Kde začíná hranice mezi realitou a iluzí

,,Ty se mě bojíš?“
,,Ne, nebojím!“
,,Tak proč přede mnou utíkáš?“
V tu chvíli jsem se zarazila, dostal mě. Zastavila jsem se s nepřítomným pohledem uprostřed chodníku plného proudících lidí, které jsem přestala vnímat. Ani sebemenší nárazy hektičtějších lidí se mnou nepohnuly. Byli mi všichni úplně jedno, čas a prostor pro mě přestali existovat… ,,Tak co, budeš dál dělat cavyky, nebo si normálně promluvíme?“ rozezněl se hlas, co mě uvedl zpět do reality. Užuž jsem chtěla ze sebe vydat hlásku, ale nezmohla jsem se na slovo. Srdce mi bušilo, nohy se mi podlamovaly, a přesto mě vší silou drželi vzpřímeně.
,,Slečno, slečno,…!“ zacloumal se mnou najednou nějaký postarší pán a já se probrala ze svého kómatu. ,,Jste v pořádku?“ vyděšeně se tázal až mi hlavou proběhla otázka,jak dlouho jsem byla mimo okolní svět. Chtěla jsem odpovědět nějakou kloudnou větou, ale v tu chvíli jsem byla schopná říct pouze obyčejné: ,,Úplně,“ a dala se opět do pohybu. Tentokrát jsem ovšem šla jak šílená, snažila se utéct před real….vlastně iluzí.
Když jsem odvrátila oči od kamenné země směrem vzhůru, zpozorovala jsem malý bar, nenápadně ukrytý v postranní uličce, na jejímž okraji visela pouze visačka s jeho jménem. Už jsem opravdu nechápala, co dělám, ale neměla jsem moc na výběr. Nemohla jsem být sama. Takže můj směr byl jasný.
Otevřela jsem prosklené dveře vedoucí do teplé místnosti plné lidí sedících u stolů, nebo barového pultu. Prošla jsem tou místností a nemohla se zbavit pocitu,že mě každý pozoruje, jako svou lovnou kořist. Jakmile jsem si všimla osamocené barové židle na konci, zamířila jsem k ní a sedla si. Snažila jsem se uklidnit a uzavřela se do sebe…
,,Co si dáte?“ zeptal se mě mladý barman a já se příšerně lekla až zvedl arogantně obočí, jako by právě viděl úplnýho magora.
,,V..vo..vodu,“ vykoktala jsem ze sebe.
,,No, to jsem tady teda ještě nikdy neviděl,“ reagoval protivným tónem a já myslela,že ho na místě rozsekám na deset kousíčků ,,No a co jako?!“ vyjekla jsem. Překvapivě taková reakce zabrala a on už asi z mého vražedného pohledu šílence poznal,že přinést sklenici vody bude nejlepší řešení. Taky ji hned přinesl, postavil přede mě a zase se co nejrychleji odporoučel někam pryč…
Sklenici jsem ani mohla udržet v ruce,jak se mi klepala, ale po polknutí jsem se trochu uklidnila. Přestalo mi tolik bušit srdce, stabilizoval se mi dech a po chvilce už i ty ruce začaly normálně fungovat…Uvolnila jsem se a opět si uvědomovala sebe samu…
,,Vážně?“ vybafl na mě hlas po mé levici. Moje zorničky se rozšířily skoro až to nebylo ani možný a celá místnost se mi zmenšila, vše se soustředilo pouze na jediný bod. Postavu vedle mě. Černovlasého muže s pronikavě zelenýma očima, vpíjejícími se do tváře.
,,Co pořád chceš?“ zeptala jsem se potichu a opatrně.
,,Vědět, proč mě nechceš,“ odpověděl s naprostým klidem.
,,Protože jsi šílenec!“ rozkřikla jsem se na celý bar až se na mě každý otočil.
