Psí oči III.

Ještě před tím se Kyra musela stavit domů. Byla tak rozrušená, že mimoděk mačkala v ruce sáček s masem. Zapomněla zamknout. Jindy by se na sebe samou zlobila, ale teď? Bylo jí to jedno. Vzala klíč, udělala to, co měla udělat dávno, a rozběhla se pryč. Pryč…K lesu…
Protože nikdo doma nebyl, měla dost času. Běžela k zahradě, neobtěžovala se s otvíráním branky, která začala rezivět. Když jí minule otevírala, drobné rezavé částečky kovu se jí zařezávaly do rukou a nemohla se jich dlouho zbavit.
Konečně doběhla tam, kam chtěla. Znovu tu byla brána, o které se jí začalo čím dál tím víc snít. Ten les už znala. Mockrát v něm byla. Zvykla si na projevy života v něm a spatřila mnoho, mnoho zvířat. Ale toho psa ještě ne.
Došla až na jeden mrazivý kopeček a rozhlédla se. Chtěla zahlédnout známku toho, že se k ní blíží to černé úchvatné zvíře, ale nic nespatřila ale neuslyšela.
Až na jednou.
Z křoví se ozvalo temné zavrčení. V první chvíli se lekla, srdce se jí zastavilo a polilo ji horko. Ustoupila asi o tři kroky dozadu a sledovala keř.
Vylezl z něj pes.
Pes?
Šelma mohutnější než vlk, černá jako uhel, atletická huňatá postava. A teď i vyceněné tesáky, bílé jako sníh, který pokrýval krajinu kolem. Možná ještě bělejší. Svítili do té mlhy, jenž zahalovala lesní přírodu.
„Hodný pejsek,“ začala k němu promlouvat. Hlas se jí třásl, bála se o svůj život i o život divokého psa. Nevěděla, jak se zachovat, když ho potkala takhle nenadále, tváří v tvář se ocitla šelmě. Divoké a hladové.
Ano, hlad, to je ono!
Vzpomněla si na kousky masa, které pro lidi není. Na blány a jiné odřezky. Prostě zbytky, lidé je dávají kočkám a ona je teď dá jemu – psu.
Nechtěně udělala prudký pohyb a Alfie zavrčel, uskočil a stáhl ocas.
„Alfie…“ začala mu tak říkat. Musela mu nějak říkat, nějak ho pojmenovat. Ten pes byl osamělá duše, ale i duše nechtěná a zavrhovaná si zaslouží mít jméno.
„Alfie, máš hlad?“ zeptala se ho. Pes odběhl pryč. Jeho sytě černá srst se pomalu ztratila v houstnoucí mlze. I Kyra musela jít. I když to tady znala, takhle hustá a zrádná mlha tu ještě nebyla. Mohla by se ztratit.
Doma na ni čekala matka a otec. Macecha, odplivla si v duchu Kyra a vešla do dveří kuchyně. Tam její táta – toto slovo ji lezlo v tomto případě z úst mnohem snadněji – připravoval italské těstoviny. V srdci ji bodl jedovatý šíp vzpomínek. Takové těstoviny připravovala i její maminka.
„Kde jsi byla?“ zpustila ta přísná žena.
„Venku přece.“
„Nebuď drzá! Jdi do pokoje. Hned!“
Neměla sílu odporovat. Kdyby nešla, spustil by se déšť nadávek, připomínek, kázání, příkazů a zákazů a na to neměla sebemenší náladu. Byla zklamaná. Zklamaná z toho, že nedokázala v nepochopeném zvířeti vzbudit dostatek důvěry, aby přišlo.
Přijde?
Ano…
Ne…
Určitě ano!
Zapomeň, je to naivní.
Není…
V hlavě jí vířilo na tisíc myšlenek, které se vzájemně popostrkovaly, handrkovaly, hádaly a soupeřily mezi sebou. Jedna silnější a namyšlenější než ta druhá, pomyslela si Kyra. To byl důvod, proč nemohla usnout. Její myšlenky byly jako zblázněné, byly jako splašení koně, kteří v zápalu strachu všude kopají a zraňují druhé.
A myšlenky zraňovaly Kyru, která ležela na posteli, odkrytá a zpocená.
Podívala se na hodinky. Devět!, teprve. Bylo to divné. Proč ji matka zahnala do postele tak brzy? Vždycky mohla zůstat až do jedenácté večer a pak si do dvanácti četla. Měla jiný režim, který byl teď narušen. Proto byla tak neklidná.Teď normálně pila džus a koukala se na premiéry nejnovějších filmů.
Vypadalo to, že celý dům upadl do kletby brzkého spánku. Dole se nesvítilo, byl tam klid. Jenom hučela zapnutá myčka.
Jak ten přístroj nenávidí! Narovnat, připravit, zapnout. Vypnout, vyrovnat, připravit, narovnat, připravit a zapnout. Pak zase vypnout. Vyrovnat. Připravit. Narovnat další várku špinavého nádobí od oběda, snídaně či večeře…Opakující se kolotoč.
Uvědomila si, že je o něco klidnější. Možná by i usnula, kdyby se snažila. Ale ona se nechtěla snažit.
Vstala.
Co asi dělá Alfie?
Loví, běhá, štěká, kňučí, chodí jako přízrak v mlze po mrazivých pláních nebo vyje? Kdyby vyl, určitě by ho slyšela.
Otevřela dveře. Zavrzaly.
Sešla ze schodů.
Co to? Uviděla světlo stolní lampičky, které ozařovalo dvě osoby. Otce a matku. Tátu a macechu. Lidi pro ni neznámé, z nichž jeden se jí snažil ulehčit a druhý přitížit. Proč si ji vůbec adoptovaly? To neměli co dělat?
Zanechala úvah o svém pohnutém osudu a zastavila se uprostřed schodů. Jen taktak se skryla před očima matky, která pohlédla, odkud ten divný šelest přichází. Pak se zase pustila do hovoru.
„Víš, Henry, ona je zvláštní. My ji nezvládáme. Ona je jako nevycválaný kůň!“ – „Víš co se dělá s nevycválaným koněm?“ – „To mi tak budeš vykládat, ty…“ odfrkla si. „Ne, poslouchej. Nevycválaného hřebce nebo klisnu u nás děda pustil na pastvinu. Kůň se vzpínal, divočil, běhal dokolečka a snažil se dostat pryč a pochopit podstatu něčeho, co není. Děda ho nechal být. On se vyběhal. Pak si získal jeho důvěru. Pamatuješ si na Žabáka?“ – „Jak bych mohla zapomenout? Táhl svatební kočár!“ Matka se usmívala a v jejích očích měklo to zlo, které tam přebývalo, když hovořila s Kyrou. Kyře se teď zdála mnohem měkčí.
Zasnila se.
Upadla.