Červánek

Kde se to tenkrát vlastně stalo? Třeba za velkým mořem v Kanadě, poblíž překrásného jezera zvaného Ontario. Listnaté lesy, na podzim hýřící divukrásnými barvami, do nichž je na oslavu usínajícího roku odívala Matka Země, vroubily ztichlá modrá jezera, potažená za křepkých jiter mlžným snovým oparem. Tam se ozýval svým hřmícím hlasem Manitou, stvořitel divu, jehož jméno zní jako zpěv ptáka, a mohutný dunivý zvuk padajících vod, zvuk prvotního formování Země, rozechvíval srdce všech, kteří jej kdy slyšeli.
Tam jeleni a losi troubili svůj bouřlivý nápěv lásky a za jasných nocí se rozléhala po horách i údolích táhlá a melodická vlčí píseň. V létě se paseky červenaly záplavou jahod, malin a brusinek, borůvkami se modraly celé pásy lesa a divoký červený angrešt chutnal jako nejsladší med. Vlhká prosvětlená místa v průsecích byla plná různých druhů hub a v říčkách a potocích se jako třpytky proháněli kropenatí pstruzi. Bobři si stavěli pokojně své hráze a černý medvěd se někdy zatoulal z vrchů do doliny.
Tam se jednoho dne v indiánském kmeni lidu Irokézů narodila mladé ženě jménem Šedá liška dceruška. Přišla na svět při západu slunce a také její líčka byla růžová. Proto dostala jméno Večerní červánek, ale všichni jí od počátku říkali krátce jen Červánek. Nebyla dcerou náčelníka ani významného bojovníka, neboť slunce indiánské slávy velkých bojů a lovů již také dávno zapadlo.
Kmen však žil ještě svobodně na vyhrazeném území, lidé bydleli ve svých típí pokrytých v zimě kožešinami, ale novoty moderního světa se již vtíraly do jejich života. Na okraji osady tři nevzhledné boudy z nehoblovaných prken z městské pily rušily dosud romantický ráz indiánské vesnice; sloužily jako skladiště potravin a kožešin. Muži a ženy nosili v létě při práci povětšině hrubé kalikové šaty, které tradéři přiváželi do vesnice spolu s lacinými obrázky a módními časopisy. Některé dívky si dokonce ostříhaly své krásné dlouhé vlasy, aby se podobaly bílým ženám z města. Jen o kmenových slavnostech se obyvatelé oblékali do tradičních jelenicových a kožešinových oděvů a wampumových ozdob.
Kmen se živil lovem kožešin, které prodával bílým obchodníkům a lovcům, či spíše je zčásti vyměňoval za mouku, rýži, fazole, konzervy a levné předměty denní potřeby. Nejbližší město nebylo daleko, něco přes dvacet kilometrů, avšak bylo nutno překonat vysoký horský hřbet, což i v létě nebývalo snadné kvůli proměnlivému počasí. V zimě zůstávala vesnice téměř odříznuta od světa.
Červánek vyrůstala v klidném prostředí osady obklopené nádhernou přírodou. V létě přibíhala domů s ústy červenými od jahod a malin, plavala v říčce jako hravá vydra a chodila sbírat houby a javorovou mízu. Stávala se z ní hezká dívka jemných rysů a světlé pleti, což nebylo běžné u ostatních žen kmene. Zvláštní kouzlo její tváři dodávaly nádherné bílé zuby, a protože se často a ráda smála, všichni se shodovali v tom, že z ní bude nejkrásnější nevěsta mezi příštími dívkami na vdávání.
Krátce poté, co dovršila čtrnáctý rok, ztratila rodiče. Otec jednoho dne odešel a už jej nikdo nespatřil. Nechal se zlákat vidinou snadné obživy ve městě a utopil hrdost i život v alkoholu. Matka zemřela za půl roku. Červánek zůstala sama s dědečkem. Jmenoval se Skvrnitý los a býval pevným svorníkem rodiny svojí autoritou, způsobem života a moudrostí. Zůstal věrný starým zvykům, oblékal se výhradně do koženého oděvu a vzadu v čelence, stahující jeho vlasy po ramena, nosil dvě orlí pera.
Když z rodiny zůstali pouze oni dva, přenesl děd všechnu svoji lásku na vnučku. Učil ji všemu, co znal sám, a vyprávěl jí spoustu příběhů, legend a pohádek ze života kmene a dávných dob indiánských národů. "Ty budeš pamětí našeho lidu, až zemřu," řekl jí jednou prorocky. "Budeš šamankou tohoto kmene, jehož minulost uhasíná jako oheň v chladném dešti nových časů."
