Splněný sen, Osud a Čas

Jake Blear, můj momentální otec, si vydobyl rychlý návrat domů. I když mi On párkrát popisoval, proč jsme s Anett Blearovou spojené, nedokázala jsem potlačit překvapení. Brad Adamson nás vysadil před -mým- domem. Prošli jsme naši brankou i vchodovými dveřmi a jak se zdálo, můj pokoj byl i zde mým pokojem. Na všech fotkách jsem viděla sebe. Tohle všechno by mi přišlo jako bych skutečně byla Anett Blearová.
Aspoň pokud bych neměla spíše vzpomínky na to jak se jako malá houpu na verandě v síti s mým tátou. Ne s Jakem Blearem, ale Seanem Stevensonem. Na prázdném místě po piáně se mi vybavovaly vzpomínky jak mě na něj má matka učí hrát. Nedokázala jsem Vivien Rockbellovou ani vřele přivítat, když přijela aby se ujistila, že nic nepotřebuju. Bylo až dojemné, jak svého bývalého ignorovala, přitom to byl on, kdo se válel na sedačce rukou a nohou v sádře a pomláceným obličejem v obležení úředních lejster do práce.
Jediné, co na to poznamenala bylo, že se za mák nezměnil, a že čeká brzký návrat své dcery do svého nového domu.
Chodila jsem často ven. S -mým- zdravým tělem jsem si mohla dovolit se na celé dny ztratit a toulat se po okolí. Teprve teď jsem poznávala zákoutí svého rodného města a především krajiny.
Nikdy jsem se znovu nepokusila proniknout k její duši., ale jednoho dne jsem ji pocítila tak neskutečně blízko té mé.
Ten den byl také posledním dnem mého nového života. I kdybych poté dostala šanci litovat, že mi ho vzali, nedokázala bych to.
Bez svých lidí jsem se cítila nešťastná. A někde ve své hlouby, jsem postrádala především jednoho. Toho, před kterým jsem mohla být kdykoliv a ve všem sama sebou.
/***/
Stál na nemocniční chodbě a díval se oknem do jednoho z pokojů.
Byla to teprve chvíle, odpojili přístroje a zatáhli plentu. Několik sestřiček sklízelo nemocniční vybavení z lůžka a jeho okolí. Jediná novicka mezi nimi stahovala prostěradla a chystala je do prádelny.
Chodbou se už hodnou chvíli neozýval hysterický pláč paní Stevensonové ani její hádky s manželem a obviňování.
Dalo by se říct, že to tu zelo prázdnotou.
Najednou k němu dolehl zvuk blížících se kroků.
Ze rtů mu uniklo zmožené povzdechnutí, když zpoza rohu vyšel vysoký muž v riflích, černé košili a šedém saku.
Zastavil se teprve, až došel za něj, po chvíli ticha se nadchl k mluvení.
"Nemusíš se namáhat s dlouhavým výčtem mých chyb, prohřešků ani mi nemusíš převypravovat co se mnou chtějí udělat. Nezajímá mě to."
Hleděl ještě chvíli na prázdnou, bílou, nemocniční postel a potom se otočil k odchodu.
"To ani nehodlám. Tohle nebylo poprvé, kdy jsi porušil pravidla, ale aby to zašlo až k tomuhle…!" poukázal na místo, kde se nacházejí.
Tichem kolem se linul jen rytmický zvuk tikání hodin na zdi.
"Takhle? Jim je přece jedno jestli zemře jedna nebo druhá… ."
"Ale není jim jedno, že do jejich osudů ty zasahuješ!"
"Nemyslím, že by je měl tolik užírat můj malý zásah."
Bušení jeho srdce doprovázelo ten zvuk.
"Podle nich se vymykáš kontrole."
Splynutí těch dvou nemelodických zvuků v sobě neslo jiný, hlubší tón.
"To mě příliš nermoutí."
Jeho splašená mysl pobízela zrychlit ten tikot. Ručičky na hodinách opravdu o poznání rychleji obíhaly mezi čísly.
"Tohle bychom mohli přejít… teď, ale dej do pořádku všechno to, co jsi zavinil!" ozvalo se z druhého koutu místnosti.
Vyšel někdo jiný. Vysoká žena v černých, dlouhých šatech upírala na hádající se dvojici pohled.
Přešla k malým hodinám na stěně.
"To ty můžeš."
Prsty zabránila v cestě umělohmotným ručičkám. Zvuk odbíjení se utlumil.
"Jsi přece Čas."
Jeho tep a tím i tikot hodin se rozběhly v neuvěřitelné rychlosti…proti svému směru.