Jen to a nic víc

Jen to a nic víc

Je to jako, když se ocitnete u televize v polovině filmu. Jako byste se později měli stát součástí scénáře, v němž improvizace hraje hlavní roli, v němž se realita mísí s neskutečností. Tak jsem se ocitla na místě, které jsem před tím nikdy nespatřila a z kterého nebylo úniku...

Sporé světlo petrolejové lampy osvětlovalo obraz, na nějž bych nejradši zapomněla a vymazala ho z paměti.
Kamenné zdi gotického sklepení. Tak chladné, jako tmavé oči mladé ženy v rudých splývavých šatech. Zaprášené dřevěné police vlevo na zdi a na nich šest pětilitrových sklenic se zlatavým lákem, jenž nenasytně obklopoval různé části útrob lidských těl. Vypadaly stejně tak lhostejně, jako žena v rudých šatech s krutým úsměvem a černými vlasy k pasu…
Už v první minutě, kdy jsem se nechtěně ocitla na tak klaustrofobickém místě, jsem chtěla najít únikovou cestu ze sklepení. Nikde jsem však nezahlédla dveře ani okno. Jak se sem mohla dostat ta žena? Jak jsem se tu mohla ocitnout já? Nechápala jsem. Zcela zhypnotizována tajemně chladnou dámou, jsem přišla blíž k ní.
Vyjekla jsem zděšením… Tam, kde světlo petrolejové lampy už sotva dosahovalo, ležel spoutaný muž na dlouhém hodovním dřevěném stole. I přes velké úsilí jsem nezahlédla žádný z jeho detailnějších rysů. Viděla jsem jen obrys polonahého těla, které vyzařovalo bolestné utrpení a zoufalství… Poděšeně jsem ustoupila o krok dozadu. Ocitla jsem se tak v bezprostřední blízkosti chladné krásky. Dalo by se říct, že jsem do ní v podstatě narazila, kdybych ovšem jejích tělem prostě a jednoduše neprolítla k policím. Teď mi to došlo. Jsem duch. Proto mě nikdo nemohl zpozorovat.
Nevěděla jsem, jak uniknout, jak pomoci spoutanému muži. Jeho utrpení jsem cítila s ním. Můj výraz se tím víc propadl v děsivé zděšení, když jsem se opět přiblížila k muži. S lhostejnou sebejistotou se žena skláněla nad mužem a v ruce se jí třpytil tupý nůž.
Už téměř protínal jeho kůži. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem snést ten pohled. Nechtěla jsem vědět, jak bude příběh pokračovat dál. S mou zbabělostí však bojoval na opačné straně neskutečný strach o muže. Mé druhé já mu tolik chtělo pomoct od bolesti, utrpení…
Žena mu stále opakovala větu. "Jen to a nic víc. Rozumíš??!! Jen to, NIC VÍC."
Muž vykřikl. Leknutím jsem prudce otevřela oči. Spatřila jsem jeho zoufalý pohled a jakoby i on opětoval můj nešťastně bezmocný. Jakoby náhle vycítil mou přítomnost. Svým pohledem se ke mně svázal s nadějí, že mu snad pomůžu. Ale jak?
Tupý nůž stále nemohl proniknout pod nejspodnější vrstvu kůže. Proč toho chudáka prostě rovnou nezabila, proč ho tolik mučila?
Tu jsem pochopila… Prazvláštní forma pitvy Avantgardních Antihyppokratů a jejich krutá studie "Bolesti člověka". Nejprve se musela porušit pokožka bez poranění blány pokrývající orgány. Krevní oběh se směl narušit jen tak, nakolik stačilo pořezání pokožky. Antihyppokraté nechtěli hemoragický šok, alespoň ne hned ze začátku pitvy. Člověka potřebovali co nejdéle živého, tudíž mu neporanili ani plíce, ani srdce. Lebeční soustava je zajímala jen natolik, nakolik projevovala oběť bolest…
Řez se vedl od výběžku sterna po spodní část břicha. Ovšem ne skalpelem, jak je obvyklé, ale velmi ztupělým nožem…
Spalující pohled plného zoufalství muže mě tak moc pohltil, že jsem nebyla schopná od něj své oči odtrhnout. Tím víc jsem mu chtěla snížit utrpení.
Mé prosby byly vyslyšeny. Čarovným kouzlem se naše smysly přemístily a já se najednou ocitla v mužově těle. Cítila jsem, jak tupý nůž konečně protrhl správné místo a jak se trhavě sune dál dolů.
Nad tělem jsem neměla pražádnou moc. Tančilo v podivných křečích a snažilo se vymanit z pout. Přestala jsem ovládat lidské vlastnosti a nade mnou zvítězila čistě zvířecí reflexní úroveň. Bolest byla neskutečná. Řezání mě ostře pálilo. V jednom z agonických šoků se mi uvolnila pouta na rukou. Pevně jsem sevřela ránu a snažila se ji zcelit.
Žena se napřímila a s ledově chladnýma očima sledovala mé záchranné reakce o holý život. Neměla ani ponětí, že bytost skrývající se v mužově těle jsem já a že muž dávno před smrtelnými křečemi unikl ze své tělesné schránky.
Cítila jsem, jak jeho tělo umírá, jako bych umírala s ním. Propadala jsem se do podivně klidné aury. Najednou jsem cítila proud teplé pulsující tekutiny, jak stéká po břiše a mých rukou snažíc se spojit potrhaný řez. Jako samet mě pokrývala šarlatová životodárná tekutina. Jako poklidná melodie ukolébavky mě vedla dál ze světa živých. Taky se snažila utéct z tohoto děsivého místa.
V posledních minutách života jsem zaslechla těsně u hlavy šepot - nebo vzdálený hlas oné ženy. "Jen to, nic víc." Její kruté rty se letmo dotkly mých - vlastně spíš mužových. Ale to já cítila, že jejich chladnost je zřejmá i při takovém polibku.
Pak jsem cítila trhavý pohyb, jakoby mě něco táhlo. To poslední, co mé oči prostřednictvím jeho zahlédly, byly střeva - má střeva. Jeho střeva. Panenky se mi široce rozšířily a já upadla do nezvratného kómatu s následkem neodmyslitelné smrti. Obklopila mě tma a mým hrůzám nastával konec. V uších jsem však stále slyšela ta podivná slova…“Jen to, nic víc."

