Elpo

ELPO
V zemi Elpo, kdesi hluboko v lese, na území kmene Jasků, se mezi kapradím něco zabělalo. Salen ten jas také zahlédla. Přistoupila blíž a z kapradí vytáhla malý kousek bílé látky. Přejela přes něj hebkou dlaní, ohlédla se, a pokračovala v cestě. Věděla přesně koho hledá, ale nevěděla kam jít. Nevěděla kam Blamové odnesli Mariah. Nevěděla kde ji ukryli. Nevěděla jestli přijde pozdě nebo včas.
Proužek látky z šatů Mariah byl jediná indicie.
Cestou si všímala sebemenších změn v krajině, kterou již tak dobře znala. Její oči kmitali po každém stromku, po všech jeho větvičkách, všímala si všech kamínků na pěšině. Asóra jí řekla jediné. Jdi tam, kam tě nohy ponesou, ale její nohy ji už neposlouchaly. Šla bez mála celý den a nestačila se zastavit. Neměla čas. V tuto chvíli ne. Musí Mariah zachránit. Musí!
Salenino bezvládné tělo padlo k zemi. Ztěžka oddychovala a píchalo ji na prsou. Její rty byly popraskané. Voda jí došla ještě dřív než se dostala přes Jaské území. Chlebovou plackou po cestě nakrmila hladové lišče. To za ní utíkalo do té doby, dokud nepřebrodila řeku. Lišče se na ni z druhé strany podívalo, Salen mu zamávala a bez přestání šla dál.
Teď leží v písku. Leží a dýchá. Přemýšlí a dívá se do nebe. Stmívá se. Salen se snaží vstát, ale motá se jí hlava a ona znovu padá k zemi.
Nešťastnou náhodou narazila hlavou na kámen a to ji dočista přivedlo do bezvědomí. Na sluncem zahřátém písku ležela až do noci. V černočerné tmě se nedokázala orientovat.
„Asóra, ta by mi určitě pomoci“ vydaly hlas její rudě červené rty. Studený vánek jí přinášel alespoň trochu úlevy. Tápala tmou, lezoucí po čtyřech. Po dlouhé době si její oči zvykly na temné podmínky a začaly rozeznávat obrysy stromů. Stoupla si a pohlédla k nebi. Již dávno vyšly hvězdy. Salena se na nebe usmála a nebe jí usměv opětovalo. Ve hvězdách viděla skrytý obraz své mrtvé matky. Studená a slaná slza Saleně sklouzla po tváři.
Najednou zaslechla hlasy a v dáli uviděla cosi zářit.
Dostala se blíž a vykukujíc z keře poznala že zářil oheň. O pár krůčků popošla a lehla si na zem. Opatrně se podívala do tváří mužů sedících u ohně. Bylo jich pět. Stejně jako Blamů, kteří unesli Mariah. Plápolající oheň osvětloval jejich tváře. Ano! Poznala. Poznala tu jizvu. Muž, k ní nejblíže, byl Temar. Temar s jizvou na tváři. Salen znejistila. Za celou dobu nepřemýšlela o tom, jak to udělá. Jak osvobodí Mariah. Ano! Mariah! A kde vůbec je?
Salen spatřila tmavý flek kousek dál o mužů, na nějž světlo ohně nedosahovalo. Svůj zrak na něj upřela a pozorně sledovala jestli neuvidí pohyb. Byla moc daleko. Oddálila se od mužů, veselících se u ohně z kořisti, obešla statný dub a ocitla se nadosah plátěného pytle. Na zemi nahmatala kamínek a hodila jej na pytel. Nic. Žádná odezva, pohyb, zvuk..nic. Zkusila to znovu. Pytel zašeptal do noci
- „Saleno?“
- „Mariah!“ špitla Salena a v očích jí svitly plamínky štěstí, že našla svou milovanou sestru. Kdyby přišla i o ni bude si to nadosmrti vyčítat. Saleně bleskl v hlavince nápad.
-„Ty čekat, Mariah“
Pytel zamumlal na souhlas a Salena se vrhla hloubš do lesa. Zastavila se u mladé břízky a silou z ní ztrhla pruh kůry. Zkusila jeho pevnost, smotala ho přes loket a utíkala zpět za Mariah.
-„Tu“ řekla tiše a natáhla se k pytli, jež byl mužům na dohled, ale podařilo se jí přivázal pás kůry k vytahanému rohu pytle.
-„Hotovo. Mariah, být po tichu.“ Přikázala Salen a začala pomale přitahovat pytel k sobě. Naštěstí to po trávě klouzalo. Naštěstí to nešustilo, jelikož před chvílí začala padat z nebe voda. Zatím jen lehce ale kapek přibývalo. Salena dotáhla pytel až za dub. Z kapsičky vytáhla odštěpek kamene. Snažila se jím propárat do pytle díru.
-„Nehýbat se“ šeptla.
Naštěstí to šlo skoro samo. Mariah se vymanila ze spárů provazů, jimiž byla spoutána a objala Selenu co nejvíce mohla.
Selena beze slova chytla Mariah za ruku a táhla ji co nejdál od můžů s ohněm. Co nejdál od mužů z kmene Balmů…