Last light

„Už je mi to jedno…“
„Co to povídáš?“
„Že je mi všechno jedno…“ utrousila jsem a upřela pohled pod sebe, do tmy, která se rozprostírala všude okolo. Narušovaly ji jen světla velkoměsta. Tisíce, dokonce milióny nočních světel, které svojí září zastínily i nebe.
„Zbláznila ses?“ zeptal se mě věcným, znuděným tónem a upřel na mě svoje nafialovělé oči, jako bych ho už k smrti nebavila a on se modlil za to, až udělám krok dopředu. Stál tam, ležérně opřený o tuhle obří traverzu, na staveništi, desítky metrů nad zemí a tvářil se, že ho to celé nijak nevzrušuje. Jeho výmluvný pohled jako by mi říkal: „Tak si klidně skoč, co na tom…“ A měl pravdu… Já už takhle nechtěla dál žít.
Věnovala jsem mu letmý úsměv, v domnění, že je můj poslední a s roztáhnutýma rukama udělala krok do prázdna. Opřel se do mě vzduch a výkřik se mi ani nestihnul vydrat z plic, protože tlak na hruď mi vyrazil dech a dokonale mě umlčel. Musela jsem zavřít oči, a tak jsem padala, neschopná odhadnout, kolik vteřin téhle zvláštní volnosti mi ještě zbývá. Najednou byl ten pocit pryč. To jsem mrtvá?... Něčí paže se mi obtočily kolem pasu a pevně mě chytily.
Váhavě jsem otevřela oči a zírala mu do obličeje. Nedalo se z něj vyčíst nic. Proč to udělal? Velkými tmavými křídly máchal kolem sebe a držel se na jednom místě, jako by se snad rozmýšlel, jestli mě má nakonec pustit. Vynesl mě na střechu jedné z blízkých budov a dost nešetrně mě odhodil na pevnou zem.
„Au… Nemusíš jednat tak surově,“ vyklouzlo mi mezi rty a litovala jsem toho ve chvíli, kdy po mě šlehnul pohledem.
„Nemusel jsem tohle vůbec udělat,“ zavrčel vztekle a otočil se ke mně zády. Byla to pravda. Dokonce nesměl. Posel smrti nemá právo lidi zachraňovat, to jsem věděla i já.
Ticho se zahryzlo nešetrně do mojí mysli a okupovalo ji s neodbytnou silou. Neříkal nic, jen tam stál se svým tmavým peřím, bystrýma tmavýma očima a černými, lesklými, neposednými vlasy, jako by ho vytesaly z mramoru. Připomínal mi velkého havrana, už od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Tenkrát jsem se poprvé dozvěděla, že můj život se bude točit jen kolem smrti.
„Proč si to udělala?“ zeptal se tiše, ruku zatnul v pěst, jak se snažil na mě nekřičet. Viděla jsem, žeje vzteky bez sebe.
„Protože už takhle dál nemůžu… Den co den vidět smrt, dívat se jí do tváře a brát život! Tohle nejde! Na tohle já nemám! Když jsem musela… to malý dítě… já…“ hlas se mi zlomil. Sklopila jsem hlavu a soustředila se jen na asfalt pod mýma rukama. Musel na mě být pohled… Zkroucená na zemi, v lehkých šatech, špinavá, ubrečená, zoufalá a v neposlední řadě nevděčná.
„Ty si myslíš, že mě to baví?“ obořil se na mě s nevěřícným výrazem. „Jistě! Je hrozný potěšení vidět každej den někoho umírat! Ne… Víš co? Je mi to jedno. Lidi sou všichni naprostý sobci! Jenže já na rozdíl od tebe už nemam možnost zdrhnout! A ještě se kvůli tobě, takovýmu pitomci, nechám namočit do tohohle průseru!...“
„Promiň,“ vypadlo ze mě mdlým hlasem.
„Chceš vědět, proč sem tě nenechal skočit? Protože bys tomu stejně neutekla… Byl sem to já… ten kdo se kdysi zabil. Jenže sebevrazi končí takhle, aby si smrt pořádně užili…“
Zaraženě jsem na něj pohlédla. Všechno mi teď bylo o trochu jasnější, ale v hlavě se mi motala pořád ta samá myšlenka jako prvně, když jsem měla dělat tuhle „práci“. Proč teda já, sakra?!
„Ale proč? Když jsem se nezabila, tak proč dělám tohle?“ rozhodila jsem zoufale rukama.
„Protože kvůli tobě sem spáchal sebevraždu…“
„Cože?!“
„Ne teď. Ne v tomhle životě. Možná, že proto se mnou musíš snášet ten trest. V tu chvíli, kdy jsem to udělal, jsem tě tak nenáviděl… A pak, pak sem tě jednoho dne zahlídnul v parku na nábřeží a věděl přesně kdo si,“ řekl mi sklesle. Tvář mu zakrývaly vlasy, ale když se na mě podíval, zjistila jsem, že má v očích slzy. „Přál sem si klidně i tvojí smrt…“
„Tak… proč si mě…?“ nechala jsem vyset otazník ve vzduchu a snažila se vstřebat všechno, co mi řekl. Takže jsem mu ublížila…. někdy jindy… A pak mě poznal, zjistil, že ho vidím a já zas objevila tu schopnost poznat, kdy člověk zemře. Nebýt toho, že už takhle jsem byla v neuvěřitelné situaci, smála bych se tomu, co je tohle všechno za nesmysl. Takhle mi do smíchu zrovna nebylo.
„Já nevim. Možná, že sem jenom chtěl, abys nedopadla takhle.“
Sebrala jsem se s námahou ze země a došla k němu. Prsty jsem opatrně položila na tvář, snad jako by se pod mým dotekem mohl rozpadnout. Neodtáhl se, jen se na mě díval stejně jako tenkrát, když se moje oči prvně střetly s těmi jeho. Smutně, zlomeně a bolestně.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. Z křídel mu začalo padat tmavé peří, jedno po druhém odlétalo v lehkém větru pryč do noci.
„Možná, že už sem ti odpustil,“ řekl mi a usmál se. Naposled.
Od té noci už jsem nikdy nemusela odvádět duše pryč z tohohle světa. Ani jeho už jsem nikdy neviděla. Trest pominul. Ale vždycky, když se dívám na střeše vysokého domu po všech těch světlech v okolí, si vzpomenu na tuhle zvláštní příhodu.