Ironie osudu...

Vstoupila jsem bránou do jiného světa. Okolo mě se mihotaly desítky plamínků, které osvětlovaly kytice a věnce s nápisy ‚Vzpomínáme!‘ Přece jen si lidé vzpomněli na své blízké alespoň dnes na Dušičky. Všude bylo ticho a prázdno, jen hodiny na kostelní věži odbíjely půlnoc. Prošla jsem okolo dvou soch, které stály hned za bránou, a vydala jsem se směrem k márnici, protože před márnicí stála lavička, na kterou jsem každou noc usedala. Milovala jsem veškerá tajemná místa, ale hřbitovy byly moje nejoblíbenější. Nikdy jsem se nebála, ale ten den jsem měla divný pocit.
Prošla jsem uličkou mezi hroby a pomalým krokem jsem došla až k márnici. Nasála jsem nosem studenou vůni hřbitovních zdí. Tuhle atmosféru jsem si vždycky užívala. Zadívala jsem se do pravé části hřbitova – směrem k ‚Háji zapomnění‘, jak se říkalo paloučku, na kterém byly rozprášeny stovky zpopelněných těl. Když jsem se podívala pořádně, všimla jsem si v dálce vysokého pomníku, který jsem tu nikdy neviděla. Stál pod starým dubem a vypadal nově, proto jsem se rozhodla, že se podívám blíž, a vydala jsem se tam.
Už jsem byla jen pár metrů od tajemného hrobu, když jsem za sebou zaslechla kroky. Trošku jsem se lekla. Se škubnutím jsem se otočila, ale nic a nikoho jsem neviděla.
‚Klid, Sandro!‘ říkala jsem si v duchu. ‚Přece se nezačneš bát šustění listů.‘
Rozhodla jsem se, že budu pokračovat v cestě k mému vytouženému cíli. Udělala jsem pár dalších kroků, na pomníku jsem zahlédla malou barevnou fotografii, kterou osvětlovalo světlo svíčky, ale jelikož jsem si doma zapomněla brýle, neviděla jsem, jak vypadal člověk na ní. Znovu jsem uslyšela kroky, které se stále přibližovaly. Tentokrát už to nebyla jen iluze, byly tak živé, že mi přeběhl mráz po zádech. A pak... naprosté ticho. Rychlým krokem jsem došla až k záhadnému hrobu. Plápolalo tam pět svíček, které byly rozestavěné do kříže. Jedna z nich osvětlovala barevnou fotografii, na které byla dívka, která vypadala jako já. Najednou se zvedl vítr a já jsem spatřila siluetu postavy v tmavé kápi. Přikrčila jsem se za pomník a čekala, co se bude dít dál.
Na kamenité cestě zakřupaly kroky. V tu chvíli jsem vystřelila ze svého úkrytu směrem k márnici. Kroky mě pronásledovaly, stále se přibližovaly, když jsem najednou doběhla ke dveřím. Zalomcovala jsem klikou, která naštěstí povolila a já jsem vpadla dovnitř. Na stěně visel měděný kříž, na stole byla připravená rakev pro dalšího nebožtíka a v koutě jsem zahlédla krysu. Zvenku jsem slyšela křupání kamenů, které po chvíli ustalo. Už jsem si myslela, že všechno bude v pořádku, když na dveře začal někdo škrábat. Znělo to jako by se dovnitř dobýval někdo s kostnatým pařátem. Hrůzou jsem se tiskla ke zdi a malým okénkem jsem pozorovala měsíc v úplňku. Najednou škrábání ustalo a kroky se vzdalovaly. V tu chvíli už mě nic v márnici nedrželo. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala jsem pryč, ale brána byla zamčená! Byla jsem v pasti ve vlastním potěšení. Ironie osudu.
Rozhodla jsem se, že bránu přelezu, ale podjela mi noha, spadla jsem na zem a bouchla jsem se do hlavy. Probrala jsem se v márnici, ležela jsem v rakvi a okolo hořely svíčky. V koutě stála postava v kápi. Otočila se a...

Od té doby na hřbitově pod dubem stojí pomník s nápisem ‚Zde leží Sandra Navrátilová, která se stala obětí uprchlého vězně‘ a v noci za úplňku je z márnice slyšet hysterický dívčí křik. Jen ona ví, jak to tehdy vlastně bylo...