Temné tajemství - kapitola 12.

Cítila jsem jak mě někdo zvedl, ale neměla jsem sílu otevřít oči. Ať se se mnou stane cokoliv, je mi to jedno... Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni, ruce se mi neovladatelně třásly a mysl mi zaplavil žár.
Do přítomnosti mě dostala až další bolest, horší než ta předtím. Bylo to, jakoby mi tělem, krví proudilo sklo, skleněné střepy. Sýpavě jsem se nadechla a zděšeně sebou trhla. Proč ještě není konec?!!! Já chci umřít!!! Moje mysl křičela, házela sebou, chtěla pryč a já taky. Někdo mě chytl za ramena. Kdo to je?? Oči se mi rozšířily, když jsem pohlédla do toho známého obličeje, který sem ale přesto nemohla identifikovat.
"Už je dobře, zlato. Neboj." ten člověk mě vzal do náručí a na čelo mi přiložil studený obklad. Byla to úleva. Stále jsem si nemohla vzpomenout, můj mozek odmítal pracovat, soustředil se jen na bolest.
"To bolí..." zlomil se mi hlas. Začaly mi téct slzy.
"Já vím, ale bude to dobré, věř mi, to přejde... ty to zvládneš lásko...bude to dobré..." opakoval mi stále dokola. Bylo to uklidňující, ale proč mi říkal lásko?! Chci si vzpomenout!!! Panebože! Ať to přestane! Ať raději umřu než tohle!!!
"Ať to skončí, prosíííím." poslední slovo se protáhlo téměř do zaskučení, když mi tělem projela další vlna bolesti. "Už né, prosím, skonči to, prosím..." mlela jsem neustále.
"Už ne, už ne...!" prosila jsem zoufale, ale on to nezastavil, nemohl. Tu noc jsem se něco nakřičela i naprosila, nic mi nepomáhalo, musela jsem tím projít. Druhý den to bylo za mnou...
Byla jsem vyčerpaná, hlava mě bolela z pozůstatnku alkoholu a bylo mi trochu špatně. Krk mi pulzoval, ale bolest byla pryč. Díky bohu.
"Jsi vzhůru... jak ti je?" otočila jsem se po hlase, Jasper.
"Co se stalo? Kde to jsem?" ptala jsem se zmateně. Jasper si klekl vedle mě a podával mi sklenici vody. Včera jsi to asi trošku přehnala s pitím a zabloudila jsi ve městě, došla si až do parku... tam tě někdo napadl... a kousl... zavolala jsi mi, našel jsem tě tam a přivezl domů, k nám domů... jak je ti?" zaptal se, když jsem se zmateně chytla za hlavu.
"Napij se, potřebuješ pít." hltavě jsem se napila a na ex vypila celou sklenici ledové vody, stále jsem měla žízeň. Najednou mi sklenice vypadla z ruky, Jasper ji pohotově zachytil než stačila dopadnout na podlahu.
"Vzpomínám si... ach bože! On... on mě... kousl!"
"On? Nebyla to ona?" zeptal se Jasper zmateně.
"Právě že ne, byl to on... je jich tady víc... potřebuju se napít..." v krku jsem měla znovu sucho jako po dni na poušti. Jasper mi podal další sklenici vody, tentokrát mi ji přidržel, abych ji znovu nepustila.
"Díky. A..." nestačila jsem to říct a už mi podával prášek. S chabým úsměvem jsem si ji vzala a spolkla. Snad zabere brzy. Teď mi došlo, že Jasper si prošel tím samým, dvakrát.
"Ach ne, cítím se jak debil." složila jsem hlavu do dlaní a nevěřícně jsem přemýšlela o mým chování. Jemně mi odtáhl ruce z obličeje.
"Proč?"
"Ty jsi si prošel tím samým a já jsem tady vyšilovala celou noc... je mi strašně..."
"Ale Amy... ano, prošel jsem si tím a jsem rád, že když se ti to stalo, mohl jsem ti aspoň nějak pomoct, věděl jsem, co čekat... nemáš se proč cítit jak špatně. Kdyby jsi mě tehdy znala a byla tam se mnou, věřím, že by si udělala to samé pro mě..."
"Určitě." souhlasila jsem. "Ale stejně..."
"Už se s tím netrap... jsem rád, že je ti líp..."
Po pár nepovedených pokusech se mi podařilo vstát a dobelhat se do koupelny, s Jasperovou pomocí. Jakmile jsem se uviděla v zrcadle, zděšeně jsem vykřikla. Vlasy jsem měla slepené a obalené špínou, na obličeji jsem měla zaschlé bláto, jak jsem se válela po parku a po krku dolů, až po roztrhané tričko, mě zdobila zaschlá zčernalá krev. Potřebovala jsem sprchu a to nutně. Celých deset minut jsem tam jen tak stála a nechala na sebe téct horkou vodu. Pak jsem začala umývat nánosy bahna z tváře a krev z krku. Trvalo to dlouho, ale cítila jsem, jak se mi do žil vrací teplo. Svaly se mi uvolnily a já se konečně cítila svěží. Konečně ze mě byly pryč stopy včerejšího večera. Oblékla jsem si džíny a tričko, které mi přinesl Jasper od Alice. Zajímavé bylo, že mi byly celkem dobrý. Pak jsem si vysušila vlasy. Jaký bylo moje překvapení, když po fénování zůstaly lesklé a rovné, jako kdybych ta mstrávila několik hodin. Nevěřícně jsem si je prohlížela. Opravdu byly dokonale rovné a lesklé, jen konečky se mi mírně vlnily. Všimla jsem si i dalších maličkostí - třeba pleť. Bez chybičky. Na to, co jsem prožila jsem vypadala skvěle. Páni. Po všem c ose stalo jsem měla stále kabelku... s klíčema i s mobilem, zajímavé. Nemusela jsem použít ani makeup, abych zamaskovala modřiny nebo ránu na krku nebo snad kruhy pod očima - nic takového totiž nebylo. Po puzující ráně mi mi zbyla pouze jizva, kde se rýsovaly otisky zubů, jizva... nic víc.
"Nezdá se ti na mě něco divnýho?" zeptala jsem se Jaspera později, když jsem dokončila očistu i prohlídku. Zavrtěl hlavou.
"Sluší ti to jako vždycky." fajn, to bylo hezký, i když lež. No...možná... teď už ne taková lež. Začala jsem mu vyjmenovávat všechny změny co jsem zpozorovala, kromě zlepšenýho zraku - už žádný brýle na dálku! Jupí! Nakonec mě jakž takž uklidněnou a v pořádku odvezl domů.
Snažila jsem se domů proplížit co nejtiššeji, nemusela jsem. Rodiče nebyli doma. S napětím jsem čekala , co řeknou na moji nepřítomnost v noci a absenci ve škole. Když přišli, klidným veselým hlasem se mě zeptali, jak bylo na oslavě.
"Vy se na mě nezlobíte?" vykoktala jsem vyjeveně.
"Ne. Volala nám Michel, že jsi totálně namol u nich doma a spíš, ze školy jsem tě pro jistotu omluvila." neměla jsem slov. Co se to stalo s rodičovskou autoritou atd???? Ať to bylo cokoliv a kdokoliv, díky.