Pohřební hostina

Pohřební hostina

Byla neděle. Letní odpoledne. Vítr ohlašující to velké COSI si pohrával s kapkami potu na jejich tvářích. Stály tam, černé podpatky zavrtávající do černé hlíny a upírajíc oči jedním směrem. Temné vakuum, lože neživých, schránka na lidské schránky. Z ebenového dřeva dýchajícího jakousi vůni dálek. Dřevo bylo ještě neporušené, čišela z něj novota, leč cítit bylo, jako by svou funkci nevykonávalo poprvé. Stály, propletené ruce splývaly podél jejich těl. Černé pláště bily do očí v toto roční období, leč obě věděly, že sundají-li je, pohltí je horko a žár mnohem větší, než to, co je sžírá pod pláštěm. Černé vlasy, černé jako všechno ostatní, měly vyčesané a jen pár pramenů jim dopadalo na krk, na záda. Oba magnetické pohledy se střetávaly v jednom bodě. V jednom jediném, tichou dohodou určeném bodě na tom nádherném kusu dřeva.
Vzhlédly. Nad hlavami jim prolétl netopýr a ony se pousmály.
Začaly broukat jakousi melodii, každá svou, však překvapivě za uši se netahaly. Pomalu zesilovaly, víc a víc, až chvěly se po celém těle a vibrace
by snad vynesly je do světů různých, kdyby nepřestaly. Obě zřejmě rozhodly se ve stejnou chvíli, protože náhle vykročily vpřed. Trochu se zarazily. Nakonec však zatly pěst a roztřesenýma rukama vzaly každá jeden krumpáč. Lopaty zatím nechaly tak, jak byly. Podívaly se na sebe, snažíc se z výrazů vydolovat cosi jako povzbuzující úsměv a pak už každá si hleděla svého nástroje. Kopaly, zprvu se vší vervou a elánem, odhazovaly hlínu jako divé. Dvě tajemství v pláštích, kopajíc…jak jest jisté…hrob. Zablýsklo se. Zahřmělo. Na tvář jedné z nich spadla první kapka, tak těžká, že když se rozbila o její kůži, změnila ji na okamžik rysy v obličeji. Započala bouře, bouře neobyčejná, velkolepá, ceremoniální…
Vlasy už dávno nedržely svůj předem určený tvar, pláště vyvíjely snahu odletět, kapky dešťové mísily se se slanými a krev kapající jim z dlaní prostupovala půdu. Však ani ve snu by je nenapadlo ustat ve svém počínání. Šero už bylo více než šeré a ony náhle odhodily krumpáče a lopaty, s jakýmsi napůl úlevným a napůl bolestným skřekem. Směs tekutin, hlíny a krve jim hyzdila tvář i dlaně a ony náhle započaly vysvlékat se napřed z plášťů a pak i ze všeho ostatního. Nezůstal jim na těle kousek látky. Déšť pomalu smýval špínu z jejich těl a jakoby dával jim tím jakýsi signál. Přivinuly se k ebenové rakvi, jako by snad měla je zahřát a přičichly. Slastně přivřely oči a pak…vytvořily nejprve malou skulinku a poté…otevřely to honosné lože dokořán…
Pohled, který se jim naskytl, vyrážel dech. Na okamžik oněměly a vůbec je to nevzrušilo. Pohlédly zblízka na ten skvost a jen tiše zasténaly.
Ležela tam, mrtvá a přesto tolik skutečná. Černé dlouhé vlnité vlasy, oči v barvě smaragdu s nečekaně hypnotickou silou, malá ústa tvořící roztomilé prohlubně ve tvářích a bradu rozdělenou jakoby na dvě půlky. Prsa nezvykle daleko od sebe a vyvinuté boky.
Věděly to obě. Ani se jedna na druhou nemusely dívat a cítily, že to ví. Všechny jejich krásy skloubené v jednu jedinou, nadpozemskou a…mrtvou. Přes všechnu tu krásu prostupovala k nim z rakve čerň. Oblaky černého kouře, zničeného, zbědovaného, podupaného. Věděly co to všechno znamená a koukaly na to sic fascinovaně, ale s opovržením. Souhlasně na sebe kývly a víko zabouchly mocným trhnutím. Dopadlo těžce, nechtělo se mu, a rozvířilo hlínu a prach.
Nebe stále bouřilo, jako by snad něco dohánělo a ony, aniž by si dopřály oddychu, společnými silami a úpěním dostrkaly ten nádherný hřích až na samý okraj vykopané propasti do zapomnění. Poslední pohyb. A už nebyla. Už nebyla ta ona proradná fascinace, nebesky krásná, leč prolezlá morem hříchu. Už nebyla! Rychle, možná ve strachu, že se vrátí, zakopaly ji tak pevně a nevratně, že ani s největší ďáblovou dopomocí nemohla se už vrátit. Beze slov, téměř neslyšně, ruku v ruce odcházely, nedbaje, že oblečení nechaly tam, povalující se v bahně. Možná slušelo by se říct „amen“, ale tady nebylo třeba. Nebylo žádoucí. Stačilo říct jen „sbohem!“. Requiem za iluzi byl odzpíván a teď byla na řadě realita…

