List ve větru

Právě začal podzim, když přišla do našeho města. Nejhezčí doba z celého roku, říkával jsem si vždycky, když jsem procházel aleje zalité barvami a slunečními paprsky, které z poslední sil ozařovaly nádhernou krajinu, poklid našeho městečka a srdce každého z jeho obyvatel. Tenkrát jsem ji uviděl poprvé a propadl jejímu kouzlu. Bylo mi jasné, že z toho nevzejde nic dobrého. Není normální, aby se člověk do někoho zamiloval na první pohled tak, že by pro něj zaprodal duši. Ale stalo se a já bych pro ni zemřel, klidně i jen pro její pohled, natož polibek.

Vídával jsem ji vždycky jen pozdním odpoledni, kdy se slunce sklánělo k obzoru. Pokaždé na stejném místě, u malé tůně kousek za městem. Nahýbala se k její hladině, chvíli byla smutná, chvíli se smála a skoro jako by si povídala se svým odrazem, který se na ni díval z vodní hladiny. Barva jejích vlasů připomínala kůru, její oči zářivě zelené listy, a když si do vlasů vložila květ, nemohl jsem z ní spustit oči. Přesto jsem ji pozoroval z povzdálí a obdivoval její krásu. Byl jsem vyděšený jen pomyšlením s ní promluvit. Srdce mi bilo děsivě rychle, sotva se podívala do míst, kde jsem se většinou skrýval. Připadal jsem si hloupě, ale nikdy jsem v sobě nenašel dostatek odvahy na to, abych se jí ukázal.

Takhle probíhal celý podzim, až do prvního sněhu. V ten den zmizela a já už ji znovu neviděl. Vzdal jsem se naděje, že by se mi ještě někdy naskytl pohled na její nádhernou tvář, ale jako ve snu jsem vždycky došel na to samé místo. Uběhla zima, jaro, léto a konečně se první lístky zbarvily všemi barvami. Na hladině tůně se jich pár usadilo, po tom co dotančily svůj ladný tanec s větrem. Vždy jsem fascinovaně hleděl na jejich pohyby a přál si zažít, tak jako oni, tuhle volnost. Seděl jsem u břehu tůně, vybíral z její hladiny listy a špínu, když mi někdo položil lehce ruku na rameno.

Polekaně jsem se otočil. Stála tam, dívala se na mě a smála se. „Nemyslel jsem si, že tu ještě někdy budeš,“ řekl jsem jí, aniž by tušila, že jsme se kdy předtím setkali. Neodpověděla mi, jen mi nabídla svojí ruku a já vstal. Pochopil jsem, že chce tančit. Proč, jak, to jsem nevěděl, ale nehrálo to žádnou roli. Pohybovali jsme se do jemného šumění listů, zpěvu stromů s větrem a pár ptáků, kteří ještě zbyli ve větvích. Věděl jsem, že tak krásný okamžik musí jednou skončit. A že za něj zaplatím vysokou cenu, to jsem věděl ještě lépe. Tušil jsem to, někde v koutu svojí mysli, ale bylo mi to jedno a ani na okamžik jsem nelitoval.

Když jsem tam tak ležel, mezi listím, ještě naposled jsem se podíval k nebi a vzhlížel k nim skrz koruny stromů. Že už ji nikdy neuvidím, že už nikdy nic neuvidím, to jsem cítil tak jasně, jako jemný vítr, který ke mně přinášel tichý šum. Po téhle chvíli už jsem mohl klidně zhynout. Tak jako se lístek naposledy vznáší ve vzduchu, zažije ten zvláštní pocit, a nakonec zemře na půdě, ze které roste strom, tak i já zažil svůj poslední okamžik štěstí a nakonec zemřel tam, kde to všechno vzniklo.