Odcizení

Bylo těžké připustit si odcizení. Ještě když k tomu došlo takhle v noci. Uprostřed spánku.
Posadil jsem se v posteli. Srdce jsem měl až v krku a celý jsem se třásl. A pak to dorazilo. Pomalu, ale tak neuvěřitelně rychle. Uslyšel jsem v uších jemné lupnutí a na hrudi jsem spatřil kovadlinu, která mi neumožňovala dýchat.
Přišla druhá fáze. Vyschlo v ústech, oči spatřili pouze tmu. Puklo mi srdce a nastala chvilka pro pravé a teď už věřím že i poslední odcizení.

Nebyl to tak docela spánek. Nebyl to tak docela obyčejný život. Nedokáži to popsat jedním ani více slovy. Kdo to nezažil nedokáže to pochopit ani si to dostatečně dobře přestavit. Prožít to, bylo pro mě neskutečné a jen myšlenka na nějakou podobnou představu mě děsí ještě dnes.
Mohlo to být nebe, ale stejně tak to mohlo být peklo. Ani světlo, ani tma. Možná možné šero, které bylo tak husté, že jsem cítil jeho tíhu na nohou, když jsem se jím brodil. Z ohromné dálky se ozýval ohlušující zvuk, který mi rezonoval ve všech kostech.

Pak, pak jsem spatřil světlo. Dalo by se říci, že na konci tunelu, chodby, života a nebo jen uprostřed ohromné černé prázdnoty.
Několik myšlenek se mi zatoulalo k tomu světlu. Přepadla mě hrozná touha jít tak daleko až bych došel ke světlu a dotkl se ho rukou. Už předem jsem věděl, že je to nemožné.
Na místě jsem se otočil a zády ke světlu jsem se rozběhl k místo odkaď jsem přišel. Šero mě dusilo a šlehalo do tváře, chtělo mě stáhnou zpátky a navždy mě zadržet v tomto polosvětu.

A pak…

…pak jsem se probudil. Sedíc na posteli, smáčen potem, s ohromnou bolestí hlavy a bolestí na prsou v místech, kde by mělo být srdce.

A ty?
Celou dobu ležíš v klidu vedle mě. Ani jednou jsem tě něčím neprobudil. Tak hrozně jsi v klidu. Já jsem zde několikrát umíral a ty si necháváš zdát své sny. Za celou tu dobu se ti nepohnul ani jeden z tvých „fialových“ vlasů. Nic, ani jeden pohyb.
Jen ležíš, s očima dokořán, díváš se do stropu, do míst kam já už nemohu…

Ale tak rád bych tě zas vzal za srdce, které teď už nebije…