Ukrytý ve tmě VII

Zabalila jsem se do deky, protože mi začala být zima. Schoulila jsem se do klubíčka. Vlastně se mi chtělo hrozně plakat, ale nemohla jsem. Asi strachem nebo co. Nevím, nebyla jsem ničeho schopna. Prostě jsem jen ležela a koukala do prázdna.
V puse jsem měla hrozně sucho, jazyk se mi lepil na patro. Oči mě pálily od prachu, jak jsem ležela na tý zemi. Vlasy jsem měla stáhnutý do hrozně zacuchanýho drdolu.
Únavou se mi zavíraly oči, ale bránila jsem se usnout. To ale nevydrželo dlouho.

Dívala jsem se do plamene svíčky. Okolí jako by neexistovalo. Jen ten plamen. Hřál a uklidňoval. Vlastně to byla svíčka a já ji držela v ruce. Trvalo to hrozně dlouho. Celým tělem se mi rozlévalo teplo. Mohla bych tak vydržet třeba věčnost. Jenže svíčka nehoří věčně. Vosk se ztrácel a plamínek pomalu skomíral. Najednou, z ničeho nic jsem v ruce držela pouhé nic. Úplně se mi svíce rozpadla v ruce. Zahmatala jsem do prázdna a vyjekla.

Posadila jsem se celá zpocená. Přepadla mě hrozná panika. Měla jsem chuť utéct. Ne, já musela utéct. V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného.
Dlouho mě pak nechal bez povšimnutí. Měla jsem příšerný hlad a žízeň. Za dveřmi se čas od času ozval nějaký zvuk. Chvíli dokonce jsem si myslela, že se Adamovi něco stalo, že mu ten druhý ublížil, ale pak jsem si opět vyslechla hádku těch dvou.
„Nezačínej zase!“ Ohradil se kvůli něčemu ten druhý.
„Vždycky jsem tě poslouchal, proč se ke mě tak chováš?“
„Jak myslíš?“
„Pořád mi nadáváš, nic co udělám není dobře. Říkáš, co mám dělat.“
„Vím, co je pro tebe nejlepší. Vždyť by sis beze mě ani nedokázal zavázat tkaničku. Beze mě bys byl ztracený. To já tě všechno naučil. Miluju tě, nechci aby ses ničil.“
„Miluješ mě?“ Zakňučel Adam.
„Ty jsi já a já jsem ty. Nikdo nás nemůže zastavit.“
„Nikdo. A co ona?“
„Znáš její úlohu. Vím jsi jí posedlý. Je hezká, tobě se líbí hezký věci. Je to jen naše věc. Tak se k ní tak chovej. Alespoň než vymyslím co dál, jasný?“
„Dobře,“ souhlasil Adam. „Ty jsi já a já jsem ty.“
„Přesně tak.“

„Je to tu prázdný,“ zašeptala Soňa.
„Tenhle byt je na dva moc velkej,“ přikývl Štěpán.
Oba seděli jako hromádka neštěstí u stolu v kuchyni a zírali na otevřené dveře do chodby. Čekali, že se ozve klíč v zámku a ode dveří vyběhne černej hrůzu nahánějící pes a jeho panička. Jenže čekání se prodlužovalo bez výsledku.
Uběhl skoro týden a policie neměla žádné stopy.
„Kdybychom byli v Americe rozjede se obrovský pátrání s portréty v televizi.“ Poznamenal Štěpán.
„Jenže nejsme,“ Soňa usrkla horkého čaje a spálila si jazyk.
„Měl jsem jí říct ať jde okamžitě domů, kdyby mě poslechla, kdybych přijel dřív,“ nedořekl, ale i tak bylo jasné, co tím myslí.
„Nebo kdyby neměla psa, kdybychom bydleli jinde,“ skepticky se na něj podívala. „Prostě to nemůžeš tak brát.“
„Nemůžu,“ schoval si obličej do dlaní. Cítil se tak provinile, i když věděl, že Soňa mluví pravdu.
„Ale no tak,“ zamumlala a přitáhla se po lavici blíž k němu a objala ho kolem ramen.
„Co když jí nenajdou?“
„Ale jo, najdou,“ snažilo se ho přesvědčit, ač tomu sama nevěřila. S každým dnem se snižovala možnost, že ještě žije. Alespoň tak jim to říkali.
„Ten z kriminálky něco ví,“ zvedl náhle hlavu a podíval se na Soňu. „Zajímá se o ten případ a já myslím, že ví něco víc o tom, co se jí mohlo přihodit.“
„Cože?“ Nechápala.
„Co když Elí není jediná?“ Podíval se jí do očí, měla v nich slzy.

