Jednou se na to přece přijít musí

Seděli jsme s Dannym v jeho pokoji a koukali na placatou obrazovku jeho notebooku. Trochu s ním pohnul a ozvalo se zašustění, jak se dráty z něj vedoucí otřely o chuchvalec papírů, které se válely všude kolem po zemi. Znovu jsem se rozhlédl kolem. Ten binec mě fascinoval a zároveň ve mně budil jistotu, že odněkud z temného zákoutí brzy vzlétne netopýr nebo vyběhne myš. Nešlo jen o papíry, které se zmačkané, zmuchlané a pošlapané všude válely. Kolem byly v nesourodých prstencích rozsety staniolové obaly od různých instantních jídel, talíře pokryté zaschlou vrstvou jejich zkonzumovaného obsahu, kabely a vnitřnosti několika počítačích v různém stádiu rozkladu, ponožky, tepláky, trička, tužky a propisky, cédéčka a já nevím co ještě.
Jediný počítač, co pořádně fungoval, teď ležel na stole před námi, což bylo jediné místo v pokoji, kde byl dostatek místa, aby se tam dal položit. Danny to místo udělal máchnutím ruky, kterým z něj smetl směs zbytků jídla a papírů.
„Uklidím pozdějc,“ zamručel, když zaregistroval moje povytažené obočí. Nepatřím mezi zastánce absolutního pořádku, ale co je moc, to je moc. Tohle bylo až moc.
„Co na tenhle... humus... říká tvůj spolubydlící?“
„Odstěhoval se.“
„To se teda nedivím. Vlastně bych se ani nedivil, kdybys mi řek, že je pohřbenej někde tady v pokoji pod hromadou odpadků.“
„Mluvíš trochu jako moje matka.“
„Já vím, ale nemůžu si pomoct. Je to silnější než já.“
„Tak jo, najdi si židli a sleduj ten zázrak,“ skočil mi do úvahy netrpělivě Danny a mávnul směrem k židli, z níž vykukoval skoro jen vršek opěradla. Zkopnul jsem bordel na zem a sedl si k Dannyho stolu. Hodnou chvíli jsme čekali, než se ta stará kraksna nastartuje. Danny nikdy neměl moc peněz na rozhazování. O to víc se snažil vymyslet něco, co by mu k penězům pomohlo. Rychle a bezbolestně, to bylo jeho krédo. Nebyl vůbec hloupej a byl pořádně snaživej, takže jsem měl za to, že se mu to nakonec podaří, ale zatím jen bolestivě narážel. Většina jeho slibně se rozvíjejících internetových podniků zkrachovala. Možná tak o pět let dřív by mu na to nějakej investorskej fond dal pár set táců, ale ta doba byla pryč. Jako promotér jedné kapely přispěl k jejich rychlejšímu rozpadu. Jako autora krátkých drasticky brutálních povídek ho odmítly i ty nejvíc nasty magazíny. Jako realitnímu makléři na vedlejší úvazek se mu očividně nepodařilo pronajmout ani místo po uprchlém spolubydlícím.
Danny studoval na stipendium a i když jsme se o tom nikdy nebavili, pochopil jsem, že jeho rodiče ho nemůžou nebo nechtějí podporovat ani v nejmenším. Všechno si musel vydřít sám. Často jsem jeho pokusy a nápady pozoroval z bezprostřední blízkosti. Chtěl jsem být u toho, až Danny crackne systém, jak sám rád říkal.
Někde tam musí být skulinka, to byla jeho další oblíbená fráze.
Danny spustil internetový prohlížeč a vyťukal adresu. Objevila se stránka sázkové kanceláře. V duchu jsem zaúpěl. Danny se zalogoval.
