Epilog

3.října roku 2007

Prudce jsem otevřela oči. Nade mnou se vznášely bublinky k hladině vody. Okamžitě, jak jsem si tohle všechno uvědomilo, moje tělo se samo vynořilo. Přitáhla jsem se k pokrčeným kolenům. Byla jsem zpátky.
V koupelně našeho starého londýnského bytu. Zpoza oken se linul ruch velkoměsta. Na háčcích byly rozvěšené ručníky, přesně jako když jsme tu bydleli. Po celém obvodu umyvadla byly rozházené pasty, kartáčky a hřebínky, protože jsme se tu každé ráno s tátou přetahovali, v době kdy jsme tu bydleli.
V době kdy jsem byla živá.
"Zlato!" slyšela jsem zabouchnutí vchodových dveří a spěšné kroky svého otce.
Tentokrát jsem nevylezla okamžitě z vany abych šla za ním a vyzvídala, co se stalo. Zůstala jsem zmatená sedět s pocitem de javu.
Když se nestalo jak očekával, stoupnul si za dveře a zaklepal.
"Hraješ si snad na rusalku, či co?"znovu zaklepal.
"Co..co potřebuješ?"
"Měl bych tě předem varovat ať se z toho překvapení neutopíš. …Mám klíče. Mám klíče a fotky našeho nového domu!" z hlasu mu opět znělo nadšení.
"Takže se rychle obleč. Chci se tam jet podívat hned zítra. A až to dám trochu do kupy, tak se taky svezeš do Middletonu."
Pořád jsem se nemohla pohnout. Voda už dávno nebyla teplá, spíš naopak mi z jejího chladu naskakovala husí kůže.
"Byl to jen sen?" šeptala jsem si.
"Říkala´s něco?" zabručel ode dveří. "Jsi v pořádku? Nezdáš se mi tak nadšená jako ráno!"
I pokud to skutečně byl jen pouhý sen, příliš se bojím.
"Pro…promiň tati, ale já nemůžu…."



17.května 2008

Nevím co mě vedlo do těch zákoutí. Znala jsem nejspletitější stezky, podvědomě jsem našla pokaždé novou cestu k domu.
Přišlo mi, že to tu znám měsíce a ne hodiny. S každým dnem jsem odcházela dál a dál od domu. Moje nálada se od října tolik zlepšila. A ruku v ruce s náladou i můj stav. Sama moc dobře vím, že mi smích zhoubný nádor nevyléčí, ale díky němu nevidím v dalších dnech blíže svůj konec. Žiju teď pro každý den, bez ohledu na to, co všechno mi zakazuje ošetřovatelka. Moji rodiče mě podporují a já jsem už dlouho tak šťastná, že můžu čas trávit s nimi.
A taky s Ním! Objevil se tak náhle. Zezačátku mě jen doprovázel při procházkách. Bez jediného slova a mě to přišlo stejně známé jako tyhle stezky.
Když se mi začala vprostřed cesty točit hlava, mohla jsem se o něj opřít , počkal a potom mě zavedl domů. A pak zase zmizel.

Stála jsem na lesní cestě v místě, kde mi mezi větvemi stromů prosvítal výhled na řeku.
"Zase se ztrácíš v myšlenkách!" tiše mi vyčetl jakýsi hlas.
"Protože tu a někoho čekám."
"Nemusel by přijít."
"To by mi neudělal." Otočila jsem se. Stál za mnou. Na první pohled obyčejné vlasy, tuctové zelené oči teď zářily a úzké rty mu zdobily tvář úsměvem. Nic z toho mi nepřišlo obyčejné, protože jeho pohled patřil mě.
"Takže to bude rande?"
"Jen se chci vidět se svým zachráncem."
"Říkej mi Ian."