Frekvence dechu i tepu byla stále nadměrně zvýšená. Mokré ležely na posteli a pod nimi obrovská louže, vsakující se do peřin. Tolik vzácnější a krásnější, přišly si teď takhle, zničené, unavené, udýchané, přičemž líčidlem mohly jim být pouze zbytky hlíny na obličeji. Tolik vzácnější a krásnější než nádherná zrůda, co tlela teď v zemi.

Ležely tak ještě 28minut a pak se pomalu, ale ne líně začaly oblékat. Do nového, suchého, slavnostního oblečení. Spodničky, černé objemné róby. Oči orámovaly černě, ale ne koketně a na tváře decentně trochu růže. Při malování řas se jim, pravda, trocha klepaly ruce nervozitou. Jestli obstojí. Na úhledně upravených vlasech se skvěly noblesní klobouky. Měly všechno. Mohly…ne! Musely vyrazit. Málem se ani netrefily do lodiček. Nakonec hrdě vykročily ze dveří, byť s obavou.

Síň byla ohromná, strop vysoký a vyklenutý do gotického oblouku. Skoro po celé délce se táhl černý, vyřezávaný stůl, trochu připomínající empír. Nebyl prázdný. Sedělo u něj několik postav.
„To jsou oni.“ Špitla jedna nebo druhá spíš jen tak do větru, protože to obě věděly. Byli to oni. Mrtví soudci živých. Vysoká asketická žena s hezkým obličejem pokynula rukou a ony se posadily, celé zkamenělé, do židlí vypolstrovaných černým brokátem. Chtělo se jim něco říct, cosi jako vlastní obhajobu, jako když se obhájce snaží porotu dostat na svoji stranu. Ale obě mlčely jako zařezané. Věděly a cítily, že slova z jejich strany tu nejsou na místě. Sálem vládlo ticho a tak se jaly rozhlížet kolem. Na stole leželo přesně 5 pohárů vína. Číše byly z broušeného mramoru a budily dojem bezednosti. Ve třech mísách téhož vzezření byly diamanty všech barev jako bonbóny. Jinak byl stůl prázdný, až na černý kapesník naoko ledabyle pohozený před jednou z postav. První z nich byla ona asketická hezká žena středního věku, s tmavými vlasy staženými do drdolu vysoko posazeného. Měla dlouhé, hubené prsty s dlouhými průsvitnými nehty a na prsteníčku pravé ruky se skvěl prsten z bílého zlata s rubínem uprostřed. Měla téměř plochý hrudník a velmi výrazné hrudní kosti. Měla černé šaty s vrstvenou skládanou sukní a bílé punčochy. Klepala rytmicky a pravidelně do stolu průhledným nehtem, leč nikoliv z nervozity. Její výraz byl neměnný, ostatně stejně jako u všech ostatních. Ústa měla protažená do uzounké štěrbinky a protáhlé, svítivě modré oči s dlouhými řídkými řasami. Seděla v čele, přímo naproti nim a její pohled se evidentně upíral a jakoby až vpíjel do jejich tváří. Napravo od ní seděl muž, menší než žena, ale stále ještě vysoký, ani tlustý ani hubený. Havraní vlasy se mu až nezvykle leskly na oválné, protáhlé hlavě s velkýma, ale přilehlýma ušima. Oči měl černé jako trnky a propadlé lícní kosti. Mohlo mu být tak 30 let, ale na tváři neměl ani náznak vousů. Měl velmi dlouhý, štíhlý krk a na něm jakousi zvláštní jizvu neurčitého tvaru. Když zpozoroval, že ji sledují, přehnaně hbitě si ji zakryl rukou. Na sobě měl starobylý frak a