Ukrytý ve tmě VI

V pondělí se vracívám ze školy vždycky pozdě. Teď na podzim, kdy se dny začínají krátit, vracím se už za tmy. Od zastávky je to na byt asi padesát metrů. Jelikož tahle čtvrť je na okraji města, není tu moc rušno. Vždycky chvátám, když tam tudy procházím. Nikdy se tam nikomu nic nestalo, tedy co si já pamatuji, ale nemívám z té cesty dobrý pocit, Nikdy nevíte na koho narazíte.
To jedno říjnové pondělí jsem se vracela úplně stejně jako normálně. Už v autobuse jsem si nasadila sluchátka, aby mi cesta rychle ubíhala a hlavně, abych neusnula. Staré lampy sice házely nějaký to světlo na chodník, ale zároveň byly stíněny nějakými zakrslými borovicemi, za nimiž se mohl schovávat leckdo.
Už jsem se viděla doma a v teple. Vidina, že budu ještě muset vyvenčit Bobbina, mě docela štvala. Nejdřív se ale najím, přemýšlela jsem, jelikož už jsem hlady neviděla. Najednou jsem se zamyslela, co vůbec máme v lednici a co bych mohla narychlo zobnout, takže jsem jen na malou chvíli přestala vnímat okolí. Jen na malou.
Něco mě zezadu popadlo kolem krku. Vyjeveně jsem vyjekla.
„Zabiju tě, drž hubu,“ zašeptal mi do ucha.
Bránila jsem se, mlátila ho lokty do jeho boku, kopala jsem. Jako by byl z kamene, nic to s ním nedělalo. A kolem nikdo nebyl.

Trhla jsem s sebou. Někdo asi kopl do dveří.
Seděla jsem opřená o zeď, skrčené nohy jsem objímala rukama. Nemohla jsem uvěřit, že se to stále děje. Tak nějak jsem počítala s tím, že až se proberu, budu ležet doma. Jenže tohle už nebyl sen. Neměla jsem ponětí o čase. Bez mobilu jsem ztracená, hodinky nenosím, okno v místnosti není. Naprostá dezorientace.
Přemýšlela jsem, co mě asi tak čeká. Je to masovej vrah? Úchyl? Znásilní mě, umučí mě a zabije? A jestli ano, v tomhle pořadí?
Zarachotil zámek a dveře se pomalu otevřely. Nejdřív nakoukla jeho hlava a pak vešel. Zdál se mi jiný, než když přišel naposledy. V jeho tváři nebyla ani jedna vráska, měl příjemný, dokonce řekla bych přátelský, pohled a uhlazené vlasy. Zmátlo mě to, ale strach nepolevil.
„Ahoj,“ usmál se a nenuceně udělal pár kroků. Stáhla jsem se, tak se zarazil. „Omlouvám se za jeho výlev dneska ráno. Není zvyklý na společnost lidí, jen na mě. Přinesl jsem ti snídani. Počkej chvilku.“ Nahnul se za dveře a zase se vrátil. „tady.“ Natáhl ke mě ruku s papírovým sáčkem.
Zaváhala jsem.
„Je tam nějaké plněné pečivo, nevěděl jsem přesně, co máš ráda.“ Pořád se usmíval, měl takový neškodný hlas, jiný než ráno.
„Kde to jsem?“ Zkusila jsem štěstí.
„Doma,“ odpověděl věcně. „Sněz si to.“ Položil sáček na zem.
„Díky,“ špitla jsem.
„Nemáš za co,“ jeho tvář se ještě víc rozzářila. „Tady tohle si vezmi,“ vytáhl ode dveří ještě něco. „Noci tu jsou trochu chladnější, tak ať ti není zima.“
Byla to černá deka, obyčejná s červenými proužky.Mlčky jsem si jí vzala.
„Povídej mi něco,“ vyzval mě nadšeně.
„Co?“ Nechápala jsem.
„Něco o tobě, prostě něco povídej. Mám rád tvůj hlas.“ Posadil se kousek přede mě. Vycítila jsem to jako možnost, odtud utéct.
„Jsem Eliška,“ začala jsem a nevěděla, jak pokračovat.
„Já vím,“ zasmál se, jako bych řekla nějaký vtip. Nevím proč, ale měla jsem z něj pocit, jako by byl ještě dítě. „Adam.“ Ukázal na sebe.
„Mám psa, teda snad ještě ho mám,“ v očích se mi objevila slza při vzpomínce na mého černého parťáka. Kdo ví, kde je mu konec. Zabil ho?
„Bobby, že?“ Zeptal se jako největší pokrytec na světě. Uhnula jsem pohledem a strnula, jinak bych ho byla schopná zabít. Nebo by on zabil mě. „Neboj se, má se dobře. Postarali jsme se o něj.“
„Jak postarali?“ zašeptala jsem roztřeseně.
„Byl trochu zraněný, ale veterinář říkal, že bude brzo fit. Má zpřelámané přední tlapky. Chudák, našel ho v křoví, nevíme kdo mu to udělal.“ Vzdychl. „Teď musí ležet.“
„Bobby žije?“ Zeptala jsem se pro jistotu.
„Jistě že žije. Jak říkám, měl štěstí.“
„Můžu ho vidět?“
„To asi nepůjde,“ jeho hlas znejistěl. Ohlédl se za sebe. „Nemůžu tě pustit.“
„Neuteču!“ Slibovala jsem mu. Dostala jsem se na všechny čtyři a popolezla blíž k němu. „Já ti neuteču, jen se na něj podívám. Prosím!“
„Promiň,“ omlouval se. „Nesmím. On by mě potom potrestal.“
„On?“ Vyzvídala jsem. Nechápala jsem to. Vždycky mluvil o množném čísle. Byli tedy dva? Znám toho druhého? Proč se neukáže?
„Pšt,“ dal si ukazováček před pusu. „Nemluv o něm, ať tě neslyší. Nechce abys o něm mluvila. A já bych taky neměl. Ksakru!“ Praštil se pěstí do čela. „Už bych měl jít.“ Vyhrkl nakonec a rychle vstal.
„Počkej, chci si povídat,“ nezastavil se, šel ke dveřím. „Budeme si povídat o něčem jiném. Počkej! Nechoď.“ Poslední slova jsem křičela na zavřené dveře.
„Ne,“ hlesla jsem a šoupala se ke dveřím. Opřela jsem se o ně a snažila se zachytit jakýkoliv zvuk. Ozvalo se jen několik tlumených ran, nějaké zašramocení a kroky po dřevěné podlaze, která zavrzala. Žádné hlasy.

