Noční návštěva

„Ne! Je vůbec možné, že tě tohle napadlo?!“ mluvila roztřeseným hlasem Beatrice a zlostně rozhazovala rukama, zatímco přecházela místností sem a tam. „Proč něco takového říkáš?! Vždyť vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ zastavila se, aby nabrala dech a svíce, která byla na nižším stolku, jí osvítila obličej. Bylo pozdě v noci, neboť kyvadlové hodiny na stěně před chvílí odbíjely dvanáct. Pokoj, ve kterém se Beatrice nacházela byl temný. Jediným zdrojem světla byla jedna svíce a skomírající plamínek v krbu. Všechen nábytek plápolal naoranžovělou barvou a kouty místnosti se utápěly v neproniknutelné tmě. Beatrice se držela stále na světle, protože ze tmy měla strach. Nyní stála nad svící a oddechovala. Byla velmi unavená a podrážděná. „Říkám ti, že ztrácíš čas! Je pozdě, chci jít spát!“ přitáhla si límec noční košile blíž ke krku a zachvěla se, protože slabý plamen ohně z krbu, nedokázal prohřát celou místnost. Stále stála nad svící a očima prohledávala temný kout, ve kterém stál proutěný koš. Pak, jakoby došla ujištění, že od tamtud jí nic nehrozí, pokračovala v hovoru. „Už bys měl jít.“ Řekla již mírnějším a tišším hlasem. „A jak jsem už řekla, je pozdě. Všichni už dávno spí a já bych měla taky.“ Sklopila hlavu a zadívala se na podlahu, ale vzápětí ji zase zdvihla, přimhouřila oči, zkrabatila čelo a rozhlédla se kolem, jakoby něco hledala. „Proč jsi mě vlastně budil?“ čekala. „Ne! Zase meleš to samé. Přestaň už! Nemůžeš si přijít, kdykoli se ti zachce, takhle to nejde!“ křičela opět, ale když si uvědomila, že by ji mohl někdo slyšet, ztišila hlas. „Nikdy jsem nic takového neříkala. Tak proč mě s tím otravuješ.“ V Beatricině hlase se ozval slabý třes. Zdála se být čím dál víc nervózní. Začala opět přecházet místností, přičemž si dávala dobrý pozor, aby byla stále na světle a znova se podívala na temné místo v rohu, kde jakoby tma ještě více zhoustla. „Co se tak díváš!“ zasyčela náhle. „ Nedělej to, víš že to nesnáším!“ Na to udělala ještě pár kroků a sedla si do křesla u krbu. „ Slyšíš?! Říkala jsem, aby jsi přestal!“ Beatrice se v křesle schoulila do klubíčka. Z části proto, že byla zima a z části proto, že ji to uklidňovalo. Náhle se ozval nějaký vzdálený, tichý zvuk a dveře, vedoucí do pokoje kde Beatrice seděla, se se zaskřípěním pootevřely. Beatrice ztuhla a tiše naslouchala. Po prkenné podlaze se ozvalo cvakání malých drápků. Tu se tma podél pokoje začala vlnit směrem k proutěnému koši. Zastavila se až před ním. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo tlumené syčení a chrčení, které se postupně stupňovalo, až naplňovalo celou místnost. „Weedy?“ šeptla Beatrice. V tom se ze tmy vynořil dlouhý černý ocas a po něm i celé tělo. Na světle se nyní pozpátku, pomalým pohybem a se syčením objevil černý kocour. Očima sledoval temný kout a cenil zuby, přičemž stále vydával ten dráždivý zvuk. „Weedy!“ zakřičela Beatrice. „Ihned toho nech Weedy a pojď ke mně!“ Kocour se však nehodlal vzdát své pozice a dál syčel, připraven k útoku. „ Ne! Nech ho! Weedy!“ Kocour náhle pisklavě mňoukl, prudce se otočil a vyběhl pryč. Bylo už jen slyšet, jak jeho drápky cvakají po schodech nahoru do patra. „Co to děláš?“ šeptla. „Byl to jen kocour. Slyšíš?“ Beatrice se nahnula z křesla a pohledem zamířila ke koši. „ Co si to tam šeptáš?“ opřela se zpět do křesla a nohy si skrčila pod bradu. „ Proč se na mě tak díváš? Nech toho! Mě se to už nelíbí. Najdi si někoho jiného a mě dej už prosím pokoj!