,,Bože,“ rozesmál se ,,to teda nevím, kdo z nás dvou je šílenec“ a ukázal prstem na barmana stojícího vedle mě. ,,Vy si vážně taháte kšandy,“ prohlásil, protočil oči a mně se z něj ta slova rozezněla v hlavě. Jako by postrádala na významu. Mají vůbec nějaký?
,,Prostě jsi blbá,“ hned mi poradil můj milý společník. Blbá, blbá,blbá,blbá…blbá!!!
Rychle jsem uchopila skleničku a poslední zbytky vody do sebe kopla, jako by to snad byla vodka. ,,Lepší?“ zeptal se můj spolusedící.
,,Mnohem,“ usmála jsem se s lehkou ironií na něj.
Zavřela jsem víčka, všechno mi tak zmizelo před očima já se mohla soustředit na svoji mysl….čas pro mě opět ztratil svoji hodnotu…. ,,Promiňte,“ prozřela jsem a začala otravovat barmana ,,kde tu jsou záchody?“
,,Na konci vlevo.“ Rozhlédla jsem se opravdu spatřila cedulku se šipkou k WC. Pomalu jsem se zvedla a zamířila tedy na konec chodby. Místnost se se mnou třásla a já se modlila, ať brzy chytnu kliku od dveří. Už jenom krok…a jsem tam! V malé, ošklivé místnůstce se záchodem, umyvadlem a zrcadlem. A hlavně SAMA. V hlavě mam totiž takový galimatyáš,že ani ten na podlaze této místnosti se tomu nevyrovná. Aspoň,že zrcadlo tu je relativně v pořádku…. Odhodlala jsem se podívat se na sebe. Viděla jsem pouze sebe samu, nikoho jiného. Pokoušela jsem to. Ale nikde nikdo. Malé osobní vítězství? Možná…
Raději jsem pootevřela kohoutek umyvadla, nabrala si do dlaní vodu a opláchla si obličej. Vypadala jsem jako naprostý cvok. Velké kruhy pod očima, na kterých voda rozmazala řasenku všude okolo. A moje vlasy by také potřebovaly pročesat, jak jsem si v nich pořád hrabala, vypadám z toho jako rozčepýřené kuře. Vytáhla jsem hřeben a vlasy si pročísla. Nemohla jsem se na sebe přestat dívat. Byla jsem tam sama, opravdu sama. Jenom já….
,,Ne tak docela,“ lekla jsem se a v zrcadle se objevil další odraz. Neodvážila jsem se otočit za sebe.
,,Proč mě prostě nechceš? Žijeme v takové symbióze tak dlouho…“
,,Protože nejsi reálný!“ natahovala jsem už moldánky. Slzy mi pak jenom kreslily černé cestičky po tvářích. Jeho oči se ale na mě stejně mohly vynadívat, pohled byl sice nečitelný,ale upoutaný na mou osobu. Pak zvedl ruku a slzy mi začal utírat prstem.
,,Že ne?“ objal mě ,,nezdá se ti to dostatečně skutečné?“
,,Já…já…nevím co si mám myslet…“
,,Tak nemysli…“ a já zavřela oči a vychutnávala si ten okamžik...
Pak jsem procitla…a byla sama…úplně. V té těsné místnůstce. ,,Ne,to nejde prostě!“ rozkřikla jsem se v duchu a vyběhla ven. Jak ze záchodu,tak z baru. Bez zaplacení, ale co na tom sejde…Na ulici mě stejně už nikdo nezastihne…Na té temné vylidněné ulici osvětlené pouličními lampami….
,,Sakra! Co si mám myslet?! Jsem blázen já? Nebo on? Nebo snad oni?!“
,,Uklidni se…“ ozval se hlas ze tmy a ze stíny lampy vystoupila postava ,,Vzpomeň si,jak jsme spolu láteřili v parku pod stromem se spadaným listím…jak jsme se potkali…na všechno,co jsem spolu prožili…“ jakmile se postava přibližovala, odstrčila jsem ji od sebe. Sakra! Tohle se neděje!
,,Podej mi ruku.“ vybízel mě.
,,Nemůžu…“
,,Prosím…“