Vánoční dar

Pomalu, jako by měla strach, že se jí kniha rozpadne v dlaních, otevřela přebal. Hned na první stránce stálo věnování. Bylo napsáno inkoustem upraveným písmem. Ruce se jí malinko roztřásly, snad vytušily jaký poklad drží. Pozvedla knihu blíže k obličeji a se zavřenýma očima nasála její vůni. Vůbec nevoněla po novotě nebo papíru jako většina knih. Cítila z ní něco úžasného.
„Joan, zlatíčko?“ Ve dveřích se objevila hlava starší ženy.
„Ještě chvíli babi,“ poprosila.
„Zítra je Štědrý den,“ oznámila jí, jako by snad zapomněla.
„Neboj se, půjdu brzy,“ slíbila.
„Copak to máš?“ Všimla si starší žena, než zavřela dveře.
„Ani nevím,“ přiznala Joan a shlédla na zem k nočnímu stolku. Lampička osvětlovala kousek krabice, jež se už nevešla do kouta za postelí. „Došlo to dnes ráno. Bylo na něm mé jméno.“
„Ukaž,“ vešla překvapená žena. Posadila se na postel své vnučky, která jí s jakousi posvátnou úctou podala knihu. Měla přenádhernou vazbu. Trochu zašlou, ale přesto neobyčejnou. Joan poznala už při prvním doteku, že takové knihy se již dnes nedělají.
„Nemá nadpis,“ informovala svoji babičku, když se žena neměla k jedinému slovu. Jen držela knihu, stejně jako před chvíli ona, a propalovala ji svýma očima.
„Kdo ji poslal?“ Zašeptala a hlas se jí malinko zachvěl.
„Na balíku nebyl odesílatel,“ zamumlala Joan a zpytavě se na babičku podívala. „Babi? Ty už jsi to někdy viděla?“ Zeptala se opatrně a tajemně ztišila hlas.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zítra je Štědrý den. Pravděpodobně ti jí někdo zaslal jako dárek k Vánocům.“ Zvedla se a knihu si vzala s sebou. „Teď jdi spát. Zítra ji najdeš pod stromečkem.“
„Ale-“ Joan se zarazila dřív, než by řekla něco dětinského. Není malá holka a do zítřka už to nějak vydrží. Tu noc se jí usínalo nelehko.

Druhý den se nemohla dočkat. Když konečně mohla rozbalit první dárky, vyhlídla si ten balíček, který připomínal tvar knihy a rozbalila ho jako první. Babička nezklamala. Joan vzápětí nevnímala svět. Opět prožívala tu chvíli, kterou nemohla nijak vysvětlit. Ta kniha ji nesmírně přitahovala, aniž by znala důvod.
Její babička zatím postávala u dveřích a v očích měla podivný výraz, jako by nebyla v místnosti, ale kdesi v minulosti. Dnes ráno prohledávala balík a hledala odesílatele, který nebyl uveden. U knihy podle všeho byl jediný vzkaz na zažloutlém přehnutém listu papíru.
„Pro Joan, s vírou, že se kniha opět vrací do rodiny.“
Joan četla věnování, ke kterému se včera stačila dobrat.
„Rodině Reidwicků. K napsání těchto řádků jsem se rozhodl dlouho po mém příběhu. Nemohl jsem si nechat pro sebe něco tak výjimečného a úžasného. Nechť vám to poslouží k zápisům nových výjimečných a úžasných zážitků. Noel Reidwick.“
Joan se s otevřenou pusou otočila na babičku. „Já jsem taky Reidwicková! To psal můj prapředek! Slyšíš, babi?“
„Jistě, Joan.“ Přikývla prkenně Elizabeth Reidwicková.
„Noel Reidwick,“ opakovala Joan jeho jméno.
„Můj dědeček,“ zašeptala ta stará žena a popošla si přisednout ke své vnučce. „To napsal tvůj prapradědeček, Joan. Jen pár dní předtím, než zemřel, krátce před Vánoci. Jenže pak se ta kniha prostě ztratila. V jeho poslední vůli ji odkázal mě, ale jako by se po té knize slehla zem.“
„Takže ty jsi to nikdy nečetla?“
Elizabeth zavrtěla hlavou.
„Mám...mám číst nahlas?“ Zeptala se nesměle Joan.
„To budu moc ráda,“ usmála se.

