Kde začíná hranice mezi realitou a iluzí II.

Zavřela jsem oči…Nádech…Výdech….,,Jsem sama. Jsem sama. Jsem sama….Já musím…musím! Je jenom jediná možnost…“ Poslepu, ale jistě jsem se vydala na cestu.
Po pár metrech jsem ze strachu otevřela oči, přeci jenom nebudu chodit poslepu, zase až tak špatně na tom nejsem. Na druhou stranu, stejnak zírám do tmy. Ulice neni osvětlená a nebe je zamračené, že měsíc pouze lehce prosvítá zpod mraků.
Chvíli jsem stála, koukala po okolí, povšimla si pár domků v řadě … a pak jsem si uvědomila jeden velký problém: ,,Kde to vlastně jsem??? A kolik je hodin??!“ Byla jsem úplně mimo a nevěděla jsem,jak si na jedinou otázku odpovědět. Teď by se mi můj neexistující společník hodil!
,,Kde si, sakra, teď?!“ nadávala jsem v duchu. Když ho pro jednou potřebuju, není tu. Sakra,sakra,sakra! Jak mam teď asi zjistit,kde jsem? Dala jsem se rychle do kroku a šla na konec ulice, třeba tam bude rozcestí,ukazatel,nebo něco takovýho…. Nebo aspoň narazím na domek,ve kterém se bude ještě svítit…a nebo na lidi.... Hmm, marná snaha, nikde se nesvítí, na ulici není živáčka a žádnou ceduli s názvem ulice nevidím, navíc na konci je jenom rozcestí vedoucí do dalších postraních ulicí, a vzhledem k tomu,že zpátky se mi nechce,zkusím zabočit doleva, protože na té straně svítí alespoň pouliční lampy, a třeba se někam vymotám. Musím! Tahle samota, tma a zima ze mě dělají uzlíček nervů,co může každou chvíli prasknout…Kde to jsem, kde to jsem,kolik je hodin,proč jsem sama….aaa! ,,Do prdele už!“ zařvala jsem a kopla do dřevěného plotu nějakého domku,až se pohnul. ,,Proč-jenom-nemůžu-bejt-normální?“ prskala jsem a kopala dále do klátícího se dřeva.
,,Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se náhle nějaký mužský hlas za mnou. Rychle jsem se otočila a všimla si, že patří nějakému člověku, sedícímu v autě, které jsem v záchvatu vzteku ani neslyšela přijíždět. Chvíli jsem šokovaně zírala,kde se tam vzal, hodnotila staré ojeté auto a snažila se zaměřit na obličej toho člověka. Přišel mi postarší a celkem podivný.
,,No…víte…já…netušíte, kolik je hodin?“
,,Půl třetí…nemáte snad mobil?“ sakra, jak jsem jen mohla zapomenout? Vždyť ho mám celou dobu v kapse! Šáhla jsem si do ní a vylovila jej, na display bylo 2:24 v noci, datum 25.listopadu. Koukám,že už i o tom ztrácím přehled, měla jsem za to,že je říjen.
,,Vypadáte vystrašeně, a je celkem zima…nechcete svézt?“ nabízel mi a já váhala ,,No tak, uvnitř v autě je rozhodně tepleji.“
,,Nedělej to!“ někdo vykřikl a já se ohlídla.
,,Coo? Ty??“ zírala jsem na někoho,kdo mě celou dobu tyranizuje,ale teď,teď když se objeví zachránce,on si jenom tak přijde.
,,Co já?“ vmísil se do debaty řidič.
,,Vy nic! To tenhle hajzl mě neustále pronásleduje!“ a ukázala jsem směrem na Antonyho.
,,Ehm…“ povytáhl řidič obočí ,,byla jste asi dlouho na mrazu,tak nastoupíte,nebo ne?!“
Co mam sakra říct, teď můžu odejít sama…nebo vlastně ve dvou…nebo možná jsem vážně sama…já nevím, ten řidič vypadá asi i mile…
,,Nedělej to!“ otravoval mě zase ten hlas.
,,Proč ne?“
,,Protože je to nebezpečný, zůstaň se mnou.“
,,Proč jako? Celou dobu si tu nebyl.“
,,Vždyť jsi to ani nechtěla.“
,,No a co? Jsi jenom iluze.“
,,Proč myslíš?“ a natahoval ke mně ruku, jako by si myslel,že pujdu někam s ním.Haha, to uhodl…nastupuju, bez rozmyslu…
,,Ne!“ dal ruku na dveře auta a já je nestačila otevřít.
,,Co tam děláte? Nemám na tebe celou noc,“ stěžoval si už řidič.
,,Počkej!“
,,Nebudeš se mi furt plést do života! Zmiz prostě! Jako předtím! Já tě už nepotřebuju,“ a hodila jsem po Antonym mobil,co jsem stále držela v ruce,jenže on narazil do okna auta a nakřápl jej.
,,Hele,ty slečinko, auto mi ničit nebudeš,“ vystupoval naštvaně řidič ven a mířil ke mně.
,,Pardon, to bylo na něj!“ ukázala jsem do prázdna.
,,Nekecej mi tu hlouposti! Nemám na tebe čas, takovejch jako ty je tu po celym městě dost!“
Chytil mě za ruku a chtěl tahat do vozu. ,,Ne! Pusťte mě! Antony!“
,,Na koho to sakra furt ječíš ?!“ a už mě chtěl strkal do vozu ,,Tady ti nikdo nepomůže, měla si zdrhnout,dokud byl čas. A ne mi ještě ničit fáro.“
,,To sotva, taková rachotina není žádný fáro,“ pomyslela jsem si.
,,Nech ji!“ strčil do něj náhle Antony a řidič se skácel na auto.
,,Hele,ty mě dlouho srát nebudeš,“ a zase se zvedl.
,,Nechte ho!“ a kopla jsem toho řidiče do holeně, že se na chvíli odvrátil a vypadalo to,že něco hledá. Byl ještě podivnější,než jsem si myslela, měl tvář zarostlou vousy a na sobě ošoupané oblečení…chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem si toho všimla, toho co celou dobu hledá. Lesklého předmětu,co se ve světle pouliční lampy zablyštil.
,,Antony ne! On má nůž!“ křičela jsem.
Ale už jsem s tim nic nenadělala, Antony k němu běžel a chtěl mu nůž sebrat. Bohužel řidič byl silnější, už ho krotil a pak udělal to nejhorší…vrazil mu nůž přímo do břicha.
,,Do prdele, to se stát nemělo“ lekl se, pustil se nože a rychle nastoupil do auta, kterým co nejrychleji odjel. Viděla jsem jenom,jak mizí v dálce.
,,Neee,“ vzlykala jsem ,,to neee.“
,,Chytni mě za ruku, prosil naposled Antony a já ho chytla. Všude okolo tekla krev a já mu hleděla do zelených očí,. On umíral….A měsíc vystoupil zpod mraků a my se na něj naposled zadívali…pak už byla jen dva…a my dva navždy spolu.