očividně si byl vědom, že mu padne. Seděl pohodlně s jednou rukou pod bradou a jeho pohled naznačoval jakýsi nadhled. Na druhé straně seděla ještě jedna žena. Mohlo jí být tak kolem 80ti, ba možná ještě víc, ale vypadala velmi zachovale. Z vlasů měla umě vyrobenou trvalou, kterou uplácla velkým, vyšívaným čepcem, který měla pod bradou zavázaný na krajkovou mašli. Její vypoulené vybledlé oči se koukaly moudrým, smířeným a laskavým pohledem. Stařecký tik jí každých pár minut nutil cuknout hlavou prudce doleva a zase zpět. Na bradě měla velkou bradavici, z které trčel právě jeden dlouhý bílý chlup. Kolem krku měla černé perly a vrásčitý dekolt schovávala do krajkové róby s obručovou sukní, kterou držela mírně skloněnou. V intervalu tak 10ti vteřin podupávala podpatkem do podlahy z černé slonoviny.
Seděly nehnutě a stále čekaly na nějaký signál. Ta žena v čele naproti nim opět pokynula rukou a před nimi náhle stály dvě číše s vínem. Bylo červené. Vonělo trpce, s nádechem černého rybízu. Pozdní sběr. Usrkly. Bylo nečekaně dobré. Rozlézalo se na jazyku a na patře pomalu jako břečťan a zanechávalo příjemně kyselo trpkou chuť, však přece sladkou.
Žena, která jim víno dala se náhle postavila a významně poklepala do stolu prstenem s rubínem.
„Běžte a hřešte, leč ne už na sobě navzájem. Zkusily jste již všemožné plody a výplody, plody výplodů a výplody plodů. Teď máte každá vedle sebe vzácný diamant, tvrdý, ale s křehkou strukturou. Navenek chladný, ale žhavý uvnitř. Jste si zrcadlem, ukazatelem vlastních šílenství, křivd, selhání, nedokonalostí. Ale i krás a tajů, krás a tajů těch všech jinotajů. Ve vás. Pohřbily jste své hříchy napáchané egem, pohřbily jste je správně. Nyní započít je možno a třeba něčemu novému, co klíčí a koření z poznání, víry, pravých já těch dvou směšně stejně rozdílných, rozdílně stejných, stejně stejných bytostí. Znám všechny vaše nízké myšlenky, ale než je potlačovat, vyšlete vedle nich vždy raději ještě nějakou vyšší. Važte si, ceňte, oceňujte, rozvíjejte sebe navzájem. Přijímáme vaši drahocennou oběť a onu rakev z ebenového dřeva pojmeme mezi sebe, mezi mrtvé, aby již nemohla se vrátit více. Leč co dále zasadíte ve vaší společné zahradě, ovlivnit námi nelze. Tudíž važte s rozvahou, aby nezasely jste nevědomky sémě nové, zlé, hadí. Běžte a hřešte, hřešte tak jak je to nutné k žití a čiňte tak spolu, ne proti sobě.“
Naposled poklepala do stolu rubínovým prstenem a zmizela v nedohlednu. Po ní tak učinili i ostatní. Chvíli jim před očima zbyla jen prázdná síň s 5 poháry vína a mísami s diamanty, ale ani to netrvalo dlouho. Náhle se jim vše začalo točit před očima, až viděly jen rozmazané šmouhy místo ostrých rysů a pak už jen tmu, protože instinktivně raději pevně zavřely oči. Když je zase otevřely, viděly důvěrně známý strop, stěny, povlečení. Zavřely tedy oči znovu, ruce propletly a beze slov si ještě chvíli povídaly. Dnešní den byla pohřební hostina. Pohřební Hostina. A od zítra jdeme žít…