Psí oči I.

K
yra seděla za stolem a přemýšlela. Pěstounská rodina, která ji přijala, měla ještě jednu dceru – Emu. Ema byla zlatíčko, měla vše na co si vzpomněla a na Kyru moc peněz, času a lásky nezbylo. Drobná černovlasá dívka si musela poradit sama a sama vyplnit volný čas, kterého měla ažaž. Jednou přišla s nápadem chodit do jezdecké stáje, ale to její nepravou matku tak rozzlobilo, že nepoprosila ani o rybičky. Ani o kočku, křečka. Ze všeho nejvíc si však přála psa. Psa, který by ji uchránil a kterému by mohla svěřit své problémy. Ten by ji vyslechl pokaždé, když by potřebovala. Jenže psa mít nikdy nebude.
Zazvonil zvonek a Kyra šla otevřít. Byla to matka, otec a Ema. Matka nesla velkou tašku s nákupem. Vtiskla jí Kyře do rukou a řekla strohé: „Ukliď to.“ Ema se šla radovat z velkého balíčku, který držel otec.
Při večeři si tři členové rodiny živě povídali o Eminých úspěších na velice známé akademii. Ema tam nastoupila teprve nedávno a již teď ukázala, že je studijní typ.
Kyra seděla opět za stolem, ale neměla na přemýšlení čas. Skoro celý den se k jídlu nedostala a teď tu bylo tolik pokrmů, které lákaly k ochutnání! Jenže se musela krotit.
Na večeři byla kachna. Dala si zelí a na něj dvě lžičky cukru. Matka hned zbystřila.
Následovalo nepříjemné pokárání, při němž Kyra nevnímala. V mysli brouzdala kdesi po lesích a hlavou jí projel – jako blesk z čistého nebe – nápad.
„M-mami…“ oslovila matku. Příčilo se jí říkat jí „mami“. Toto oslovení náleželo jenom té, která jí přivedla na svět a dala jí lásku a péči v prvních měsících života. Jenže macecha – tak jí v duchu oslovovala – si to vyprošovala. „Co je to za ten les, kam se nesmí chodit?“
Ticho.
„Nesmí se tam chodit,“ začal otec, který byl o něco sympatičtější a hodnější. Sice byl hodně ambiciózní a své nesplněné sny přenášel na Emu (které to vůbec nevadilo), ale jinak byl celkem příjemný a snažil se adoptované dceři ulehčit život, jak jen to šlo. Dokázal být ale i pěkně nespravedlivý, přísný a zlý. Ne však na Emu. „Nesmí se tam chodit,“ zopakoval, „protože to je les, kde zahynulo již mnoho lidí. Je tam spousta strmých skal, děr a jam, divoké zvěře, kluzkých kamenitých cestiček a pytláckých pastí. Ať tě nikdy nenapadne, abys tam šla. Navíc se tam potuluje nějaké obzvlášť divoké zvíře, asi vlk.“ Ema vystrašeně polkla.
Kyra měla jasný cíl. Zítra půjde do toho lesa a najde to divoké zvíře. Zjistí, co to je a přesvědčí lidi, že loví, protože musí. Zvířata nejsou zabijácké stroje. Musí mu pomoct.
„Aha…, ale vlci tady přece nežijí,“ namítla. Marně. Její nevlastní táta si stoupl a zahleděl se jí výhružně do očí.
„Tak poslouchej, holčičko. Když říkám, že to je asi vlk, bude to nejspíš vlk. Je to divá stvůra, zabijácký stroj, zrůda a příšera. Musíme ji zabít, nebo jí padne za oběť nějaké nevyvinuté kuře, jako jsi ty. A to bychom neradi, že ano?“

Ráno bylo mrazivé a studené. V Kyřině pokoji zazvonil budík o půl páté. Stěží se oblékla do teplých kamaší a roláku. Neměla ani náladu se nasnídat, jak byla rozlámaná a rozespalá. Jenže cíl byl pevně stanoven.
Vyšla z domu, opatrně přivřela dveře a mhouřila oči před oslňujícím světlem lednového sluníčka. Dala se do kroku. Pak si uvědomila, že by ji někdo mohl spatřit. Určitě by to bylo podezřelé, protože kdyby ji někdo viděl…V tuhle dobu sice všichni spí, ale stejně byla opatrná a jako lasička nebo kuna na lovu se plížila podél domovních zdí.
Dorazila na zahradu. Tady byla v bezpečí, nikdo ji nemohl spatřit. Všechny pokoje, kde teď někdo byl a spal, byly orientované směrem k silnici.
Začala běžet, aby rozproudila studené tělo. Po pár metrech zadýchaně zastavila a svalila se do trávy, pokryté jinovatkou.
Po deseti minutách byla tam, kde chtěla být už od včerejška. Nemohla usnout při pomyšlení, že bude na stopě něčemu, čeho se lidé bojí. V její hlavě se mísilo vzrušení se strachem a opatrností, ale i pokušení a drzost, pomstychtivost, zlomyslnost a jakási potřeba ukojit zvědavost.
Přelezla nízký plůtek, který dělil jejich zahradu od polní cesty. A za polní cestou byla tmavá, velká brána, utvořená z větví staletých stromů.
Otevíral se jí vstup do jiného světa.
Tady výrazně zpomalila. Prohlížela si každý keřík, kousek mechu, kmen stromu. Každé ptačí hnízdo, které našla ve větvoví. Očima přejížděla po mrazivé lesní pláni, ve které byly pořád stejné kmeny stromů. Žádná změna, mírné, jinovatkou pokryté kopečky se táhly do širé dáli.
Najednou vykřikla.
Neopatrně šlápla na vrtošivý kámen, skrytý pod tlejícím listím a malou vrstvou ledu. Spadla na zem a narazila si kostrč. Když sténala bolestí a snažila se vstát, uslyšela něco, při čem jí tuhla krev v žilách.
Vytí.
Něco tady vyje!
Vstala a utíkala. Šlápla na klacík. Zatočila se dokolečka a znovu upadla. Krev se jí nahrnula do obličeje, nemohla se nadechnout. Uteč!, velel jí pud sebezáchovy. Ale její dobrodružná duše radila něco úplně jiného.
Silou své vůle zastavila a otočila se.
Obraz, který spatřila, se dal pojmenovat jako obraz Krásy, Elegance, Síly, Zranitelnosti a Divoké přírody.
Tou zamrzlou plání klusalo zvíře se vztyčenou hlavou. Mělo černý huňatý kožich, který se v oblasti krku měnil v důstojný límec. Hlava tím nabyla obrovských rozměrů a zbytek těla se šlachovitými končetinami se zdál být nepatrný.
„Vlk…“ vydechla.
Šelma zaznamenala cizí zvuk a pach ve svém revíru, uviděla člověka a odběhla pryč. Ztratila se v mlze, která pomalu zahalovala celé teritorium velkého černého psa.

Kyře se podařilo proklouznout zpátky do domu nepozorovaně. Svědky jejího dobrodružství byl možná nějaký vrabec nebo sýkorka a nebo zajíc ukrytý v houští. Ale žádné lidské oko nespatřilo cestu, která pro ni mohla skončit smrtí.
Zalehla do postele a zavřela oči právě ve chvíli, kdy vstoupila dovnitř matka. Rychle roztáhla žaluzie a světlo, stejně oslňující jako před tím, naplnilo pokoj. Jenže Kyře nic takového nevadilo. Místo toho předstírala rozespalou, i když měla chuť utíkat do lesa a najít toho vlka. A donést mu potravu.