Příběh vrby

Příběh vrby

Byl jeden pozdní, možná tajemný trochu, však zářící především, letní večer. Magická atmosféra se linula vzduchem a ohlašovala příchod něčeho…čarodějného. Závan neznáma lákajíc nás do svého chřtánu. S přicházející nocí se zvyšovala i intenzita již zmíněného. Jaké to překvapení! Zrovna je úplněk. Naplňující ticho občas přeruší jen zavytí vlků nebo šustot netopýřích křídel. Tajemné ticho se rozprostírá všude kolem a zdá se, jako by pohlcovalo veškeré bytí. Čas se zastavil. Už nehraje roli. Neexistuje. Tak sofistikovaně krásné. Najednou, jako by se rozezněl neslyšitelný svatební requiem. Ano, už to přichází…TO… Ještě jednou se ozve vzdálené zavytí a pak nastane ticho takové, které děsí a chrání zároveň. A do něj zazněla jen tři zašeptání:
„Ano.“
„Ano.
„Ano.“

Už je to nespočetně mnoho let, co jsme se s mými sestrami spojily nezrušitelným svazkem a zavázaly se tím k nesmrtelného sdílení našich „já“. Společný a pevný základ máme, však tři různé ženy jsme. Však nenechány bez poskvrny. Lidská ruka na nás navždy zůstane podepsána svým umrlým písmem. Život nám vzít chtěla, však my si ho rychle vzaly zpět. A smrt poslaly zas tam, odkud přišla. Přežily jsme, by ještě zesílily. Pevně odhodlány jít dál. Zvolily jsme život. Plny mládí jsme, energie z nás přímo čiší. Však nenechte se mýlit. Naše duše stará, přestará je. Znalá pravd a moudrá. Díky mnohým ranám osudu, zasazených bičem do naší jemné kůže. Pro někoho možná hrubá je, však kdo chce, může při dotyku cítit samet. Zdání klame a není všechno tak, jak se zdá.
Dítě se nám narodilo. Ne, není to incest. To jen silná vůle naše, pevná víre, souznění a harmonie jej zplodily. Ach jak roste do krásy. Přebírajíc od nás, jeho matek, veškeré naše vědění, se hrdě, avšak pokorně nese soukromými nebesy.
Rozevřenou náruč stále máme. Čeká tu na Tebe. Připravena utěšit, skrýt a alespoň na okamžik dát zapomenout na strasti všední i nevšední. Tak pojď a neboj se, vždyť vůně sametu nemůže být jedovatá…