Náčelník vesnice byl rozumný a dosud poměrně mladý muž, hrdý na to, že jako chlapec chodil ve městě do církevní školy, kde dostal anglické jméno Jeremy a kde se naučil číst, psát. počítat a dokonce i francouzsky a anglicky. Jeho zásluhou bylo, že své znalosti předával dětem a mládeži kmene. Avšak následkem toho stále více mladých lidí odcházelo do měst a vracel se jen málokdo. Osada se ztenčovala a stárla. Skvrnitý los nebyl proti vzdělávání svých soukmenovců, ale vytýkal náčelníkovi, že příliš povzbuzuje lid k modernímu způsobu života a nové víře.
"Nevidíš, náčelníku, že nás zabíjíš?" tázal se jednou ostře a zároveň smutně Jeremyho. "Běloši nás buď zničí nebo využijí, jako nás využívali v minulosti pro své cíle v dobách francouzsko - anglických válek, v nichž rudí muži zbytečně umírali na obou stranách."
"Chápu tě, Skvrnitý lose, ale nebudeme-li připraveni na nápor doby a nebudeme-li jí rozumět, budeme zničeni tím spíše," odpověděl náčelník stejně zasmušile.
Když přišlo do lesů jaro, vše ožívalo. Nekonečné lesy se ozdobily světlou zelení svěžích listů a výhonků, zvěř vyváděla mláďata, rodily se děti. Přicházeli tradéři a přinášeli spoustu nových věcí. Odnášeli si kožešiny, kůže a umně zhotovené indiánské výrobky. A občas se stávalo, že si osamělý lovec nebo obchodník odvedl z osady dívku.
Jednoho dne koncem léta mladý a pohledný tradér zavítal do vesnice a odvedl si Červánka. Jak se to stalo? Inu, Červánek se do něho slepě zamilovala a odejít chtěla. Jmenoval se Ben. Děd byl zásadně proti tomu, ale když mladý muž slíbil, že se s jeho vnučkou ožení nejen podle indiánských zvyků, ale i v kostele své víry, nechal se dívkou uprosit a konala se svatba. Za několik dní si tradér odvezl Červánka s její skromnou výbavou na koni a nákladním mezku do města.
Tam velmi rychle zapomněl na svůj slib dát se s ní řádně oddat v kostele, a když mu to dívka nesměle připomínala, slib opakoval, ale stále odkládal. Zakrátko začal chodit do barů a heren a nutil ženu, aby chodila s ním. Brzy prohrál a propil všechny peníze, jež utržil za kožešiny, a po měsíci prodal i svého koně a mezka, aby měl peníze do hry. Červánek nesnášela zápach kouře a alkoholu v těchto ponurých hlučných místnostech a karty jí připadaly jako prsty ďábla, o němž hovořil pastor v kostele, kam jednou ze zvědavosti zašla. Tentýž člověk pak večer sedával v hostinci, jehož prostředí se od hráčského doupěte jejího muže příliš nelišilo.
"Pojď sem, indiánská krásko, ať tě mohu pokřtít," křikl na ni jednou posměšně, chytil ji za ruku a vychrstl jí na blůzu zbytek piva ze své sklenice.
Když dívka odmítla s Benem dál do herny a hostince chodit, zavíral ji doma v ošklivém přístavku u domku po svém strýci, kde bydlel. Přicházel domů opilý a choval se hrubě. Jednou dokonce zvedl pěst a chtěl ji uhodit. Červánek uskočila, popadla nůž, ale hned ho zas v hrůze odhodila. "Mám tě dost, ty indiánská couro," zavrčel muž a padl oblečený na postel..
A tehdy se Červánek definitivně rozhodla. Vzpomínka na otce a jeho konec jí stála varovně před očima již delší čas, ale nikdy dosud nebyla tak naléhavá jako teď. Červánek svého muže milovala a stále doufala, že náhlá změna jeho chování poté, co oba přišli do města, je dočasná. Lidé v okolí ji také nechápali, znali strýce i synovce jako počestné sousedy a obchodníky.
