Prokletý - Kapitola I.

Prokletý

Kapitola I.



Celý svůj život trávím na východu Německa. Jako malé dítě jsem s rodiči žil ve velkém městě.
Má matka byla velice krásná žena. Zdědil jsem po ní modré oči. Byla rozumná a milostivá. Nezasloužila si takového manžela, jakým byl můj otec. Krutý a odporný rasista. Byl tak pyšný na to, že je Němec. Proto se asi jeho ego nikdy nesmířilo s tím, že si za ženu vzal Francouzku.
Musel si ji vzít, neboť při jednom z jeho záchvatů zvrhlosti ji napadl a zplodil mne.
Náš domov byl plný napětí. Pociťoval jsem to už jako malé dítě. Mé dětství bylo kruté a plné pláče.
Rodiče se často hádali, a hlavně, když byl otec opilý.
Pamatuji si den, kdy započal můj nešťastný příběh. Ten zvrhlík zase přišel opilý. Matka to neměla ráda. Byl vždy tak hrubý! A tehdy to vážně přehnal.
Na vlastní oči jsem tu hrůzu viděl. Seděl jsem právě u stolu v kuchyni, když otec přišel domů.
Byl zase na mol a jako vždy začal zase bezdůvodně vyhrožovat matce. Měla v sobě hodně strachu, cítil jsem to. Ostatně i já jsem byl hodně nervózní.
Ten večer má matka ale strach přemohla a ohradila se proti němu. Otec byl docela překvapen. Poznal jsem to v něm. Ale jeho zaskočení trvalo jen pár chvil. Vypukl v ještě větší cholerický záchvat, popadl ze stolu váleček a vší silou praštil matku do hlavy. Vykřikl jsem hrůzou a okamžitě jsem se vrhl k jejímu umírajícímu tělu.
„Vypadní ty malej bastarde!“ Okřikl mě pohrdavě.
Já jsem setřel matce slzu ze tváře. Už nikdy nezapomenu na výraz v jejích očích…prosil o smilování…
Vstal jsem z kaluže krve, podíval se na toho vraha, popadl jsem nůž, jímž matka chystala večeři a skoncoval s tím odporným ignorantem. Začal jsem do otce bodat. Stále silněji a rychleji!
On, nepřipraven, že něco takového udělám, se sesunul k zemi.
Nelitoval svých hříchů. A i v jeho posledních vteřinách mě proklínal.
Upustil jsem nůž potřísněný krví. Polapil mne strach, hrůza mi projížděla celým tělem…
Byl jsem tak mlád…Pln zbabělosti jsem vyběhl z domu a utíkal pryč. Celé hodiny jsem se ani nezastavil. Po tvářích mi tekly slzy.
Na hrudi jsem pociťoval ohromnou tíhu: „Co mám dělat?“ Opakoval jsem si celé hodiny.
Nedopídil jsem se odpovědi.
Jen tak jsem v chladné noci seděl u jakési stoky a přemýšlel nad životem…