Sen

Sedím na gauči, hladím si jizvu na čele a vzpomínám, jak jsem k ní přišla. Bylo to před dvaceti lety, ale stále si to živě pamatuji. Tehdy mi bylo třináct let.

Toho dne jsem šla spát opravdu moc pozdě, protože jsem dlouho psala úkoly. Přála jsem si, abych byla na nějakém ostrově, kde bych nemusela chodit do školy a psát ty hloupé úkoly.
Jen co jsem vešla do pokoje, lehla jsem si do postele a snažila se usnout. Najednou se ale stalo něco divného.
,,Vaše přání je mým rozkazem," uslyšela jsem ze skříně takový zvláštní dětský hlas. Dostala jsem strach. Co když je někdo ve skříni? Tam přeci nikdo nemůže být, jsi jen přepracovaná, říkala jsem si, abych si dodala odvahu.
,,Neboj se, pojď ke mně," ozvalo se opět ze skříně. Ne, nepůjdu tam. Ne! Zůstanu hezky v posteli a budu spát.
,,Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně! Pojď ke mně!" znělo mi stále v hlavě. Nemohla jsem to už poslouchat, tak jsem si strčila sluchátka do uší a můj nový MP3 přehrávač zapnula jak nejhlasitěji to šlo, ale ze sluchátek se žádná hudba se neozývala.
,,Pojď ke mně! Pojď ke mně! Pojď ke mně! Pojď ke mně! Pojď ke mně!" ozvalo se náhle ze sluchátek.
,,Ne!" vykřikla jsem, ale ten hlas byl silnější, než já. Ovládal moje myšlenky.
Pojď do skříně! Tam určitě bude něco zajímavého. Pojď. Pojď!
Otvírám dveře skříně. Najednou mě ozáří silné světlo a já se chci otočit a utéct, ale nejde to, nejsem schopna se hnout. Chci křičet, ale nedokážu ze sebe vydat jediný zvuk. Tak jen stojím, silné světlo mi svítí do očí a já proti tomu nemůžu nic dělat.
Nejméně po hodině stání padám dolů. Dolů a stále se nemohu hýbat. Když padám tak deset minut, spatřím pod sebou hnědožlutý písek a vedle něj velkou modrou plochu - moře. Nikdy jsem moře neviděla na vlastní oči, ale viděla jsem to v mnoha filmech. Začínalo se mi dělat špatně.
Dopad do písku byl velmi tvrdý. Jelikož se mi udělalo při padání špatně, nevydržela jsem to a vyvrhla obsah svého žaludku na blízký kámen.
Chtěla jsem vstát, ale nohy mou váhu neunesly. Doplazila jsem se k blízkému pralesu pro hůl. Jednu jsem našla a postavila se. Neušla jsem ani deset kroků a už jsem zakopla a hlavou narazila na kámen.
,,Aúú!"
Upadla jsem do bezvědomí. Ležela jsem tam nejméně jeden den, protože když jsem se probrala, opět vycházelo slunce.
Měla jsem velký hlad. Chtěla jsem se postavit a najít si něco k jídlu, ale ještě pořád jsem se nedokázala postavit. Zašmátrala jsem rukama kolem sebe, abych našla svou hůl, ale objevila jsem jen velký lepkavý kámen. Otočila jsem se, abych zjistila, proč je tak lepkavý. Byla na něm krev. Sáhla jsem si na čelo, kde už krev nebyla, zbyl z ní jen velký strup.
Zčista jasna se přede mnou zjevil stín. Nevěděla jsem čí to byl stín, ale protože byl velký, rozhodla jsem se, že uteču. Nemohla jsem ale vstát, tak jsem se alespoň posadila a opřela se o lepkavý kámen.
Stín se stále přibližoval, až jsem dokázala rozpoznat, že stín má čtyři nohy. Po několika vteřinách už jsem neviděla jen stín, nýbrž i jeho majitele.
Byl to tygr. Opravdový tygr s černými pruhy. Rozhlédla jsem se kolem.
Moře! Tygr je kočkovitá šelma a ty se pokud vím bojí vody. Znova jsem se rozhlédla. Zahlédla jsem svou milovanou hůl. Pokusila jsem se k ní nenápadně doplazit.
Vzala jsem hůl a pokusila se dokulhat k moři. Bylo to velmi složité, a tak, když jsem byla tak pět metrů od břehu, tak jsem si sedla. Naštěstí byl pode mnou kámen. Moře bylo studené, ale já jsem to vydržela. Byla jsem zachráněna.
Moře mi najednou připadalo velmi teplé. Ale stejně jsem byla zachráněna a to bylo hlavní.
To jsem si alespoň myslela do té doby, než tygr vstoupil do moře. Nebezpečně se ke mně přibližoval.
Nevím, co se stalo potom. Omdlela jsem.
Cítila jsem, jak mě něco očichává a lechtá. Otevřela jsem oči. Tygr se mi díval do očí. Dostala jsem ještě větší strach.
,,Áááááááááá!" zakřičela jsem.
,,No tak, broučku, proč křičíš? Co se ti stalo? Co to vůbec děláš ve skříni? No Sáro, ty ses počurala!" řekla mamka.
Najednou mi to došlo. Všechno byl sen. Jedinou památkou na něj je záhadná jizva na čele.
Jedna věc mi ale dělá starosti dodnes - byl to opravdu jen sen?