Psí oči II.

yly prázdniny. To Kyře dovolovalo utíkat na celé hodiny do lesa. Zvykla si na nepříjemný šelest větví. Najednou jí připadal jako rajská píseň. Naučila se rozpoznávat, kde je kluzký kámen a skákala po trávě jako kamzík. Někdo by si řekl, že je blázen, ale vyhýbala se tak nebezpečným místům, kde by mohla uklouznout a zranit se. Vyhnula se křoví, kde, strachy bez sebe, ležel k zemi přitisknutý zajíc. Ale vlka nespatřila.
Jednou na internetu hledala informace o vlcích a jejich přirozené potravě. Zjistila, že tady, kde je, se statný vlk prostě neuživí. Udivilo ji, že v jejím kraji by se měl vyskytovat spíš vlk šedě zbarvený, než černý. Také zvíře, které spatřila, dle odhadu mohutností vlka předčilo. A konečně – to divné vytí se vlčímu nepodobalo – párkrát už v zoo vlka výt slyšela ale tohle nebylo vlčí vytí. Ani psí… Čí tedy?
Kyra měla jasno v tom, co musí udělat. Musí tomu zvířeti sehnat nějakou potravu, jinak zemře. Nebo bude lovit domácí zvířata, to vzbudí pozornost myslivců a oni ho zabijí.
Odpoledne měla pro sebe celý prázdný dům. Chvíli sledovala smutné stěny, které skrývají mnohé. Pamatují nejrůznější události v tomto domě. Ona ne. Je tu chvíli, možná rok, dva. Za tu dobu byla v lese poprvé.
Mami, otče, jsem venku. Odešla jsem před chvílí a brzo budu zpátky.
Sice nevěděla, kdy odešla – na hodiny se v tom spěchu nestačila podívat – ale věřila, že když si přečtou vzkaz, budou si myslet, že se právě minuli. A to, že bude brzy zpátky, jim také dodá klidu.
Znovu se teple oblékla a vykoukla ven. Rozhlížela se, jestli někoho nespatří, ale kromě sýkorek na drátech tu nikdo nebyl.
Šla za řezníkem. Jeho krámek stál dvacet minut cesty od jejich bydliště. Když k němu člověk přišel, ovanula ho vůně masa a starých dob. Starý oprýskaný nápis ŘEZNICTVÍ se změnil na EZNICTVÍ. Na skle ve výloze bylo smývatelnou tužkou napsáno něco jako „Akční slevy!“. Drobný nápis na černé tabuli, která stála na kočičích hlavách, ji zaujal nejvíc. „ZADARMO odřezky pro vašeho psa, kočku či manžela!“
Do tohoto řeznictví muži většinou ani nepáchli. Zdejší společnost byla utvořena podle přesných pravidel. Žena má nakupovat, vařit, uklízet a rodit děti – a pak je všechno naučit a vychovat je. A muž má nějakými prostředky vydělat peníze na živobytí.
Tento nápis by ji normálně rozesmál. Ale přemýšlela; moc lidí tu psy nemá, jsou to spíš výjimeční boháči nebo rozmazlené paninky, které je mají jako módní doplněk. Proto by bylo lepší říct, že potřebuje nějaké masné zbytky pro kočku. Ano, to bude mnohokrát lepší. Pro velkého, tlustého zrzavého kocoura, který…který…
Všichni ji znají. Nemůže říct, že tu kočku má. Bylo by to podezřelé!
Nerozhodně vstoupila. Starý zvoneček zacinkal. Jeho zvuk zanikl v chumlu lidí, kteří si šli pro zlevněné skopové. Stoupla si do fronty a měla dost času si krámek prohlédnout, ještě tu nebyla.
Působil docela příjemně. Až na velké kusy masa, visící za pokladnou na hácích. To se jí nelíbilo. Bůhví, co ta nebohá zvířata prožila, než se dostala sem? Bůhví, jak je usmrcují.
„Co si přejete, slečno?“ obrátil se k ní řezník v zástěře, která mírně pozbyla bílou barvu a vypadala spíš červeně – od krve?
„J-já bych chtěla maso…pro kočku…nějaké odřezky. Přečetla jsem si tu nabídku na tabuli.“ Řezník se na ni podíval jako kdyby skrz prsty.
„Jo odřezky. Pro kočku, jo? Aha. Hm, když je to tak. Jak se ta tvá míca jmenuje?“
„Abagail,“ vyhrkla bez přemýšlení. Vzpomněla si tím na jeden dívčí román, kde byla Abagail překrásná klisna.
„Hm, to je asi nějaká šlechtička, co?“
„Ne, to ne. Prosím ty odřezky…“ připomněla se tiše. Řezník se zasmál, odešel kamsi zadními dveřmi. Lidé se na Kyru tlačili, skoro ji dotlačili až ke dveřím. Pak zatnula zuby, prorvala se davem a vzala od řezníka odřezky. Poděkovala, šla ven, povzdechla si a rychlým krokem zamířila k místu, kde měla zakázáno pobývat. K místu, kde se skrýval tajemný tvor. A k místu, kde jí bylo poslední dobou tak příjemně.