Ještě v noci si Červánek shledala své věci a jakmile začalo svítat, vyšla tiše na ulici. Muž spal tvrdým spánkem člověka zcela zmoženého alkoholem. Cesty se nebála, byla zvyklá chodit. Horší to bylo s počasím. Nadcházel podzim, nezvykle chladný oproti jiným rokům a několikrát už slabě sněžilo. Dívka ale věřila, že k vrchům dorazí dlouho před setměním a přespí v lovecké chatě na úbočí, kterou dobře znala. Dokud byla v městě, šla svižně, pak se cesta vinula lesem a Červánek si mohla kolem poledne trochu odpočinout a něco pojíst. Potom stezka začala stoupat do hor. Pozdě odpoledne dívka přišla na místo, kde stával již po mnoho let dřevěný lovecký srub.Bývala tam zásoba uzeného masa, kožešinové lůžko s plstěnými přikrývkami a malý hrubý krb s poleny dříví a několika kusy železného nádobí. Jenže srub tam nyní nebyl, pouze hromada ohořelých klád a očouzený kotlík uprostřed. Co nepohltil oheň, to zničila zvěř. Červánek nezaváhala a šla dál vzhůru k vrcholu. Došla na hřeben a začala sestupovat. Stále šla vpřed, dokud bylo na cestu vidět. Pak se úplně setmělo a přihnala se první sněhová vánice podzimu.Červánek neměla oheň, neměla teplý kožešinový oděv. Chvíli chodila potmě sem tam, aby se zahřála a odehnala spánek, potom se však unavena dlouhou cestou schoulila pod strom. Myšlenky se jí začaly mást: vzpomínky na počáteční hezké chvíle její lásky, výčitky, že muže tak náhle opustila, a hlavně přicházel strach, strach, že nedojde domů. Vstala a sestoupila ještě kus dolů, hmatajíc po větvích a kmenech keřů a stromů. Byla již téměř pod horou, na mírném svahu, který se táhl k průseku v lese vedoucímu k vesnici.Vánice ji však oslepovala a brala dech. Znovu se schovala pod vysoký smrk. Popaměti nalámala po indiánském způsobu větve a ukryla se pod jakýsi primitivní přístřešek..Chtělo se jí strašně plakat a spát. Nebyla silným mužem, jen dívkou, téměř dítětem. Opřela hlavu o kmen a oči se jí přes všechno úsilí neusnout zavřely. A měla nádherný sen. Nad ní se skláněl majestátní zjev v zlatě zářící bizoní kůži a u jeho nohou stál krásný sněhobílý vlk. Pocítila nepopsatelný závan tepla, lásky a míru.
"Ty jsi Velký duch?", zašeptala snivě. "Vezmi mne k sobě…"
"Nespi, Červánku, ještě nepřišel tvůj čas," promlouval k ní naléhavě vznešený zjev. "Čeká tě úkol, však víš. Máš být živou pamětí svého národa. Budeš žít ještě dlouho, velmi dlouho a stále budeš krásná. To je má vůle, a tak tomu musí být."
Červánek otevřela oči. Do lesa pronikala zvláštní žlutá záře; bylo to světlo měsíce, přes nějž přecházely poslední řídké mraky. Začala ze všech sil volat o pomoc.
Našli ji včas. Její pes počal náhle tak štěkat a výt, že vzbudil celou osadu. Odbíhal po cestě k lesům pod vrchem a zase se vracel. Muži pochopili a v čele se Skvrnitým losem vyrazili s hořícími větvemi v rukou za psem. Vánice náhle ustala, vítr rozehnal mraky a byla jasná úplňková noc. I v tom později viděli všichni zásah Velkého ducha.
Červánek přežila, ale zakrátko zemřel za kruté zimy její děd Skvrnitý los. Ve chvíli jeho smrti přišel na kraj osady velký bílý vlk a zapěl pohřební píseň nad věrným synem kdysi slavného kmene.
Červánek osaměla. Již se nevdala. Pro druhé byla stále ženou bílého tradéra, a ona už také nechtěla. Nikdy víc neoblékla cokoli, co by připomínalo oděv bílých tváří, pouze indiánské šaty z kůží a kožešin. Sama si je šila. Usmívala se málokdy; to jen když vyprávěla dětem pohádky. Avšak zůstala krásnou, s hustými prokvetlými vlasy zapletenými do copů, jež jí sahaly až ke kolenům. V povědomí kmene se stala šamankou, třebaže šamanské rituály znala jen z vyprávění svého děda. Hovořila jednou s Velkým duchem, a to stačilo. Všichni ji ctili, nejvíce ji však milovali staří lidé, a pak děti. Byla tak důstojná a krásná ve svém kmenovém oděvu, že skutečně připomínala dceru Manitouovu, jak ji nazývali.
Až jednou uprostřed noci se její stan rozzářil známým zlatým světlem a Červánek pochopila. "Ty jsi zde? Odvedeš mne do Věčných lovišť?" zeptala se tiše a klidně.
Velký duch se usmál: "Což záleží na tom, jak lidé mé říši říkají? Pojď se mnou, Červánku. Dnes nastal tvůj čas. Zavři oči a pojď. I na mých loukách si hrají děti, které čekají na tvé pohádky."
Nalezli ji časně ráno při východu slunce, pokojně spící s úsměvem na rtech a s barvou planých růží na lících.
A ještě dlouho potom si rudý národ lesů a prérií vyprávěl příběh o tajemné a krásné šamance z kmene Irokézů, dceři Manitouově.