„Tak hele. Převedl jsem na účet týhle sázkovky 500 dolarů. Rozhodl jsem se, že budu layovat koně.“
„To zní téměř sexuálně. Děsíš mě.“
„Nech toho. Podívej. Tady je seznam dostihů... třeba tenhle. Udělám analýzu a vyjde mi, že třeba tenhle kůň, Taste of Money, prohraje. Nebo spíš že poběží tak blbě, že jeho šance dostih vyhrát je jedna k padesáti. Jenže tady vidíš, že kurz se pohybuje kolem 15. Takže ostatní,“ Danny poklepal na monitor, kde se každých pár vteřin čísla měnila, „si víceméně myslí, že Taste of Money by měl vyhrát tak jednou za 15 závodů. Moje analýza říká, že jednou z padesáti. Jestli mám pravdu já, tak i když ten kůň zrovna teď vyhraje, z dlouhodobýho hlediska zbohatnu já.“
„A má pravdu tvoje analýza?“ zeptal jsem se, ale moc zájmu to ve mně nevzbudilo. Z dlouhýho koukání do obrazovky mě obvykle rozbolí oči a neustálé přeblikávání čísel zobrazených v malým fontu vy mně vyvolávalo pocit nevolnosti.
„Zkontroloval jsem data 5 let zpátky a při správným zacházení s penězma by můj bank neměl nikdy klesnout pod 60%... zato bych měl za rok mít při agresivním způsobu sázení asi dvacetinásobek toho vstupního pětikila.“
„Hm, to je deset táců,“ spočítal jsem nahlas. „Za rok snažení docela dobrý.“
Asi jsem nezněl moc nadšeně, protože Danny se na mě ušklíbl: „To jo, ale spočítej si, kolik budu mít na konci druhýho roku.“
Docvaklo mi to okamžitě a Danny hned viděl, že mě chytil na udičku.
Skepse ale převažovala. „Takhle kdyby to ale dělal každej, tak jsou všichni boháči... z něčí kapsy se to ale musí zaplatit, ne?“
„No jasně... z kapes cucáků, co nemaj systém, jakej jsem vymyslel já.“
„No dobrá. Tak ukaž.“
Dalších deset minut mi Danny ukazoval plno tabulek, vysvětloval mi obšírně, jak do svého systému zapracoval formu, rychlost koně, schopnost udržet se v čele nebo se drát dopředu, formu žokeje, podmínky na trati a aktuální počasí. Skoro mě uspal.
„Kde všechny tyhle informace bereš?“ zmohl jsem se na otázku a potlačil další zívnutí.
„Z internetu.Musel jsem si vytvořit program, co nabírá všechny údaje a vkládá je do databáze.“
„No tak jo. Tak už něco vsaď, ať vidíme, jak to funguje.“
„Už jsem ti přece říkal, že krátkodobě nepoznáš nic, můžeš mít štěstí nebo smůlu a...“
„Hele, říkals, že bank nepoklesne pod 60%. Tak jedem, začni sázet.“
Bylo vidět, že Danny je trochu nervózní, ale nakonec našel dva dostihy, které se měly za pár minut běžet a nechal počítač přechroupat data. Ani v jednom dostihu nenašel nic, na co by se dalo podle systému vsadit. Opět jsem upadl do polokomatu. Byla středa podvečer a já neměl co na práci a nechtěl jsem Dannyho naštvat, tak jsem řekl: „Vzbuď mě, až něco najdeš.“
S těmi slovy jsem si ustlal na okraji hromady odpadků a vplul do klidné dřímoty. Nikdo o mně nemohl tvrdit, že bych se nemohl zúčastnit desetiboje ve válení, chrápání a podobných disciplínách.
Danny mnou zalomcoval jen o pár desítek minut pozdějc.
„Máme tu vítěze... nebo spíš poraženýho.“
„Bezva,“ promnul jsem si oči a zaostřil na obrazovku. Danny už měl vsazeno. Brzo jsem pochopil, jak to funguje, bylo to dost primitivní.
„Víš vůbec něco o koňskejch dostizích... kromě všech těch statistik?“
„Sotva rozpoznám předek koně od zadku.“
„To dělá tvůj experiment jen zajímavějším.“
„To není experiment, ale systém. Systém nemůže prohrát.“
Chtěl jsem na to odpovědět něco hodně kousavýho, ale v tom okamžiku dostih začal. Danny spustil další okno a umístil ho do rohu. Přímý přenos. Koně běželi po oválu a kamera je sledovala ve dvou oddělených výřezech.
