Sedm životů - Den první - Kapitola 1

DEN PRVNÍ

11. říjen 2009 – 26. Listopad 2009



Mívám potřebu choulit se do klubíčka,

Mívám potřebu trochu se bát,

Mívám potřebu culit se do sluníčka,

Mívám potřebu jen tak si hrát.



Život utíká jak vylekaná myš,

Vidí kočku a běží mezi květy

a my vzpomínáme na to, když

jsme byli ještě malé děti.



Chtěla bych umět tančit,

Cítit ten adrenalin, touhu i strach;

Chtěla bych umět tančit,

Uvolnit se a smát se s okolím;

Chtěla bych umět tančit,

Dostat ven všechen svůj životní krach;

Chtěla bych umět tančit,

Jenže to stále neumím.



Martina Exnerová

Potřeba







1

Říká se, že na počátku bylo světlo. Jemu ale připadalo, že poslední paprsky slunce zmizely již před řadou let. Tady, v cele číslo 7 se světlo objevilo jen zřídka. Na stropě sice visela žárovka, ale ta spouštěla k podlaze pouze mlhavou zář. A když jste se k tomu sloupu jasu dostatečně přiblížili, mohli jste na své ruce rozeznat konečky prstů, které v okolní temnotě cely zůstávaly skryty.

Andrej Kowalski seděl opřený o studenou zeď v nejtmavším koutě cely smrti, které zde nikdo neřekl jinak než „sedmička“, a to proto, že byla vybudována jako sedmá cela smrti v Bělorusku. Mlčky a se svými myšlenkami Andrej čeká na následující odpoledne, kdy přijde jeho poslední nádech a současně nejkratší výdech v životě. Možná proto je v cele pouze slabá žárovka. Je určena těm, kteří se chtějí přesvědčit, že stále ještě žijí, že jejich kůže na rukou je skutečná a že nejsou jen bezzvučným hlasem v prostupující černi. Protože noci na tomto místě jsou tak dlouhé! Kriste, jak jen může být noc tak strašně dlouhá? Bez přítomnosti hodin, které by svým tikotem udávaly, kolik času vám ještě zbývá. Bez světla, které by zaplnilo celou místnost hřejivou atmosférou a zahnalo tak veškeré chmury a tíživé myšlenky o smyslu života a o chybách, které jste v minulosti neskutečně vzdálené učinili. Ne, jen vy a věčnost.

A tehdy bývají noci zde nekonečné. Zdají se býti tou nejdelší tratí do cíle, k němuž nikdy nedojdete. Vteřiny se vlečou a konec v nedohlednu. Je to nejdelší cesta. Pro muslima to je cesta do Mekky. Jenže pro muslima to je radostná cesta, na jejímž konci stane u posvátného místa. Jenže tahle cesta připomíná spíše poušť, ve které stojíte sami bez karavany – ta vás opustila už dávno. A poušť je pustá, bez známek života, bez možnosti návratu.

Andrej zíral do temnoty. Už ani nevěděl, zda spí či bdí. Jediným pojítkem se skutečným světem se stal onen slabounký proud světla dopadající k podlaze. Nepřítomně kráčel po stopách minulosti – za příběhy svého mládí – za nerozmyšlenými chybami, které ho dovedly na tohle Bohem opuštěné místo.

Přetočil hlavu doleva a zrakem provrtával nažloutlý jas. Oheň. Horko. Bolest. Neskutečný žár. Na kůži opět cítí oheň putující k jeho rameni. A to sálající teplo přidává na intenzitě. Slyší křik – dětský pláč. Šílenství. Chyba…
Najednou se rozbrečel. Místností se rozlehl jeho zoufalý pláč a hrubé zdi cely číslo sedm mu ho vracely v opakujících se ozvěnách. To ho přivedlo do ještě hlubší beznaděje a přes pancéřové dveře pronikal jeho vzlykot. Smutný a ve dvě hodiny v noci až děsivě skutečný.