Libý tón

Už je tomu dlouho, co jsem navštívil ten bar v Lyonu. Jako kdyby byl skoro neviditelný.
Vstup hlídaly staré oprášené dveře. Po dlouhých vrzavých schodech jsem kráčel pomalu, rozhrnul jsem závoj z těžké látky a narazil na zvukovou stěnu. Objal mě prosebný hlas a shodil do náručí nejbližšího křesla. Zaujalo mě dění na pódiu až jsem ignoroval slečnu co mi přinesla červené víno. Ono vyvýšené místo, kde se odehrával všechen ten děj, bylo ovívané rudými závoji. Světla byla namířena do středu a osvěcovala muže. Byl shrbený nad nahou ženou. Prosila tím jejím tesklivým hlasem, plakala - chtěla aby se jí dotýkal. Každý její pohled, každá její hláska byla svůdnější, než krása samotné Heleny trójské. Ta melodie se rozlévala po celé místnosti a hladila vypolstrované zdi. Obtékala ostatní lidi v baru, jako golfský proud. Vlastně jsem si na tu dlouhou noc vzpomněl úplně náhodou, nejčastěji je to vůně co mě donutí si vybavit tuhle chvíli. Ta vlezlá vůně ibišků, která opojně prostupovala tím místem. A pak v mé mysli vyplavala další vzpomínka, ptal jsem se té skoro neviditelné číšnice, proč hladí tu dámu smyčcem po šíji. „Dámu?“ Ptala se.