Noční město

Obklopuje mě bílá noc. Vyndám si z krabičky broučka a zapálí si ho. Světluška hoří a vydává tu příjemnou mlhu, která mě nutí cítit se jako ubožák. Podívám se nahoru a vidím jen špinavě ocelovou oblohu. A prý že v noci je tma. Jediné, co mi svítí nad hlavou jsou hranaté hvězdy paneláků. Natáhnu se pro sklo, které ukrývá mě známý oheň, který se mi točí v útrobách. Svírá je a zároveň uvolňuje. Park tone ve tmě dvou pouličních lamp, které sem tam blikají, aby upozornily okolí, že ještě žijí. Jediní, kteří si jich ale všímají, jsou značkující krysy na vodítkách, která drží nafukovací panny. Poslouchám hluk městského moře, kde řvou koně ukrytí pod kapotami železných kočárů.
Někde mezi vysokými domy na ostrůvku trávy cinká cvrček, kterého hlídá nevěstka zahalená do líčidla, které ji stéká po tvářích v slzách ubohosti. Za ní se chechtá pastevec a s úšklebkem mrtvé vačice se prohrabává barevnými papírky. V kapse se mu tiše blýská rudá čepel, která čeká, až ji pán zase vypustí na bezmocnou lišku, která mu dluží peníze, nebo se na něj špatně podívala.
V křovích se skrývají bestie čekající na bílé maso. Občas vystřelí z úkrytu a snaží se ukojit své touhy po utrpení druhých. Těsně vedle nich se prochází bytosti s odznaky. Dívají se nahoru, aby na sebe nepoštvaly šakaly, kteří se plíží za nimi a čekají, až udělají nějakou chybu. Chtějí je nakazit vzteklinou, s kterou je pak mohou ovládat jako dřevěné loutky.
Rozhlédnu se kolem a vidím nahotu šedého města. Jeho oči mě sledují a chápou, že ho dokážu vidět takové, jaké je. Má ze mně strach. Ale já mám větší. Vím co dokáže a vím, čeho je schopné. Kazí, straší, bere radost ze života a místo ní dává velkorysou beznaděj, která člověka užírá zevnitř. Jako slepec, který skrývá že vidí, si nasadím tmavé brýle. Zašlápnu světlušku, mou poslední, a loučím se s lavičkou v parku. Vpluji do davu, který mě přijme jako rovnocenného. Jako stejnou ubohou trosku, jako jsou ostatní černé ovce, které polknul vlk se zuby z kovu a s betonovýma očima.