„Něco jsem ti přinesl,“ Adam se objevil ve dveřích. Měl sklopený pohled, ani jednou se na mě nepodíval. V ruce držel tác s jídlem a vodou. Položil ho na zem a otočil se k odchodu.
„Počkej,“ hlesla jsem. Zarazil se s rukou na dveřích, ale neotočil se ke mě čelem. „Už si nechceš povídat, Adame?“
Lehce s sebou cukl.
„To není moc dobrý nápad,“ zašeptal.
„Tak proč tu jsem, když si se mnou nechceš povídat?“ Hlas se mi zachvěl.
„Musím jít,“ zazmatkoval.
„Taky si myslíš, že jsem věc?“ Dorážela jsem na něj. Třeba by mi mohl pomoct v útěku. „Nemusíš ho poslouchat. Ty přeci nejsi jeho věc.“
„Je má rodina. On ví, co je pro mě nejlepší.“
„Co když ne? Co když si tě chce nechat pro sebe tak moc, že ti vezme všechno, co by tě od něj mohlo odpoutat, i když to máš rád?“ Snažila jsem se udržet jeho pozornost.
„To nesmíš říkat,“ zašeptal a rychle zmizel.
„Sakra,“ sykla jsem.
„Ne to nesmíš,“ ozvalo se náhle za dveřmi, než je kdosi rozrazil.
„Adame?“ Zeptala jsem se nejistě, protože vypadal jinak. Vlasy měl rozcuchaný a ty oči byly tak jiný. Zlý.
Vrhnul se ke mě.
Zaječela jsem, když mě najednou zalehl. Jeho pravá ruka mi sevřela hrdlo, až jsem se začala dusit. Chtěla jsem se bránit, ale řetězy mi to nedovolily a on na mě celou vahou ležel. Cítila jsem, jak mi dýchá do tváře. Pak se mi něco studeného přitisklo k hlavě.
„Nech Adama být!“ zařval na mě. Byl to ten druhý. „Nech mýho bratra na pokoji!“
Oni jsou dvojčata!
„Já,“ zachraptěla jsem, ale on zesílil stisk.
„Drž hubu! Jestli na mě promluvíš jediný slovo, vystřelím ti mozek z hlavy!“ Mluvil vztekle, jako by byl napůl šílený. Pohlédla jsem mu do tváře. Oči i nosní dírky měl rozšířené zuřivostí. Vycenil na mě zuby. „Nečum na mě!“
Zavřela jsem oči a modlila se.
„To je ono a teď si malinko užijeme!“ zasmál se. Z jeho smíchu mi běhal mráz po zádech. Nevěstil nic dobrého ani veselého.
Obrovskou silou mě za krk zvedl. Cítila jsem, jak se už vůbec nemůžu nedechnout. Byl to strašný pocit. V další vteřině mě přitiskl zády ke stěně. Už jsem začínala být trochu mimo. Naštěstí trochu povolil stisk. A já se s námahou nadechla. Netušila jsem, jak takový malý nádech může pomoct.
Zase se zasmál.
Něco zvedl v ruce, konečně jsem ji spatřila. Pistole. Namířil její hlaveň přímo na můj obličej. Po tvářích mi stekly první slzy, které jsem z paniky a strachu nestačila zadržet.
„Ne, ne, ne, prosím,“ škemrala jsem. „Já nechci.“ Zavrtěla jsem hlavou, jak mi to jen sevření dovolilo. Moje tělo se trochu zkroutilo.
„Tohle je revolver,“ vysvětlil mi. Mluvil o něm s neskrývající láskou a něhou. „Má šestiranný buben a v něm dva náboje. Máš docela šanci, že vystřelím naprázdno. Ale pořád tam jsou ty dva, který ti můžou prostřelit hlavu.“
Zírala jsem na něj jak na šílence. Tohle nemůže myslet vážně!
Přitiskl mi hlaveň k čelu.
Měla jsem naběhnuto na infarkt nebo na mrtvici. Srdce mi tlouklo nepředstavitelně rychle a každou chvíli jsem čekala, kdy mi vyskočí z hrudi a on ho vítězně sevře v dlani. Každičký nerv jsem měla našponovaný k prasknutí a jasně jsem cítila spánkovou tepnu, jak spolu s rytmem srdce pulsuje jako splašená.
„Pěkně se bav,“ zašeptal mi přímo do ucha.
Začala jsem s sebou házet v poslední naději, že by se mi podařilo se zachránit. Jenže on byl svalnatý, těžší a můj adrenalin na něj prostě nestačil, zvlášť když mi opět zatlačil na dýchací cesty a přivřel mi přívod vzduchu.
Zavřela jsem oči.
Ozvalo se cvaknutí.
Všechny svaly povolily a já se svezla na zem. V první minutě jsem ani netušila, jestli je po mě nebo ne.
„Varování pro příště,“ řekl mi výhružně u dveří.
Nemohla jsem se hýbat, žádný ze svalů mě neposlouchal a mozek odmítal rozdávat příkazy. Cítila jsem úlevu, že žiju a zároveň strach, protože jsem zjistila, čeho je schopný.
Jak můžou být dvojčata takhle odlišná?
To jsem nepochopila.