„Jmenuji se Noel Reidwick. Vyrůstal jsem se svou rodinou na jihovýchodě Austrálie, v Novém Jižním Walesu. Naše vesnice nebyla nijak rozsáhlá. Eden se jmenovala. V těch dobách bylo zvykem, že se řemeslo dědilo z otce na syna. Můj otec byl velrybář, stejně jako můj děd. Měl jsem převzít jeho umění, jakožto jediný syn, a zabezpečit svoji budoucí rodinu.
Dlouho, než jsem směl poprvé vyplout i s ostatními velrybáři, chodíval jsem na skálu tyčící se nad malou pláží v zátoce. Pozoroval jsem, jak naše čluny vyplouvají na otevřené moře a čekal jsem, dokud se nevrátily.
Pak jsem se vracel domů, do malého rybářského domku podél zátoky. Lidé bydlící ve městě nám říkávali Osadníci. Naše komunita rybářů byla uzavřená, naše rodiny se znaly a byly si blízké. Chodívali jsme do města jen pro nejnutnější věci a my děti do školy na místní faru. Alespoň nějakou dobu, abychom se naučily to nejzákladnější.
Po oslavě mých patnáctých narozenin mi konečně otec přislíbil, že mě vezme poprvé na moře, na opravdový lov. Byl jsem nadšen. Méně už matka, která se nyní měla strachovat nejen o svého muže, ale i syna.
Po takové době už si pořádně nevybavuji, která noc to přesně byla. Pamatuji si jen podrobnosti celého děje. Navždy mi utkvěly v paměti.
Ta noc ovšem byla klidná. Moře se utišilo a jediné, co jste mohli zaslechnout, byly jemné vlnky a lehký vítr. Ležel jsem na posteli, která stála u dřevěné stěny našeho domku. Rodiče spali na opačné straně místnosti.
Když tu náhlý poklid hladiny narušil známý zvuk. Ač nezněl nijak hlasitě, zburcoval jak mého otce, tak i mě samotného. Rychle jsme se jali oblékat. Vyběhl jsem na pláž, kam se sbíhali ostatní velrybáři a zamířili jsme ke člunům.
Cestou jsem se za svitu rozhořené lucerny ohlížel k vodě. To jemné pleskání o hladinu a podivné vlnění mě fascinovalo. Ne jako dříve, kdy jsem otce a ostatní pouze vyprovázel. Tentokrát to bylo jiné. Měl jsem se zapojit a dokázat, že jsem hoden patřit mezi ně.
Nastoupil jsem do našeho člunu a chopil se pádla, zatímco otec rozžehl lucernu na přídi, abychom je mohli sledovat. Pomalu a poklidně jsme vypluli. Než jsme se dostali ze zátoky, na východě se tma rozestupovala, znamení, že brzy začne svítat.
Drželi jsme se v přední pozici za těmi dvěmi. To podivné pleskání v zátoce měly na svědomí dvě kosatky. Zrychlili jsme. Pádloval jsem jako o život a plný napětí sledoval stopu, kterou kosatky nechávaly za sebou.
„Které to jsou?“ Houkl jsem na otce, který v pokleku sledoval kosatky a řídil světlo, zároveň připravoval harpuny.
„Nejsem si jist. Uvidíme až bude světlo.“
„Vsadím se, že ta napravo je Hádě!“ Křikl Joe, sedící vedle mě u druhého pádla.
„Jak se pozná?“ Ptal jsem se fascinovaně.
„Ta má nad pravou ploutví bílý flek.“
Když se konečně rozednilo, mohli jsme lucerny uhasnout.
„Je to Hádě!“ Zasmál se Joe. „Ta nevynechá skoro nikdy.“
„Zastav!“ Houkl otec a my přestali pádlovat.
„Co se děje?“ Optal jsem se. Za námi se zastavil zbytek člunů.
„Zmizely z dohledu.“
Joe na nic nečekal a začal jemně plácat pádlem o hladinu.
Čekali jsme. Ani jsem pořádně nevěděl na co. Otec nikdy o velrybářství nevyprávěl veliké příběhy, sděloval mi pouze to nejnutnější, co budu potřebovat.
Když tu se nad hladinou objevily dvě hřbetní ploutve, plující k nám. Po chvíli nás opět vedly poslušně podél našeho člunu. O dost zrychlily a my jsme měli co dělat, abychom jim stačili.
Byli jsme už daleko od pevniny, když jsem uviděl obrovského keporkaka, který ležel na hladině, aby mohl dýchat. Občas zvedl svoji obrovskou ploutev. Plul poklidně, jako by odpočíval. Obě naše průvodkyně se přidaly do skupiny jiných kosatek. Jedna z nich, mnohem větší než jsem doposud viděl, připlula až k nám a ukázala nám bok a lehce přizvedla ploutev. Přišlo mi to legrační, vypadalo to, jako by nás opravdu zdravila.