„Zvětš to na celou obrazovku,“ řekl jsem mu, protože jsem pořádně nebyl schopen koně rozpoznat. Přenos měl tak jako tak mizernou kvalitu.
„Nechci, sleduju kurzy, dá se sázet během závodu.“
Koukali jsme na kurzy, který se teď drasticky měnily, některé jen stoupaly, jak koně v závodu ztráceli a propadali se stále více dozadu. Dannyho vyvolený se skoro celý závod držel vepředu a v cílové rovince to už vypadalo, že to bude infarktový závěr, ale v posledních několika vteřinách úplně odpadnul a doběhnul předposlední.
„Přesně, jak odhadnul můj systém,“ řekl spokojeně Danny a dodal: „Systém nemůže prohrát.“

O pět hodin později jsme se přesvědčili o tom, že může. Danny seděl před notebookem a tvářil se, jako by ho chtěl prohodit oknem, před kterým měl permanentně přehozenou těžkou deku, která dovnitř nepouštěla ani paprsek světla. Kvůli soustředění, říkal. Teď se soustředil tak zapeklitě, až jsem se bál, aby nedostal infarkt.
Zpočátku systém fungoval bezvadně. Sedmkrát systém určil koně, co nevyhraje. Jednou se spletl, dvakrát to bylo o prsa, ale jinak to byly samé jasné tipy. Začal jsem být dost nadšený, ale pak přišel první zádrhel. Kůň jménem Shovel of Dirt s kurzem 8 doběhnul na prvním místě, když se celý závod držel vzadu. Sežral nám, tedy Dannymu, veškeré zisky a dokonce ho poslal do ztráty.
„Nevýhoda layování,“ vysvětlil mi Danny a zachmuřeně hleděl na obrazovku, která ukazovala zůstatek 475 dolarů. „Proto se vyhejbám vysokejm kurzům a vypracoval jsem skvělej systém managementu peněz.“
„Jasně,“ přikývl jsem moudře, ale trochu jsem začal vychládat.
Pak přišla další série úspěšných tipů. No sláva.
Bum. Tři prohry v řadě. Kurzy 6, 4.5 a 11.
„Kurva,“ kroutil Danny nevěřícně hlavou a začal něco kontrolovat v tabulkách.
Znovu se mi začaly zavírat oči. Dannyho konto teď čítalo 418 dolarů. Když jsem se za chvíli znovu probudil, Danny byl zpět na 450. Pak jsem usnul na další chvilku a Danny se dostal až na 520. Už mě to moc nebavilo, ale chtěl jsem vědět, jak dneska celkově uspěje a tak jsem usnul ještě jednou a probudil se až za další hodinu a půl. Hlavu jsem měl přeleženou a krk celý rozbolavělý.
Danny seděl vedle mě, záda vzpřímená jak podle pravítka, na tváři několik červených skvrn a teď jsem si uvědomil, co mě to vzbudilo. Danny mlátil vztekle pěstí do stolu. S každým úderem se ozvala hlasitá rána a notebook a zbytky neodklizeného harampádí srandovně poskočily.
„Kurva drát, salám koňskej zasranej.“
Podíval jsem se na zůstatek Dannyho účtu a trochu ve mně hrklo. Systém ho stál už rovných 420 dolarů. Zbylých 80 Danny právě prudkým pohybem myši a vzteklým ťuknutím do klávesnice vsadil na prohru koně s příznačným názvem Cantwinathang.
„To vybral systém, nebo to jedeš podle jména koně?“ Můj pokus ho rozveselit se nesetkal s uznáním a odpovědí mi bylo trpké mlčení.
Přilil jsem ještě další olej do ohně: „Říkals mi, že se sází vždycky jen nějaký určitý procento banku, tohle vypadá na 100%, to je proti systému.“
„Systém mě sere,“ řekl temně Danny a chtě nechtě jsem přitom musel vyprsknout. Nojo, co člověk nadělá, nejlíp se přece směje cizímu neštěstí. Ale když závod začal, fandil jsem nahlas spolu s Dannym. Řvali jsme jak šílenci, bylo už celkem pozdě a zespoda a z obou stran na nás začali tlouct vztekle studenti, co se nejspíš učili nebo chtěli spát.