„Ona má nějaký záznam v rejstříku?“ Štěpán seděl u stolu na bytě a sledoval, jak policisté vcházejí a vycházejí z Eliščina pokoje a odnášejí nějaké věci. Nedbal se u něj zastavil se sáčkem.
„Z mládí. Provedla hloupost.“ Mávl rukou. „Tohle, víte o tom něco?“ Podal mu uzavřený sáček.
„Jo, viděl jsem to.“ přikývl při pohledu na narůžovělou obálku. „Přišlo jí to před pár dny. Už přesně nevím kdy. Leželo to ve schránce, ale bez známky.“
„Viděl jste, co je napsáno uvnitř?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ona si ten dopis odnesla k sobě a už se o něm nezmínila. Proč? Něco jste našli?“ Zpozorněl.
Nedbal vzdychl a přikývl.
„Nic nevím,“ přemýšlel horečně Štěpán. „Ona se nikomu moc nesvěřuje. Když se potřebuje vypovídat, tak mluví se psem.“
„Nechovala se poslední dobou divně, jinak?“ kriminalista se posadil naproti.
„Když o tom teď mluvíte, tak jo, trochu.“ Pokrčil rameny. „Celý týden byla doma, říkala, že je nemocná. Vlastně nemocně vypadala. Byla bledá, měla kruhy pod očima, ležela v posteli. A měla hrozně blbou náladu.“
„Dobře,“ přikývl Nedbal. „Toho dopisu jste se dotýkal?“
„Jo, bral jsem ho e schránky.“
„Jinak nikdo?“
„Ne, pokud vím.“
„Co ten pes? Jak vypadal?“
„No černá doga, slyší na jméno Bobby. Už jsem to říkal tomu policajtovi.“ Štěpán si dlaněmi přejel přes obličej. „Najdete jí, že jo? My se známe jen dva roky, ale kdyby se jí mělo něco stát- to by bylo příšerný.“
„Budeme dělat, co můžeme.“ Nedbal se zadíval na dveře dívčina pokoje. V očích se mu opět objevil ten zasklený výraz plný špatných vzpomínek.
„Víte ona nikoho nemá. Jen babičku kdesi na Moravě, ale s ní se neviděla už pěkných pár let. Nikdo jiný, než já a Soňa jí nebude hledat.“
„Já vím, o rodiče přišla před pěti lety,“ přitakal Nedbal. „Pak udělala tu blbost s obchoďákem. Chytla se blbých lidí.“
„Jakou blbost?“ O tom, že Eli má nějaký záznam, nevěděl a pochyboval, že Soňa ano.
„Rozmlátili výlohu. Nevšimli si, že na křižovatce je průmyslová kamera, která je natočila. Tak je chytli. Vzhledem k tomu v jaké byla životní situaci, nebylo to pro ní tak zlý.“
„To už by teď neudělala.“
„Já vím,“ usmál se Nedbal.

„Už nechci krejt tvoje úlety, jasný?“ Za dveřmi se ozval ten s drsnější hlasem.
Zpozorněla jsem a nastražila uši.
„Jenže ona je jiná,“ namítl ten nevinný hlásek.
„To říkáš o všech. Já blbec ti na to vždycky skočím a jak to dopadne? Proč si zkrátka nemůžeš užít, nechat jí mě a pak to v klidu skončit!?“ křičel.
„Nejsem jako ty!“ Odporoval Adam.
„Co tím chceš říct? Ne Adame, ty jsi přesně jako já! A jestli tím narážíš na tu nehodu, tak radši přestaň, mohlo by to zle skončit!“
„Nehodu? To nebyla nehoda a ty to víš!“
Ozvala se rána a zaskučení. Bez dechu jsem čekala, co uslyším dál.
„Sklapni! Sklapni Adame nebo ti zavřu tu tvojí zasranou hubu napořád!“ Ten druhý hlas zuřil. Naběhla mi z něho husí kůže.
„Promiň,“ zaskučel Adam. „Promiň, jsi jediný člověk, kterého mám. Co bych si bez tebe počal. Omlouvám se.“
„Nezapomeň na to, jasný?“ zavrčel výhružně. „Jak říkám, mohlo by to zle skončit. Myslím pro tu holku.“
„Ne!“ vyjekl Adam. Druhý hlas se začal smát.
Udělalo se mi špatně.