Dolma

Daleko ve Sněžné zemi, která se nazývá Tibet, v horském sedle, v němž jako zelenomodrý drahokam zářilo jezírko hluboké průzračné vody, se pod bílým nebetyčným štítem tiskla do skal vesnice Laj-po.
Na dvacet větších a menších kamenných domků, stádo jaků a v hloubi pod svahem políčka ječmene. Průsmykem vedla karavanní cesta k čínským hranicím S´-čchuanu a poutní stezka do Lhasy, vzdálené asi deset dní cesty. Závratně krásné hory, propasti a modravá údolí tvořily velkolepý obraz krajiny. Hora, jež vévodila tomuto panoramatu, rozprostírala jako obrovitý strom své skalnaté kořeny do sedla až k prvním domům vesnice. Poslední lidské obydlí se nacházelo na břehu jezera; byla to poustevna, v níž žil starý gomčhen - světec a láma, jenž byl laskavým rádcem či spíše otcem všech obyvatel osady.
V jednom z oněch větších a bohatších domů žila se svou matkou Dolma, děvčátko asi jedenáctileté. Bohatství rodiny nebylo nikterak okázalé, znamenalo pouze, že obě měly dostatek chudého jídla, obvyklého v odlehlých horských vesnicích Tibetu, několik prostých oděvů pro práci a sváteční šaty pro slavnost Buddhova narození. Také zařízení domu bylo poněkud četnější a pohodlnější než v domcích těch nejchudších. Matka byla pyšná na to, že dva starší synové studovali v proslulém klášteře Sera u Lhasy. Přicházeli domů jednou za dva roky. Otec rodiny jezdil za obchodem a býval doma rovněž zřídka. O dceru nejevil téměř žádný zájem.
Dolma nepoznala bezstarostné dětství. Matka ji využívala pro práci doma a v hospodářství bez slitování. Byla šetrná až k lakotnosti a upnutá na své postavení ženy obchodníka a představu matky příštích vzdělaných a slavných synů.
Dolma měla ještě jednu nevýhodu a trápení: nebyla hezká. Její krátký obličej, malá ústa s drobnými zoubky do obloučku a špičatá brada připomínaly myšku; jen velké smutné oči rušily tento dojem. Jedno potěšení však přesto měla: několik šňůr barevných dřevěných korálů po babičce, které si někdy věšela kolem krku, aby si připadala hezčí. Matku to zlobilo.
"Pro práci doma a na poli nepotřebuješ ozdoby a k ničemu jinému se nehodíš," říkala jí. nevlídně. Mrzelo ji, že dcera není pohledná a že se asi nikdy nevdá. Tím spíše jí nakládala práci, která byla pro její věk nepřiměřená. Děvčátko si nestěžovalo, jen často v ústraní plakalo.
Jak Dolma rostla, trápila se stále více. Děti za ní pokřikovaly ošklivá jména, dívky na ni hleděly přes prsty a chlapci si jí nevšímali. Jediný Čeng, syn čínského obchodníka, se s ní spřátelil a často ji chránil před napadáním svévolných vrstevníků.
Jakmile mohla, utíkala po skončené práci ven, k horám, k jezírku. V jedné skále táhnoucí se z hory nad vesnicí byla puklina, do níž se vešlo její útlé tělo; cítila, jak v poryvech větru hora souzní s jejím dechem a cosi jí šeptá. Na poli brala do dlaní zlaté klasy ječmene a zdálo se jí, že i ony jí svým teplem sdělují tajemství života a zrání. Ráda chodila také do poustevny a nosila tam jakýsi desátek - jačí mléko, máslo a campu, jídlo, jež vesničané střídavě darovali z úcty poustevníkovi. Stařičký láma sedával venku na břehu jezera, vítal poutníky nebo s úsměvem pohlížel do křišťálové vody. Dolmu si velice oblíbil již od dětství, věděl, že za dívčiným nevzhledným zevnějškem se skrývá vnitřní krása a ctnost. Často spolu rozmlouvali.
"V horském jezeře může číst budoucnost každý, kdo to umí," odpověděl na otázku, proč se tak rád dívá do vody.