“ Poslední slovo vyjadřovalo plný odpor. „Ty se směješ?“ Beatrice se ještě více přikrčila. „Ne! Zůstaň tam! Nechoď sem!“ Beatrice se zmocnil strach. Bezmocně pohlédla na hodiny, půl jedné. Teď přemístila pohled zpět do kouta. Rozšířily se jí panenky hrůzou. „Kde jsi?!“ těkala očima po pokoji. Vše bylo nyní potemnělé a prázdné. „Jsi pryč?“ šeptla a téměř nedýchala. Najednou strnula. Cítila, jak ji buší srdce, jakoby chtělo vyskočit z těla ven a utíkat pryč do bezpečí. Uslyšela za sebou tichý, zlomyslný smích. Cítila v zádech, jak studený, hubený prstíček přejíždí po opěradle křesla. Nemohla se teď ani pohnout, ba i hlas najednou vypověděl službu. Nemohla křičet, nemohla zavolat o pomoc. Smrtelná hrůza ji náhle paralyzovala a ona teď čekala co bude dál. Prstík se začal prodírat skrz křeslo, přičemž stále opisoval, svou divnou kroutivou dráhu. „Co to děláš?!“ Vyrazila ze sebe z posledních sil. Místo odpovědi se k jejím uším doneslo tiché zašeptání a kroutivý prstíček se zastavil. Nyní byla mezi Beatrice a prstíkem jen potahová látka křesla. Dále následoval zcela nový zvuk. K jejím zádům se začaly propracovávat i další prsty. Slyšela, jak se potah na opěradle trhá a ostré nehty sjíždí po látce nahoru a dolu. Nahoru a dolu. Měla pocit, že to trvá snad věčnost. Kroutivý prstíček byl stále tam, kde předtím, tedy v lehkém dotyku s jejími zády. Náhle ustal i tento zvuk a chvíli bylo ticho. Pak něco protrhlo poslední kus látky. S hrůzou čekala odporný, chladný dotyk hubených, ostrých prstíčků. Zavřela oči a stáhla všechny svaly. Čekala, až se dírou v opěradle prorve ruka jejího nočního návštěvníka, co bude následovat potom? Na to raději nechtěla myslet. V tom ucítila cosi na svém rameni! „Pane bože! Ne!!!“ vkřikla s nejvyšší úzkostí. Ale co to? Nebylo to studené, ale teplé a nebylo to hubené ani malé, mělo to zcela normální velikost. Přemohla se a otevřela oči.
„Beatrice.“zazněl známý hlas. „Měla by sis jít lehnout. Zdá se, že jsi usnula v křesle. Podívej, oheň už skoro vyhasl.“
„Mami?“ šeptla Beatrice. „Maminko! To jsem ráda, že jsi tu. Já jsem spala?“
„No ano, jako andělíček, ale teď koukej ať už jsi v posteli, podívej kolik je hodin, skoro jedna.“
„Slyšela jsi mě? Nekřičela jsem?“
„Ne. Zdálo se ti snad něco?“
Beatrice se jen divně ušklíbla ve snaze se usmát.
„Weedy mě probudil. Skočil mi do postele, tak jsem ho odnesla dolů a našla tu tebe.“
„No jistě. Už zase.“ pomyslela si. „Jako každou noc. Zas mi nikdo nebude věřit. Ale jestli mě nedostal dnes, tak to může udělat zítra. Opět mě probudí a půjde se mnou dolu. Jenže příště se nemusí nikdo vzbudit. Příště už se nemusím vzbudit ani já.“ Na to se Beatrice zvedla z křesla, popřála mámě dobrou noc a odešla do svého pokoje. Maminka ještě chvíli zůstala u krbu a sledovala se zaujetím tančivý pohyb plamene. Pak se obrátila a vzala do ruky svíci. Chystala se ji sfouknout, když si všimla křesla. Přistoupila k němu a obešla ho. „Zatracený kocour, já ho snad přetrhnu. Další nábytek na vyhození, minule to byla skříň, dnes křeslo. Ach jo.“ Narovnala se, pohlédla do temného rohu, kde stál proutěný koš a zhasla svíci. Pak už bylo slyšet jen zaskřípění dveří, vrzání prken na schodech a vklouznutí do peřin. Dům utichl. Jen kocour tiše pomroukával před dveřmi k místnosti s krbem, venku foukal vítr a v pokoji Beatrice tiše oddechovaly dva hlasy.