„Jeď, kurva,“ řval Danny na koně Sahara Fever, co od začátku vedl s obrovským náskokem. „Makej, makej, ty hovado.“
„Spadni,“ povzbuzoval jsem já koně jménem Cantwinathang. V jednu chvíli to vypadalo, že nás oba poslechnou, Cantwinathang běžel úplně na chvostu a ostatní koně se mu pomalu, ale jistě vzdalovali. Mrknul jsem na kurzy a kdybych na něj teď vsadil těch 80 dolarů, co vsadil Danny na to, že prohraje, vyhrál bych skoro 10 táců.
V cílové rovince, za mohutného Dannyho povzbuzování, se začal Sahara Fever rychle propadat dozadu. To by nám ani tak nevadilo, kdyby v té chvíli navzdory mým škodolibým výkřikům o pádu a tří levých kopytech nezačal Cantwinathang mohutně dotahovat.
Na začátku posledního furlongu jsem zmlknul v předtuše nevyhnutelného.
Danny začal vztekle řvát: „Zpomal, zpomal, kurvafix zpomaaaaaaal!“ Tohle nebyl ten Danny, který s velkou rozvahou vykládal o výhodách dlouhodobě ziskového systému.
Cantwinathang nezpomalil. Naopak, zdálo se, že ostatní koně, i když ještě běželi před ním, závod předčasně vzdali. Na obrazovce to vypadalo, že se téměř zastavili a Cantwinathang okolo nich proběhl v triumfálním trysku. Posledního ze soupeřů předběhl doslova v poslední vteřině.
„Ty vole,“ vydechl jsem a na víc jsem se nezmohl.
Danny neříkal nic. Nevěřícně sledoval obrazovku, kde kamera v detailu zabírala vítězného koně. Pak, stále beze slova, zkontroloval, kolik činil maximální kurz na Cantwinathang. Dostal se až na 300, což by Dannymu vyneslo 24 táců.
Beze slova zavřel všechna okna internetového prohlížeče. Opřel se v židli a zhluboka se nadechl. Dlouze vydechl. Zopakoval to třikrát, podíval se na mě, výmluvně pokrčil rameny a ušklíbl se. Pak chytil notebook za obrazovku, zatočil se s ním třikrát dokola jako při hodu kladivem a pustil ho. Oba jsme rychle sklonili hlavy a zakryli si oči. Ozvala se dutá rána a pak už Danny stál na počítači a skákal po něm nahoru a dolů. Za minutu bylo po všem.
„Ty vole, to se mi ulevilo jako nikdy.“
„To říkej jemu,“ kývnul jsem hlavou k troskám ležícím na zemi.
Zasmáli jsme se tomu a Danny přešel k ledničce. Podíval se dovnitř.
„Dáme pivko?“
„Proč ne.“
Cestou zpátky nezapomněl hlučně nakopnout torzo displeje a vysloužil si další zabušení na stěnu pokoje.

„To je na hovno, stálo mě to tři měsíce času.“
„A pět set babek.“
„A počítač.“
„A možná místo na koleji.“
Chvíli jsme o tom tiše přemítali.
„Viděl jsi Zpátky do budoucnosti?“ zeptal se mě Danny najednou. Podíval jsem se na něj a už podle tónu hlasu jsem věděl, co uvidím. Měl v obličeji podobný výraz, jako když mi vysvětloval báječnost svého systému. Tvář se mu rozjasnila, vrásky vyhladily, oči zablýsky, rty rozechvěly... prostě doslova ožil.
„No jo, viděl. Víš, že to auto, v kterym tam cestovali časem, je docela pěknej křáp? DeLorain se myslim jmenuje.“
„No jo... ale pamatuješ si, jak tam z budoucnosti přitáh tu knihu se všema sportovníma výsledkama?“
„No jo, to jo, pamatuju. Škoda, že takovou nemáš.“
„No právě. Ani bys nepotřeboval knihu, stačil by ti jeden jedinej list a byl bys milionář... nebo miliardář, zruinoval bys s tou jednou stranou všechny sázkovky na světě.“
Dannyho tvář se rozjasnila ještě víc, jak si představil nekonečné možnosti toho jediného potištěného listu papíru.