„To je Tom,“ nahnul se ke mě Joe a já měl možnost poprvé spatřit vůdce stáda.
„Připravte se, ještě nás nevidí jako hrozbu,“ otec už stál na přídi a přivazoval konec lana od harpuny pevně k člunu. Ohlédl se a podfíval se mi do očí. „Pořádně se držte. Nabereme velikou rychlost.“
Zamával na ostatní, kteří vyčkávali. Poté se otočil a vzal do ruky svůj lovicí nástroj. Po dlouhém soustředění, které trvalo několik minut, kdy nikdo nemluvil, střelil. Podle všeho se trefil. Keporkak se napjal a obrovskou rychlostí vyrazil vpřed. Všichni tři jsme se museli pořádně držet. Tahle práce byla velmi nebezpečná. Kdykoliv se mohl člun převrátit.
Kosatky plavaly podél nás a nasměrovávaly keporkaka, aby plaval ve velikém kruhu. Seděl jsem v člunu naprosto ztuhle. Trvalo dlouhou dobu, než keporkak zpomalil a nakonec téměř zastavil.
S jakýmsi majestátným pocitem jsem sledoval, jak mu otec zasazuje smrtící ránu.
Tedy alespoň jsme si mysleli, že smrtící.
Stalo se to rychle. Keporkak se napjal a škubl za jistící lana. Náš člun se v tu chvíli převrátil. Všichni tři jsme skončili ve vodě. Zahlédl jsem Joea, jak plave na hladinu, ale moje nohy svazovalo lano, které se mi obtočilo kolem kotníků. Nemohl jsem ho uvolnit. V tu chvíli se u mě objevily asi tři kosatky. Dodnes nevím, zda mezi nimi nebyl i Starý Tom. Poznal jsem pouze Hádě, která se u mě zastavila a pokojně se pohupovala ve vodě.
Tenkrát jsem se poprvé a naposledy podíval do jejích temných a velmi hlubokých očí. Možná jsem si to přikreslil, ale zdálo se mi, že se na mě dívá s jakousi zvědavostí. Rozverně mi ukázala svoje zuby. Na malý kratičký moment jsem pocítil strach, zvlášť když se přiblížila. Uslyšel jsem táhlý zvuk a zjistil jsem, že ho vydává ona.
Nemohl jsem dýchat. Hučelo mi v hlavě a plíce se scvrkly, jak se z nich tělo snažilo získat poslední vzduch. A přesto jsem nepanikařil. I když se mi zrak pomalu vytrácel, obdivoval jsem jí a nemohl si přát lepší smrt, když jsem odevzdaně hleděl do hlubokých očí.
Hádě mě nenechala umřít. Aniž bych to vnímal, rychle mě dostrkala na hladinu. Přišel jsem k sobě až ve člunu Henryho Grebse.
„Otče?“ Zeptal jsem se, když jsem poprvé pocítil, že jsem natolik schopný vstát, což jsem hned udělal. Henry mi musel pomoci. Rozhlížel jsem se po dalších třech člunech, ale otce jsem nespatřil.
„Ještě nevyplaval,“ podíval jsem se na Henryho se směsicí šoku a zoufalství. Nic víc neřekl, stiskl úzké rty k sobě a taktně mlčel.
Po dlouhé době se zpod hladiny vynořila obrovská kosatka. Na jejím hřbetě leželo bezvládné tělo. Už od první chvíli jsem věděl, že je to Starý Tom, který pokorně připlul k našemu člunu a přinesl mi tělo otce.
Keporkaka jsme nakonec dostali. Nechali jsme ho přes noc na hladině, aby si kosatky mohly vzít svou odměnu za spolupráci, byl jí jazyk toho obrovského tvora. Kosatky zůstaly v zátoce několik dní, což nebylo zrovna obvyklé. Možná vytušily, jakou oběť přinesl tento lov.
Má matka se z té události zhroutila. Prosila mě, abych se do dalšího lovu nepouštěl. Neměl jsem srdce jí odmítnout. Na její žádost jsme se odstěhovali blíž do vnitrozemí.
Spojenectví mezi velrybáři z malé vesnice Eden a neobyčejnými kosatkami přetrvalo ještě mnoho desetiletí. Slýchával jsem mnohé zvěsti, které si lidé vymýšleli, dokonce se tomu i občas smáli a nevěřili.
Jen já věděl. Od té doby se mi často zdávalo o černých nesmírně hlubokých očí, které se dívaly jen a jen na mě."