Sen

Zdál se mi sen. V tom snu jsem se ocitla na šedivé cestě obklopené rodinnými domky. Všude bylo šero, obloha černá, prázdnotou prosvítalo jen jediné pouliční světlo. A to světlo se lámalo o tmu, která mě obklopovala. Přede mnou stála moje rodina. Má matka a dvě sestry, všechny se smály. Volaly na mě, ať je vyfotím. „Vyfoť nás, vyfoť!“ nedaly si pokoj. Usmívaly se a uličnicky se provokovaly. V ruce se mi náhle objevil foťák, a tak jsem je zvěčnila. Podívala jsem se na svůj výtvor, avšak místo mé rodiny na mě civěli cizí lidé. Tváře pobledlé a v nich propadlé oči. Neusmívali se. V jejich tvářích nebyl žádný život, žádná naděje a žádná láska. Tvářili se tak lhostejně, až mě zamrazilo. Najednou jsem ztuhla a srdce mi začalo bušit jak splašené. Rychle jsem foťák vypnula. Podívala se na svou matku, která tam stála jako by nic, stála u telefonní budky. Přišla jsem k ní a ona mi telefon podala. Když jsem si ho přiložila k uchu, uslyšela jsem znít pomalou a táhlou melodii, až se mi zatajil dech. Byla jsem sama, stálá jsem pod lampou v jediném světle, které tu existovalo. Ta hudba najednou byla můj svět. Prostoupila mnou. A já zažila strach.