"Vy to umíte? Jaká je moje budoucnost?" tázala se dívka dále.
"Přece šťastná, jaká jiná, děvenko," usmál se láma s otcovskou něžností.
"Kde se pořád touláš? Potřebuji tě doma," křičela matka, když se dcera vracela, a zapřáhla ji znovu do práce jako služku.
Jednou nesla Dolma do poustevny čerstvé mléko v hliněné misce, avšak lámu doma nezastihla. Vydala se tedy okolo jezírka, neboť věděla, že někdy sedává mezi balvany na protějším břehu. Když tam došla, sedla si zklamaně na kámen.
A tu se stalo něco, co jí vzalo dech. Zpoza balvanu vyskočilo mládě, poloodrostlé mládě sněžného levharta, posvátného vládce hor. Dolma ztuhla, nikoli však strachem, ale radostným úžasem. Levhart, jehož hustá bílá srst mezi tmavými skvrnami zářila na slunci jako nejčistší sníh, se na ni poklidně a zvědavě díval. Hleděli na sebe dlouho, jako by spolu hovořili. Dívka pak pomalým pohybem přisunula misku s mlékem blíže ke zvířeti a opět znehybněla. Mládě couvlo, ale neuteklo. A pak došlo až k misce a mléko vypilo.
"Děkuji ti, gjalpo - králi," zašeptala Dolma podle zvyku, jímž dárce děkoval tomu, kdo dar přijal.
A tak vzniklo mezi nimi zvláštní pouto. Trvalo nějaký čas, než levhart dovolil, aby se ho dívka dotkla, avšak později nořila často drobné prsty do hebké dlouhé srsti a tento dotek jí nahrazoval rodinné a lidské teplo. Snad to byl zázrak, snad telepatie, snad přátelství dvou ušlechtilých osamělých tvorů. Levhart přibíhal dlouhými graciézními skoky jako bílé mystické zjevení, jakmile uslyšel Dolmin hlas. "Gjalpo - gjalpo!" volala radostně, vztahujíc ruce k horám. Ozvěna opakovala několikrát její volání, a znělo to jako chrámový zvon. Levhart pak tančil kolem ní přešlapuje na silných huňatých tlapách a vítr pročesával jeho krásnou srst v měkkých vlnách. Chodila nyní daleko za vesnici, aby ji nikdo neviděl.
"Kam nosíš to mléko?" tázala se matka přísně, když ji přistihla.
"Do poustevny," zalhala Dolma bez rozpaků. Matka přikývla; lámu si za žádnou cenu nechtěla rozhněvat, vždyť doporučil její syny do významné lámaserie blízko slavné Lhasy.
Tak to trvalo asi tři roky. Dolma se chovala čím dál podivněji. Mezi lidmi byla zamlklá, jako cizí. Raději rozmlouvala s horami, s jaky, s rostlinami a nejraději se svým přítelem, který se z mláděte změnil v mohutné překrásné stvoření, vpravdě královské.
Bláznivá Dolma, říkali lidé. Jen Čeng mezi nimi zůstal jejím věrným kamarádem a jeho vlídná pozornost a soucit ji dojímaly. Zamilovala se do něho. Byl jediným člověkem, o jehož lásku by byla stála. Kdyby byla bývala hezká a ne tak nepřístupná a smutná, byli by možná vesničané její záhadné chování a schopnosti brali vážně a stala by se pro ně výjimečnou či svatou. Ale sami včetně matky ji už dříve zahnali do kouta, z něhož nebylo úniku. A také stařičký láma byl lidským tvorem, kterého milovala a jenž ji chápal.
"Ty opravdu rozumíš mluvě zvířat, rostlin a hor, dceruško?" zeptal se jednou a zkoumavě a laskavě se na ni díval.
"Myslím, že ano, ctihodný lámo. Hory mi vyprávějí o dobách, kdy tu bylo moře, a klasy o zemi a slunci. Je to velmi krásné," odvětila Dolma uctivě a skromně.