„To je bezva. Nemáš doufám v úmyslu koupit přes ebay ojetej delorain a přestavět ho na stroj času?“
Danny se výmluvně ušklíbl a pak jsme nějakou dobu jen znovu upíjeli z plechovek.
Najednou se Danny znovu napřímil a já věděl, že ho něco napadlo.
„Víš, jak tam potkávali svoje já v minulosti a budoucnosti a posílali si věci?“
„Jo. Nerad ti tvoje nadšení beru už v počátku, ale to byl film. Sci-fi film. Nesmysl zabalenej tak, aby se lidi smáli a utratili peníze za vstupenky do kina.“
„Jo, ale princip je to logickej, ne? Dáš zprávu do budoucnosti, a pak...“
Danny se zasnil. Nechal jsem ho, ať se v tom plácá.
Když se na mě znova podíval, řekl něco, z čeho jsem zaúpěl toho večera už podruhé.
„Zkusím to.“
„Co zkusíš?“
„Dám zprávu do budoucnosti. Myslíš, že to už někdo zkusil?“
„Jasně že jo. Zpráva do budoucnosti je všechno, co je teď vytvořený a co přetrvá... aspoň do zítřka, nejlíp ale třeba ještě sto let. Ne?“
„Jo, to jo,“ řekl trochu zklamaně Danny. Asi na to takhle nepomyslel. „Ale nikdo nedal takovou zprávu, aby z budoucnosti podali důkaz o tom, že maj stroj času a můžou nám něco poslat zpátky.“
„Kdybys dneska vymyslel stroj času, co bys s ním udělal?“
„Použil ho.“
„Přesně.“
„No ale přece nesmíš narušit tu... tu kontinuitu časoprostoru... a tak.“ Tady už Danny trochu znejistěl. Jeho znalosti se evidentně zakládaly pouze na pár sci-fi příbězích nevědecké úrovně.
„Takže ty je o to požádáš, co?“
„Eh?“
„Požádáš své vzdálené potomky, aby porušili kontinuitu časoprostoru a zničili možná celou planetu a vesmír, protože si chceš vsadit jistou sázku a zruinovat všechny sázkovky na světě?“
„Za pokus to stojí, ne? Navíc nevěřím, že tohle někoho už napadlo. Třeba mi dají bod za snahu.“
„Bod za blbost. A nemusíč čekat na budoucnost, dávám ti ho už já.“
Danny se nedal odbýt. „Vem si, že když tu zprávu zveřejním tak, že budu mít jistotu, že přetrvá staletí a tisíciletí, tak je dost velká pravděpodobnost, že se dočkám odpovědi. Jednou se na to přece přijít musí!“
„Hm, když to říkáš takhle, zní to trochu pravděpodobnějc,“ připustil jsem, ale hlavně proto, abych ho popíchnul. Chtěl jsem vědět, co vyfantazmagorizuje dál.
„No jasně, že jo. Vem si, co měli za prostředky před sto lety... nebo jen před padesáti. Všechno se zrychlule. Za tisíc let budou existovat věci, o kterých se nám teď ani nezdá. Stroj času bude tak normální jako rychlovarná konvice. A říkám ti, že nikoho nenapadlo zeptat se na to už dneska.“
„A já ti zase říkám, že bychom se o tom dozvěděli, ať už se ptáme nebo ne!“
Danny zuřivě mávnul rukou. „Pro lidi z budoucnosti jsme určitě k smíchu. Pár miliard šašků, co se hádaj o ropu, což není nic jinýho než milion let shnilá sračka, co tryská ze země jak když já mám průjem.“
Teď už se Danny opravdu rozohnil a nic ho nemohlo zastavit.
