PROKLETÝ - Prolog

Prokletý

Prolog

Plamínek dohořívající svíčky osvětloval malou šedou místnost. V pokoji vládlo ticho. Hrobové ticho, jemně doprovázené nepravidelným dechem.
Uprostřed místnosti ležel na dubové posteli starý muž. Měl neskutečně vrásčitou tvář, po níž mu stékal pot.
Jen jeho oči byly plné života, i když už pamatovaly mnohé věci. Viděly toho tolik, jenž si ani představit nedokážeme.
V tu se otevřely dveře. Čas se pro muže zastavil. Pozoroval boty z černé kůže, jak se k němu blíží.
Přicházející procházel po dřevěných parketách. Byly staré…velmi staré, jako všechno v místnosti.
Návštěvník, oděn v kněžském rouchu si přisedl k starci. Ten k němu obrátil svůj zrak.
„Otče,“ pronesl pomalu chraptivým hlasem stařec, „děkuji, že jste přišel.“
„Zdravím vás,“ odpověděl kněz, „prý jste se mnou chtěl mluvit.“
„Ano, chci se zbavit všech hříchů.“
„Bratře, vyzpovídám vás, ale před tím se vás musím ještě zeptat, litujete svých hříchů?“
„Ano, všeho upřímně lituji. Chci aby se má duše zbavila všech vin, jichž jsem se za svůj život dopustil. Má existence je totiž plná hříchů.“
„Myslíte? Vždyť v každém z nás je kousek dobra.“
„Otče, dovolte, abych vám vše vysvětlil… abych vám povyprávěl celý svůj život.“
„Dobrá, budu naslouchat.“