Klíč

Zdánlivě lhostejně se opíral o chladnou stěnu jejího pokoje. Za okny se proháněl prudký a chladný lednový vítr. Metrák tlustý chuchvalec čehosi, jen dalece připomínal duchny. Přece jen, při každém pohybu své majitelky, ji opustil rej prachových peříček.
V záplavě všemožných dalších dek a přikrývek se ukrýval člověk. Dívka. S pobledlým obličejem, bezduchým výrazem ve tváři a zlostným a zároveň úzkostlivým leskem v očích. Během celých dnů, za sladkého spánku svých vrstevníků, ona pociťovala odezvy chemoterapie. Na hřebeni se uchytávalo nesčetně moc vlasů, na dně talíře zůstávalo stále víc a víc jídla. Pro jistou spokojenost se nutila pít i při tom domnění, že se s obsahem hrnku do několika minut setká i po druhé. Snažila se tak uklidňovat matku, nerozrušovat otce, neupozorňovat na svůj stav svou ošetřovatelku. Podávala všem zdánlivou naději na její zlepšení aby jí mohli skrýt díru beznaděje ve své mysli, ve svých srdcích, pro čistotu jejich svědomí.
Ale byla tu jedna osoba, před kterou se předstírat ani nesnažila.
Zvykla si na jeho nečekané příchody, které často postřehla po hodné chvíli, přestala dbát na svou ostražitost i trapnost své situace. Nechala se unášet vlnou nezájmu o něj i když ji v hloubi duše uspokojovalo vědomí, že aspoň fyzicky s ní někdo zůstal.
Jak měl ve zvyku, často sedával nebo postával ve stinných koutech. Nechával mezi nimi plynout mlčení a pohodovost.
Jenže zevnitř ho užíral pocit zlosti a vzteku.
Ta holka se vymkla z jeho smyčky.
Spojení jí a Claer sláblo ze dne na den. Zatímco Anett trávila pohodové chvíle s Bradem Andersonem, z druhé unikal život.
Už to přestával brát jako rozptýlení. Hra s jejich osudy se pro něj stala osobním zájmem.
***
Jakea Bleara za poslední dva měsíce trápily dva nevyřešitelné problémy. Nevyřešitelné proto, protože kdyby je skutečně začal řešit, jeho dcera by si odpustila všechny rozpustilé řeči k němu, které po kratší škádlivé výměně názorů, aspoň v jeho očích vyzvedli, jeho vlastní ješitnost. Přišel by o svůj klid a mír venkova, protože moc dobře věděl jak nesnesitelná Anett dokáže být, když se jí něčí rozhodnutí znelíbí.
Jelikož je sám velice pohodlný člověk, který za celý svůj život rodině neobětoval nic než hodiny odpočinku v luxusní londýnské kanceláři, vyhlídka na znovuzískávání dceřiny důvěry a náklonnosti, se mu vůbec nelíbila.

Všeobecně vzato by na první pohled byly ti dva dokonalá, neúplná rodina...
Jenže při pohledu blíž se původní představy o idilickém klišé rozpadaly jako domeček z karet.
Anett se vztahem k otci pouze povrchním, vytvářeným především za poslední dva roky, kdy už paní Blearová nesnesla manželovu lhostejnost k jejím do očí bijícím záletům, k němu nikdy nezískala skutečnou důvěru. Její matka si přála aby aspoň jednou projevil lítost nad ztroskotáním jejich manželství, jenže Jakeův právnický takt-pokud jde o zamlčování zřejmých skutečností- ji dohnal až k rozvodu.
Chtěla svou dceru vzít k sobě, dokud jí Anett důrazně nevylíčila, jak nesnesitelný pro ni je pobyt pod jednou střechou s matčiným milencem. Přidala pár vymyšlených historek o kamarádkách, které by při odstěhování z Londýna nemohla vidět a soucit nad blížícím se osamění jejího otce.
Paní Blearová, budoucí paní Rockbellová, svolila i když byla přesvědčená, že Anett otcovu náturu dlouho nevydrží.
Pokud šlo o původní nadšení pana Bleara nad výlety s dcerou, brzy začalo opadat i když ho dál rád používal jako výmluvu nad nevolí pouštět dceru s tím "Andersonovic holomkem" někam ven.
