Anděl strážný

Byl večer,začátek prosince.Ležela jsem sama v posteli a marně se snažila usnout.Neustála jsem přemýšlela co a s kým asi provádí můj přítel, který si právě užívá na firemním večírku.
Žárlivost,strach a hněv se mnou doslova cloumali,protože před pár dny mi řekl,že neví jestli se mnou dál chce být.Poznal totiž ženu,která mu byla velmi sympatická.Řekl mi,že se musí rozhodnout, jestli má zůstat se mnou nebo zkusit nový vztah s ní.Tou dobou jsme spolu prožili už čtyři roky,budovali společné bydlení,svatbu.Myslela jsem,že už je to napořád.
Pokoušela jsem se dál upadnout do vysvobození spánku,ale každá další představa a spekulace mě drtila.Už jsem to nevydržela a propukla v nezastavitelný pláč.Život bez něj jsem si nedovedla představit.Ta nekonečná prázdnota,která se do mě vkrádala,svírala mi srdce,krk a žaludek už jen při sebemenším pomyšlení,že mě opustí.Pocity strachu vystřídal obrovský hněv vůči té couře,která ho sváděla.Dělala se lepší,jen aby mi ho ukradla a roztrhala mě na kusy.Nedokázala jsem pochopit,proč v sobě nemá dostatek sebeúcty,aby se nestala špinavou štětkou,tím že rozbije něčí lásku.
A tak plynuli dál nekonečné minuty.Začínala jsem se na sebe rozčilovat.
„Takhle to nejde!Nemůžeš takhle přemýšlet!Víš kam to vede,tak akorát do háje!!“
„Potřebuješ se uklidnit.Klid. Klid. To bude dobrý.To se urovná.Zas nám to bude klapat.“ Snažila jsem sama sebe utišit,ale moc to nezabíralo.
Potřebovala jsem pomoc a to hned.Zírala jsem ubrečenýma očima do stropu a v duchu jsem křičela pomoc,pomoc!!Už to nevydržím!!
Najednou jsem zaslechla nějaké zvuky.Takové šramocení,které vycházelo z akumulačních kamen pod oknem.Myslela jsem,že je tam nějaká myš.Ale když jsem se otočila,abych se podívala co ty zvuky způsobilo,zůstala jsem koukat s otevřenou pusou.
Nad těmi kamny se vznášelo světýlko,asi tak velké jako světluška.Jenže světlušky v prosinci nelétají a nevydrží v letu zůstat na jednom místě.Se zájmem jsem to maličké světýlko pozorovala.Bylo krásné a ze mě opadávali ty příšerné emoce.Zaplavoval mě pocit klidu a jistoty,že všechno dobře dopadne.Můj pokoj zaplavilo tolik lásky.Pomoc, o kterou jsem žádala,přišla.Nálada se mi lepšila.Už bylo dobře a já nepotřebovala pomoc.
Pomalu mi začali padat víčka.Snažila jsem je udržet,abych viděla co se bude dít dál.V tu chvíli,prostoupil oknem světelný kužel.Zazářil nad světýlkem,jako otevřená náruč z nebe.To do něj vystoupalo,až úplně zmizelo.Kužel světla se stáhl a vše zahalila tma.
Byl to můj anděl strážný.
Od té doby jsem ho už nespatřila.Ale vím že mi je stále nablízku,připraven kdykoli přispěchat na pomoc.