"Nechceš jít do některého ženského kláštera? Tvoje schopnosti jsou vzácné, mohla bys je rozvíjet a v klidu studovat. Zařídím ti to.
"Nemohu opustit matku," řekla.
"Matka tě využila již dost," pravil proti svému zvyku láma tvrdě. "Máš právo žít. Jeden z tvých bratrů se brzy vrátí, jak bylo dohodnuto. Jeho povinností bude i postarat se o ni."
"Nechci odejít," opakovala Dolma.
"Vím. Máš tu přítele Čenga a svého levharta."
"Vy to víte?" podivila se. Ale nebylo jí to proti mysli.
"Ovšem, vždyť jsem tě častokrát viděl. Máš mimořádný dar lásky. Někdy to zvířata rozpoznají lépe než lidé. Víš, že se Čeng má ženit?
"Ne," zbledla Dolma a srdce se jí rozbušilo. "Musím jít," řekla neklidně. "Promiňte mi, ctihodný pane."
Láma za ní hleděl s hlubokou lítostí. Napadlo ho zavolat ji zpět, ale neudělal to. Musí ve svém utrpení dojít až na konec, aby se mohla rozhodnout.
Dolma přiběhla do vesnice a všude hledala Čenga. Našla jej sedícího na kamenné zídce u ledovcového pramene, kde vesničané obvykle čerpali vodu.
"Posaď se,"vyzval ji, když viděl, že se celá třese a drkotá zuby. "Co je ti? Máš horečku?"
"Ty se chceš ženit?" vyhrkla zčistajasna.
"Já? Ne. No, víš … já nevím," zakoktal neurčitě, vida její rozčilení. "Otec se chce vrátit na čas domů k sestře, do Pa - tchangu. Má tam velký dům a slušný majetek a tak tatínek myslel, že bych si tam mohl přivést svou ženu."
"Náš král si kdysi vzal čínskou princeznu. Proč by sis nemohl vzít ty mne?" řekla Dolma a podívala se na Čenga široce rozevřenýma očima tak upřeně a s takovou láskou, jako dosud nikdy.
"Nemohu se s tebou oženit, Dolmo.
"Proč ne? Máš něco proti Tibeťankám?"
"Vůbec nic, vždyť si mám vzít Pämu. Ani proti tobě nemám nic, třebaže nejsi hezká. Považuji tě za svou kamarádku a nikdy na tebe nezapomenu."
"Miluje tě Päma?"
"Nevím. Snad ano, možná také, že ne.
"Ale já tě miluji, Čengu!"
"Je to těžká věc.Rozhodli naši rodiče již dříve podle horoskopu. Přece víš, jak to tady chodí. V Číně je tomu také tak."
Dolma vstala a beze slova pomalu odcházela. Slzy jí smáčely tváře. Došla až na kraj srázu a zadívala se do hlubiny.
Za ní se ozval známý zvuk. Nádherné zvíře s běloplavou srstí s tmavými rozetami si lehlo k jejím nohám.
"Dnes nemám mléko, gjalpo," řekla nepřítomně.
Levhart na ni hleděl svýma jantarovýma, černě obkrouženýma očima jako by rozuměl její bolesti. "Neplač, sestřičko," říkal jí těma očima, "mé srdce se bouří, vidím-li tvoje slzy.Chceš-li, pojď se mnou…daleko od lidí."
Svatba Čenga s Pämou byla na poměry vesnice velkolepá.. Čengův otec přivezl ze své cesty mnoho zboží i darů od příbuzných v Pa - tchangu. Vědělo se již, že novomanželé se s ním vrátí do S´-čchuanu a dům bude zatím spravovat Čengův strýc, který přijel s otcem na svatbu .
Druhý den Dolma odešla z vesnice. Odnesla si s sebou jen misku campy v ruce a na krku své oblíbené barevné korále. Už ji nikdy nikdo neviděl. Možná žije v některém odlehlém klášteře, možná si ji odvedl do své bělostné říše sněžný levhart - král, možná její tělo leží na dně propasti a její duch již nalezl prostor a čas nového zrození.
Žij blaze, Dolmo, čistá duše Tibetu!