Přesto si Anett našla spousty příležitostí se s Bradem sejít, aniž by otec mohl namítat.
Jake se proto už dlouho zaobíral myšlenkou čistě právnického charakteru.
Šlo o sehnání informací, především záporných, o zdejším "delikventovi" nevěděl jak- Andersonovi.
Spoléhal se natolik na svůj kriminální čuch, že ho téměř ani nenapadlo, coby na to všechno Anett řekla, což mu už hodnou chvíli napovídal čuch rodičovský. Větřil problémy.
***
O tom, že se zanedbaný pocit nemýlí, svědčila i přítomnost vysoké mužské postavy na rohu ulice, kde právě mělo projet auto pana Bleara.
Ona osoba, asi osmnáctiletý muž, možná ani to ne, sledovala pomalou jízdu po kluzké vozovce bez mrknutí oka.
Zespod tmavé, vodou nasáknuté kapuce čouhaly prameny nezkrotných vlasů. Nezajímavá barva díky vlhkosti ztmavla na sytě kaštanovou. Prameny se kroutily kolem obličeje, na první pohled naprosto obyčejného. Jenže emoce, které se daly lehce vyčíst z tváře, jí dodávaly poutavý výraz. Chlad v rozzuřených očích se lesknul v duhovkách. Úzké rty, kolem kterých se srážela pára, dodávaly dojem lstivosti.
Jeho nynější celkový vzhled budil strach, protože jasně vyjadřoval, že kolem něj je něco nelidského.
***
Nathan, řidič kamiónu. Deset let ježdění. Deset let poctivé práce. Pečlivé dodržování předpisů, ať už silničního provozu, nebo údržby vozidla. Celková výbava, na kterou by neměl žádný dopravní policista jedinou výtku.
Jenže tato zakázka, byla velice důležitá pro jeho firmu. Náklad musel být přivezen během velice krátkého časového intervalu.
Blížily se Vánoce a jeho lákala vyhlídka prémií. Stačí trochu zrychlit tempo. Ubrat spánku. Nejezdit kratší cestou přes města, když leda nabereš zpoždění. Na anglickém venkově přece v noci nikdo neokupuje cesty.
Snad nikdo, krom osamoceného auta, vyjíždějícího boční cestou z malého městečka.
Nathanova víčka právě v tu chvíli jen trochu povolila, aby skryla nudnou, stále se opakující noční krajinu, když jeho tvář oslnily dva světlomety zanedbaného Bentley. Zář mu oslepila oči a …
/…on bez přemýšlení strhnul volant. Šlo slyšet kvílení brzd druhého auta. Kdesi v mohutném skučení kol smýkajících přívěs stranou, dokud je nezbrzdil odpor krajních stromů malého lesíka. Zvuky sypajícího se nákladu mu duněly hlavou v rytmu tepání srdce. Bušilo mu do spánků, bránilo mu bolestí pozvednout hlavu a podívat se jestli je řidič auta v pořádku.
Dveře u řidiče se rozlétly, když se Jake Blear snažil rychle dostat…./
…v hlavě mu nastal neuvěřitelný zmatek. Hleděl do záře dálkových světel a nebyl schopný ztuhlé ruce na volantu nějak přesunout. Stočit.
Staré Bentley se řítilo příliš rychle přímo do kabiny kamiónu. Ani rychlé točení volantem nepomohlo se vyhnout.
Karoserie kamiónu se prohnula na místě řidiče. Nathan zůstal uvězněný v bezvědomí… ze spánku Jakea Bleara stékaly kapky krve, v pootevřených víčkách se protočily panenky než se řasy semkly. V kontrastu s rychle bušícím srdcem se myšlení zpomalovalo.
Dvířka kabiny Jake neotevřel. Jeho hlas se jí nerozlehl. Nebyl nikdo, kdo by zavolal okamžitě pomoc.
Krom tmavé siluety osmnáctiletého chlapce, v jehož úmyslu nebylo zachránit jim život. Jenž se nikdy nezabýval porušováním vyšších zákonů, řídících tento svět. V prvé řadě ho v duši trýznila vidina umírající dívky.Duše, která poznala staletí lidského utrpení, odmítala přijmout neštěstí jediného člověka.
Protože teď byl klíč vložen. "Její svět teď bude patřit tobě… ."