V tmavé uličce

Tmavá úzká ulička, ve stružkách mezi obrovskými dlažebními kameny se zrcadlí opadaná omítka. Z okapů odkapává voda,odměřující čas. Do podchodu vchází dívka, jde rychlým krokem,až voda stříká. Prochází kolem tmavého výklenku,kolem vysokého tmavého stínu...

„Slečno, nechtěla byste zajít na kafe? Příjemná hudba, kavárna hned za rohem, pojďte! Nic v tom nehledejte, jen si pěkně popovídáme, nic víc. Že nechcete? Ale kdeže. Přece byste se mě nebála! Cože? Vy spěcháte domů? Ale no tak, ráno moudřejší večera. Sedneme si, bude nám pěkně. Pak možná kavárnu zavřou, víte. Nu, však byt mám hned za rohem. A bydlím sám. Dáme si vínečko, ročník 98. Nepijete víno? Nevadí, otevřeme šampaňské, tohle seznámení je přeci důvod k oslavě. Že se vám nezdá? I vy slečno! Rozumějte, osamělý muž, přece mám také právo si nějak povyrazit... Vraťte se, mluvim s váma! Kam běžíš? Ty děvko! Myslíš si,že si se mnou můžeš takhle hrát? Jen počkej..“
Kroky utichly a tok kapek se zastavil.