„Jsme jen banda idiotů, kteří se neumějí dohodnot na pár základních blbostech, jako že se má zachovat příroda a nepoužívat bomby, který celou planetu vyhoděj do povětří. Představ si, jak musej kroutit nevěřícně hlavou, že nemáme ani ten nejprimitivnější teleport a že neumíme vyléčit tak hloupou nemoc, jako je rakovina!“
Nevšímal si mého pozvednutého obočí a jel dál: „Jsme jim k smíchu. Teď nás vidí ve svých strojích času, teleportují se, kam se jim zlíbí a žijou nejmíň tisíc let. Já se zeptám a určitě dostanu odpověď.“
„Hlavně klid.“
Abych ale byl spravedlivý, něco v té myšlence se mi zalíbilo a možná mi na chvilku začalo srdce tlouct rychleji. Danny byl docela přesvědčivý. Samozřejmě to byla blbost, ale... vždycky existuje nějaké ale.
„Tak jo, kam si půjdem vyzvednout zprávu?“
„Jakou... jo tak, ZPRÁVU. No já nevím, mně se nikam moc nechce, tak co kdybys znova otevřel ledničku a ona tam byla?“
Danny o tom přemýšlel jen vteřinku a hned mávl znechuceně rukou. „To ne, musí to být něco, co přetrvá celá staletí... možná tisíciletí... nebo vlastně ne, že jo? Musí přiletět strojem času a dát to tam teď, v týhle době. Takže do lednice by to mohli dát... ale kdy? Dneska ne, to jsme tady... nepamatuju si, kdy jsem tu byl nebo nebyl a rozhodně to musí dát na to místo v době, kdy tam nikdo nebyl, protože...“
Už jsem toho měl tak akorát. „Víš ty co? Napiš jim zprávu, ať to daj k Soše Svobody pod kámen. Pojedem tam, zapamatujem si čas a necháme je to tam dát minutu předtím.“
„Bezva.“ Dannyho obličej se rozzářil. „Jedem,“ zavelel.
„Jsi blázen. A já ještě větší, že tě v tom podporuju.“

Mávli jsme si na taxíka, protože jak Danny řekl, dnešní výdaje už se vyšplhaly do takové výše, že dál šetřit nemá smysl. Ve své všeobjímající únavě jsem mu to nadšeně schválil. Taxikář byl jakýsi cizinec se silným východním přízvukem, takže jsem byl rád, že mu cestu nemusíme vysvětlovat.
Vzali jsme si na posilněnou zbytek piv a rozvážně upíjeli a nahlas přemýšleli. Doufal jsem, že nám řidič moc nerozumí. Aby nás neodvezl přímo do blázince.
„Co tam najdeme?“
„Jak co?! Jo tak...“ Danny se zamyslel a pak prohlásil: „Myslím, že bych ze začátku netlačil moc na pilu... stačil by jen nějaký důkaz, třeba jen „Ahoj“ na malým kousku papírku. Zatíženýho velkým kamenem.“
„Budeme musel lízt nahoru?“
„Ne, není potřeba. Necháme si to doručit k úpatí podstavce.“
Lenost za mě znovu promluvila: „Fajn.“
Dlouho jsme jeli beze slova a doplňovali jen zásobu tekutin.
„Co pak? Necháš si poslat výsledky?“
„Jasně.“
„Způsobíš určitě časoprostorovou diskontinuitu.“
„Už jsem to promyslel - nezničím sázkovky, udělám jen pár pořádně velkejch výher v jeden den, pěkně se napakuju a to je všechno. Nic se nenaruší.“
„Solidní plán.“
„To víš, že jo.“
Na jeho stvrzení jsme si cvakli poloprázdnými plechovkami. Všiml jsem si, že řidič po nás divně pokukuje.

Když nás vysadil nedaleko monumentu, muselo být už hodně po půlnoci.
„Myslíte, že byste na nás mohl tak patnáct minut počkat?“
Danny mě odtáhnul stranou. „Nemyslím, že je to moc dobrý nápad,“ zašeptal a nechal mě, ať si zbytek domyslím.
„Jeďte,“ mávnul jsem na něj. Poslechnul mě víc než ochotně.
Trochu nejistým krokem jsme vykročili k mohutnému podstavci Sochy.
