Každou noc se budu procházet po ulicích. Den po dni, rok po roku, staletí po staletí. Až do konce světa. Není to kruté?“
Jana na něj zkoumavě pohlédla. V tom měl asi pravdu.
„Tak bych si přál být zase člověkem. Jako ten, za kterým jdete!“
„Jak víte, za kým jdu?“ polekala se.
„Viděl jsem už tolik lidí. Slyšel jsem tolik příběhů. Mám zkušenosti, vyznám se. Jde to na vás vidět, slečno, na první pohled. Láska je krásná věc,“ povzdechl si. „I já jsem byl kdysi zamilovaný. Ale je to tak dávno. Je zvláštní, jak čas mění i ty nejstálejší city. Má láska se během té spousty let rozplynula. Nic netrvá věčně. Snad nebudu ani já.“
„Proč chcete tak moc zemřít?“ zeptala se Jana. Stále se jím nechávala vést. Šli správným směrem, jakým by šla i ona sama. Tohle bylo přece tak podivné! Opravdový upír.
„Víte, já věřím, že se se svou láskou zase jednou setkám. Někde, někdy. Jednou, až přijde čas. Třeba nám štěstí bude víc přát a konečně budeme alespoň nějaký čas spolu,“ řekl. „Ten muž vás taky tak stejně miluje jako vy jeho?“
„Ne,“ zakroutila Jana hlavou.
„Ach, to je mi líto!“
Jak si povídali, cesta jim rychle utekla. Jana se ani nenadála a skoro byla v cíli. Jestlipak už tam na ni čeká?
„Myslím, že je čas vás opustit, slečno,“ řekl upír a zastavil se. „Nechci vám dělat žádné potíže. Ten muž tam již postává, je netrpělivý. Raději by mě snad neměl vidět.
Velice mě těšilo. Rád jsem vás poznal a ještě mnohem radši si s vámi povídal. Teď je čas odejít.“
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se Jana. Srdce jí zběsile tlouklo. Nechtěla, aby odešel. Vždyť je to opravdový upír. S takovým si přála se vždy setkat. Dneska se jí to podařilo. To jí snad ani nikdo neuvěří.
„Možná,“ připustil a lehce nahnul hlavu. Přemýšlel a pak řekl: „Pokud nám bude fortuna přát, jisto jistě se opět setkáme. A pokud ne,“ usmál se, „setkejme se, prosím, tedy v životě příštím. Souhlasíte?“
„Ano,“ přikývla Jana.
Upír se hluboce uklonil, políbil jí ruku a zmizel v nedalekém stínu.
Byl to jen sen nebo skutečnost?
Najednou jí všechno přišlo tak nereálné. Určitě se jí zdál. Něco takového nemohla být ani pravda. Okamžik stála a přemýšlela takto, než se dala do kroku.
Viděla ho už z dálky. Stál na chodníku a s hlavou zakloněnou hleděl na nebe. Hvězdy svítily jako malé žárovičky rozeseté po obloze.
Kéž Janě přinesou štěstí.