Barokní náměstí osvětlovaly jen pouliční lampy. Všude panovalo ticho. Vždyť byla třetí hodina ráno.
Říkalo se, že pod celým náměstím jsou spletité podzemní chodby vedoucí ze sklepení, u kterých se i ti nejzkušenější historikové dohadovali o původu jejich stáří.
Někdo říká, že vedly až do druhého, pár kilometrů vzdáleného, městečka. Někdo říká, že sklepení tu bylo už od konce románské doby a že teprve za Marie Terezie se zde chodby pro případ rychlého úniku postavily.
Pravdu však nikdo zcela nezná.
Co ovšem lidu zůstalo skryto, byla existence nesporných usvědčujících materiálů brutálních vražd sekty Avantgardních Antihyppokratů. Za vlády císaře Josefa II. se veškeré možné důkazy zlikvidovaly. Zápisky a deníky zničily, a tím i vymazaly z povrchu světa a dějin.
Co se současnost nedozví, je skutečnost, že dům, který tak často obdivují díky nádherné vyhlídce z jeho malé rozhledny, jenž má tvar kalichu, skrývá právě jedno z nejstarších sklepení, kde Antihyppokraté zkoušeli své hrůzné operace. Zůstal jen po nich prach a popel.
Zlo, které v těch místech však bylo, nikdy nezaniklo. Mrtvé duše jejich obětí se často dostávají do spánku lidí, aby jim připomněli krutou historii…
"Jen to, nic víc.“…