„Tak kam jsme si nechali tu zprávu doručit?“ zeptal jsem se a přistihl se, že si už trochu šlapu na jazyk. Únava, nedostatek jídla a pivo nejdou moc dobře dohromady.
„Musíme to celý obejít.“
„Mně se nechce. Zařiď, ať je to na straně, co je protilehlá tý k moři.“
„Tak jo.“
„No vidíš, ani ti to nedalo moc práce.“
„Skoro jako bych v tvým hlase zaslechl výsměch.“
„To bych si nedovolil. Tvůj plán je neprůstřelnej.“
„To bych prosil.“
Konečně jsme došli k úpatí Sochy. Všude kolem se válely odpadky, z čehož jsem usoudil, že úklidová služba měla asi delší volno. Nechtělo se mi v tom bordelu přehrabovat a hned jsem to Dannymu řekl.
„Nemusíme se v tom přehrabovat,“ řekl mi pyšně. „Hledáme velkej kámen, na kterým bude zeshora namalovanej červenej kruh.“
„Skvělý.“ Nakopnul jsem několik prázdných plechovek od limonády. Dělalo to docela bordel, noc byla tichá. Danny nohou systematicky rozhrnoval zmuchlané obaly od čokoládových tyčinek a podobné smetí.
Po pěti minutách jsem usoudil, že je nejvyšší čas si odpočinout. Danny mě proklel a pokračoval dál sám. Sesunul jsem se k úpatí podstavce na místě, které vypadalo zdaleko nejčistší a po posledních dvou locích jsem přispěl svým dílem k všeobecnému nepořádku kolem.
Po dalších deseti minutách jsem měl promrzlej zadek a otlačený záda. Už zase mi to celý začalo připadat jako nesmysl. Panebože, pomyslel jsem si, když jsem sledoval Dannyho, jak se zuřivě přehrabuje v tom svinstvu. Boty už měl celý zaneřáděný a občas se dokonce sklonil a rozhrábl trávu rukama.
„Danny a hledání kamene mudrců,“ pronesl jsem hlasem komentátora filmových ukázek. „Uvidíte ve svém kině již toto léto.“
Tak tak, že jsem se vyhnul jedné kopnuté plechovce.
„Člověče, možná, že se ta tvoje zpráva nakonec někde ztratila v proudech času,“ konečně jsem v sobě objevil cit pro poetické obraty.
„Nesmysl! Nezapomeň, že mám zbytek života na to, abych to dobře zformuloval a uložil na takový místo, kde budu mít jistotu, že to přetrvá věčnost!“
„No jo, ale musí se to předávat jen v rámci omezenýho okruhu lidí, protože jinak by o tom věděl za chvíli každej a celý by se to posralo, ne?“
„To se dá určitě vykoumat. Tajný rodinný bratrstvo, nebo tak nějak.“
„Ty vole, rodina může vymřít...“
„Celej život, chápeš?“ podíval se na mě Danny sebevědomě. „Mám čas to vychytat!“
„No jo,“ vzdychl jsem rezignovaně a pokusil se najít svým zamlženým zrakem nějaké hvězdy. Město bylo zasmogované a obloha byla plná našedivělých mraků. Za jedním z nich kalně svítil srpek měsíce.

Dannymu trvalo další asi půlhodinu, než se u něj začala projevovat podobná trudnomyslnost jako u mě. Já už teda skoro zase dřímal, únava na mě toho večera útočila ze všech stran. Byla mi sice zima a místo polštáře jsem měl tvrdý studený kámen, ale alkohol v krvi pomáhal.
Danny rázoval tam a zpět a vypadal trochu jako skrblík, který zjistil, že někde tady kolem ztratil stodolarovku.
„Tak dost,“ vstal jsem a rozhodl se tuhle šílenost konečně zarazit. „Je půl druhý ráno,“ zamžoural jsem na mobil. „Zpráva z budoucnosti nedorazila. Buď stroj vynaleznout nejde, nebo se tvoje prosba někde ztratila. Víš ty co? Třeba si ji předávali slovně a skončilo to jako při hře na tichou poštu. Na začátku jsi poslal požadavek, aby ti nechali u Sochy Svobody vzkaz a za pár tisíc let je z toho žádost, aby ti každej rok přinesli na hrob dva dvojitý cheeseburgery.“
„Děláš si z toho prdel,“ zavrčel Danny.
