Book

Svírala jsem tu knížku mezi dvěma prsty, jako bych se jí bála. Vypadala vcelku obyčejně, tak nevinně. Asi to byl diář, možná něčí deník, a přesto, že moje zvědavost byla velká, jsem se neměla k tomu ji konečně otevřít. Prsty mi mrzly a hned jakmile jsem dýchla na její zasněžený přebal, změnil se můj dech v té zimě na bílý mlžný opar. Ten okamžik byl něčím zvláštní.
Pomalým pohybem jsem ji otevřela a otočila stránku. Nic. Zamračila jsem se a pořádně ji prolistovala. Prázdno. Nenašla jsem v ní ani jediný napsaný řádek a to jsem z toho všeho byla tak rozrušená. Trochu naštvaně jsem vzhlédla s myšlenkou, co jsem vlastně čekala.
„Ahoj,“ promluvil na mě a já se neuvěřitelně lekla, jako by mě snad při něčem nachytal. Spadla jsem zpátky do sněhu. Jak dlouho tam byl? Do normálního kluka měl vážně hodně daleko, když tam tak seděl v podřepu. Zářivé, bledě modré, polodlouhé vlasy mu padaly do obličeje s trochu ostřejšími rysy. Pohled měl pronikavý a jeho panenky měly stejnou barvu jako vlasy.
„A…Ahoj,“ vypadlo ze mě po chvíli váhání.
„Jsem Gamen,“ promluvil na mě znovu trochu hrubším, přesto příjemným hlasem. Moc se mi k němu nehodil, ale nekomentovala jsem to.
„Nina.“
„Líbí se ti?“ zeptal se.
„Je tvůj?“ napřáhla jsem k němu tu zvláštní knížku a čekala, kdy si ji ode mě vezme, ale ani se na ni nepodíval, dál se mi koukal do očí a jeho ruka zůstala stále stejně viset podél těla.
„Tak trochu,“ přitakal po chvíli. „Teď už patří tobě.“
Překvapeně jsem na něj zůstala zírat. „Co jsi zač?“ vyklouzlo mi po chvíli mezi rty, nad čím jsem už nějakou tu chvilku přemýšlela.
„Gamen,“ rozhodil rukama, jako by nechápal, nebo spíš nechtěl chápat, co tím doopravdy myslím. Po chvíli ticha to vzdal. „Řekla bys, že jsem něco jako bůh. Teda ne sám o sobě, ale společně s tou knihou. Patříme k sobě a teď i k tobě.“
Zachovala jsem mlčení. Co se mi to snaží nalhat za nesmysly?
„Můžu měnit podobu, podle toho, co si přeješ. A můžu měnit tvojí minulost, přítomnost i budoucnost. S tímhle světem a s tvými přáními mě spojuje tohle,“ ukázal na moje dlaně, ve kterých jsem pořád pevně svírala tu knihu. „Zkus to,“ pobídl mě a podal mi zvláštní pero.
Trochu nedůvěřivě jsem si ho měřila, než jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. A i kdyby to byl sebevětší nesmysl, tak se přece nic nestane, když něco napíšu na list papíru. Prsty se mi chvěly, když jsem je držela jen kousek od něj. „Co tam mam psát?“
„Co si přeješ.“

Chci, aby bylo jaro. Ať jsem na louce se spoustou kytek a je teplo.

S trochu zatajeným dechem jsem napsala poslední tečku. Nic se nedělo, dokud mě Gamen nevzal za paži a nepřiložil mi dlaň ke stránce, kde jsem před okamžikem psala svoje přání. Začal zářit, skrz moje prsty prosvítala bledá záře, a pak jako by mi snad kůže zprůhledněla. Sledovala jsem to s úžasem, než se mi začalo zdát, že mě něco vtahuje pryč. Do té knihy?!
Seběhlo se to tak rychle, že jsem si ničeho pořádně nevšimla. Byla jsem na louce, všude kytky, hmyz bzučel, slunce svítilo. Podívala jsem se na sebe a měla pořád kabát, kolem krku omotanou šálu, před sebou tu knížku, a když jsem se znovu rozhlédla okolo, stál u mě Gamen.
„Teď to teprve začíná,“ řekl mi a jemně se usmál. To bylo to poslední, co jsem si pamatovala.


Probral mě nepříjemný zvuk budíku. Se vztekem jsem po něm hodila polštář. Ticho. Další ráno. To byl teda sen, taková kravina se mi už dlouho nezdála. Ale tak trochu se mi líbila. Pomyšlení na teplo, když za oknem byla hora sněhu… Hmm, no nebyla to špatná představa. Líně jsem se přetočila, chtěla si podložit hlavu, když jsem pod prsty ucítila něco tvrdšího a chladného. S trhnutím jsem otevřela oči. Byla tam. Ta divná knížka…