Monolog

Jo, sem snílek, a ty se mi kvůli tomu můžeš klidně smát. Je mi to jedno. Nazývej mě třeba naivním, když věřím v lepší svět. Je fakt krásnej. Každej by v něm chtěl žít, to mi můžeš věřit. Jestli chceš, a jestli se přestaneš vysmívat mejm ideálům, budu ti o něm vyprávět.
Tak pojď a neboj se. Pohleď do hloubek mejch očí. Jsou to okna do mý duše, fantasie a nejskytějších koutů mý mysli. Ale musíš při tom bejt opatrná, páč se v nich dá uplně lehce ztratit.

Zrcadlo duše oči jsou
tam dálky širé nevedou
řasy skrývaj cestu tvou
jen čistá srdce nesejdou.

Rozumíš tomu? Pochybuju. Nevěříš mi. Si prostě taková. Znám tě líp, než znám sebe a přesto, nebo právě proto tě miluju. Nebo nenávidím? Těžko říct. Je to složitý. A konečně, ty dva city se vod sebe zase tak neliší. Obzvláště u tebe je to fakt relativní.
Když ti vyprávím svý nejskrytější touhy a ty ve smíchu zakláníš hlavu, nejraději bych tě praštil do brady a zlomil ti vaz. Ale teď, když těma svejma obrovskejma, třpytivejma zřítelnicema hledíš do těch mejch a s nábožnou úctou hltáš každý mý slovo,chtěl bych tě povalit na zem a udělat tu věc, kerou máš tak ráda.
Kdyby měl bejt v mým perfektním světě nějakej prototyp ženský, byla bys to ty. Ďábelsky krásná, nevypočitatelná, občas nesnesitelná rádoby intelektuálka se zvonivým smíchem a východním přízvukem.
Už zase se řehníš? Čemu tentokrát? Snad ne mě?! Ale jasně, že mě! Ani se ti nedivím. Sem k smíchu. Nebo k pláči? Sám nevím. A nevíš to ani ty. Nebo možná ano, ale nechceš mi to říct. Jako obvykle. Myslim si, že sem k smíchu tomu, kdo se chce smát a k pláči tomu, kdo chce brečet. Mě se teď nechce ani jedno. Tak to sem asi k ničemu.

Smíchem pláč se rodí z rána
a kdo chce snít, neptej se proč.
Když smíchem noc je oplakána,
nastane znovu kolotoč.

Nu, myslím, že už půjdu. Stejně s tebou dneska nic není. Nic pro mě. Co je v domě, není pro mě. Ale my nejsme v domě. My sme na nějakým strništi, kde fouká vítr a mě z něj zebou uši. Taky sis nemohla vybrat lepší místo. Nejspíš si mi to udělala na schával. Určitě. Ale mě to nevadí. A víš proč? Protože tě miluju. Miluju tě uplně stejně jako první den, kdy sem tě potkal. Pamatuješ si to vůbec?
Mám dojem, že v tomhle vobyčejným nudným šedým světě to bylo tuctový listopadový úterý. Všechno bylo hnusný a rozmoklý. Tys byla jedna z mnoha slepic s kyselým výrazem, červeným nosem a pláštěnkou z tuzexu. Kouřilas zrovna Startku , kterou sis nervozně odklepávala rovnou na ten pršiplášť. Horký popel propaloval do tenký gumy roztomilý dírky. Když sis toho konečně všimla, zařvala si „kurva“ tak mocně až se za tebou několik lidí otočilo a jedna starší paní se pokřižovala. V mým světě sem uviděl anděla s promáčenými vlasy a rozčepýřenejma křídlama stojícího uprostřed nádherný, sluncem zalitý krajiny . Av okamžiku, kdy sem uslyšel tvůj hudbě podobný, flétnový hlásek, uvědomil sem si, že ten zvuk chci slyšet až do konce života.

Láska věky rozoraná,
plod jež chutná božská mana
na pomníky nadepsaná
navždy moje....milovaná,

Tak nějak to bylo. A aji když ty si to nepamatuješ, já si tu vzpomínku uchovám jako poklad ve svý mysli navždycky. Ale je tu vážně kosa. Doufám, že se ti ty kvítka, co sem ti dones líbí. Macešky, tvoje oblíbený, nebo ne?
Stmívá se. Dnešní noc bude mrznout. Ale tobě mráz přece nevadí. Hmm... tobě teď už nevadí vůbec nic... Ani když nejsem oholenej, nebo ti zapomenu přinýst kytky. V jistým směru je to celkem úleva... a v jiným zase ne. Musím ti poděkovat za krásný vodpoledne. Za, v dnešní době tak vzácný, chvilky štěstí.
Málem bych zapomněl. Zejtra mě nečekej. Jedu s Karlem na ryby. Znáš přece Karla, nebo ne? Takový malý plešoun, nikdy si ho neměla ráda. Potřebuju taky trochu tý mužský společnosti a kromě toho.... nemůžu přece každý den trávit na hřbitově.
Spi sladce, má milovaná.

Tu moc nezlomí svítání
a motlitba nezachrání.
Tu sílu láska pohání
Navěky spolu spoutáni.