„Nic jinýho si tvůj pitomej nápad nezaslouží. Já jdu domů. Jestli chceš, hledej si zlatý rouno dál sám.“
Danny stál nerozhodně na místě, tak jsem mu pomohl se rozhodnout. Otočil jsem se a vydal se směrem k opuštěné silnici. „Sbohem, Íásone.“
Doběhl mě o pár okamžiků později. Mlčky jsme došli k čtyřproudovce a smutně se rozhlédli na obě strany. Danny, protože další šílenej nápad skončil v troskách, já protože jsem neviděl žádnej taxík v dohledu.
Nakonec jsme nemuseli čekat ani tak dlouho, jak jsem se obával. Když jsme konečně nasedli na zadní sedadlo a řekli dalšímu cizineckému řidiči, kam chceme jet, uvelebil jsem se a pokračoval v dřímotě.
Řidič si něco potichu falešně prozpěvoval a občas se doprovodil stejně falešným zapískáním. Zavřel jsem oči a nechal myšlenky volně plynout. Myslel jsem na to, jak si lehnu do postele, ani se neosprchuju, ani se nenajím, jenom se napiju z vodovodu a hned sebou mrsknu na postel a budu spát až do rána. Sakra, zejtra vynechám přednášky a budu spát celý dopoledne.
Taxikář jel s autem jako na obláčku, jen občas jsme se jemně zhoupli, když vybral v poklidu další zatáčku. Uměl se asi mistrně vyhýbat všem nerovnostem vozovky. Danny vedle mě se taky pohodlně opřel, natáhl nohy co nejvíc to šlo a zavřel oči. Myslím, že začal zvažovat možnost, že všechny ty jeho nápady byly jen ztrátou času.
Touhle myšlenkou jsem se dostal zpět k dnešku. Když jsem seděl s hlavou opřenou o ten studenej kámen a pozoroval noční oblohu, vypadal ten nápad naprosto šíleně. Ale když jsem se teď vezl taxíkem a za zavřenejma očima si představoval, jak asi bude vypadat svět za pár tisíc let, tak to celý vypadalo přijatelnějc. Stravitelnějc.
Ale nakonec to byl přeci jen nesmysl. A až se na to podívám zítra střízlivejma očima, tak ten úplně největší nesmysl. Ale tady v taxíku, s očima zavřenejma a tělem unaveným a myslí přehuštěnou po tom náročným dnešku...
Ale Danny nic nenašel. Byly jen dvě možnosti, proč to tak dopadlo. Zajímalo by mě, která z nich to byla. To se asi nikdy nedovím. Sám bych tipoval, že žádnej stroj času prostě sestrojit nejde. Nebo...
A pak mi to došlo.
Jasně, byly dva možný důvody, proč tam ten šutr se vzkazem nebyl.
Jenže možná jeden z těch důvodů nebyl způsobenej tím, že by se vzkaz neuchoval dostatečně dlouho. Třeba je možný, že takovej stroj času sestrojit jde. A třeba našim potomkům nestojí za to posílat nám nějaký vzkazy do minulosti. Leda by někdo z nich chtěl rozesrat tu časoprostorovou kontinuitu. A možná by ten vzkaz přetrval celá staletí, nebo i tisíciletí. Koneckonců, Danny nebyl žádný hlupák. A jak sám řekl, měl na to celej život. Celej život na to, aby to vychytal.
Trhnul jsem sebou a otevřel oči. Danny vedle mě usnul. Řidič za volantem podle sklonu jeho hlavy taky. Leda by před náma měl bejt nějakej extrémně nízkej podhled. A to kurva nebyl. Před náma byla prudká zatáčka bez svodidel. Silnice se tu vyhýbala majestátním staletým dubům.
Je totiž docela dobře možný, že ten vzkaz do budoucnosti nakonec vůbec nebyl napsanej.